Únor 2024
Znáte ten pocit, když se někdo snaží tak usilovně, až máte pocit, že je to moc? A že se snaží jen proto, že jste mu řekli, aby se snažil? Tak to teď bylo s Charlesem. Neuběhl jediný den od jeho odjezdu z Maranella, aby mi neposlal hlasovku, nebo zprávu nebo alespoň reel na Instagramu, který mu připadal vtipný. Občas byl až otravný, ale díky tomu náhlému intenzivnímu kontaktu jsem hodila za hlavu všechny obavy z toho, že se zase vytratí. Psal mi úplně ovšem. Občas i o věcech, které bych vědět nepotřebovala a ani mě moc nezajímaly, a někdy zase o věcech, o kterých bych rozhodně vědět neměla. Jako třeba o nových specifikacích letošního vozu týden před oficiálním zveřejněním.
Cítila jsem se, jako by mi bylo zase 17. Měla jsem pocit, že svět je zase růžový a já se nemusím ničeho bát. A jelikož ze mě život udělal pesimistu, připadalo mi to velmi, velmi podezřelé. Navíc se blížil konec mého volna a já se musela pomalu ale jistě začít balit zpátky do Londýna. Nechtělo se mi vracet více než kdy jindy a čekalo mě velké rozhodování o tom, zda se nepřesunout zpátky do Itálie natrvalo. Přemýšlela jsem o tom, co mě v Anglii drží a vlastně jsem nepřišla na vůbec nic kromě práce. A tu bych si mohla najít i v Itálii.
"No, tak se tam nevracej," utnul můj monolog Charles a pokrčil na obrazovce rameny. "Takhle to nefunguje," zasmála jsem se.
"A to proč?"
Nakrčila jsem obočí a pohledem mu naznačila: "Jsi snad hloupej nebo co?"
"Tak tam zajeď, dej výpověď a pak se vrať. Klidně bych ti mohl zkusit domluvit v Maranellu nějaké místo," prohodil jako by nic a po chvíli se důrazně podíval do kamery a dodal: "Teda, pokud jsi dobrá."
"Ta nejlepší," zasmála jsem se a on se ušklíbl. "Počkej, ty to myslíš vážně?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Jo, jasně," znovu pokrčil rameny. "Neslibuju ti místo u top týmu, ale dobrý fyzioterapeut se vždycky hodí."
"Ach jo, ne u top týmu, jo? Tak to si budu muset rozmyslet."
"Tolik toužíš po tom masírovat moje zpocený záda?" ušklíbl se a na chvíli se odklonil ze záběru. Já jen hlasitě polkla a rozhodně jsem si v tu chvíli nepředstavila jeho svalnatá záda, úzký pas a hladkou kůži. A to jak na něj sahám. "Ne, díky. Fuj," podotkla jsem po chvíli a on se zazubil.
Ještě dlouho potom, co náš hovor skončil jsem se snažila dostat tu představu z hlavy. "Duševní rovnováha, Adri. Duševní rovnováha. Není ti 17, ale 25. A Charles je jenom Charles a dělal si z tebe srandu. Tak jako vždycky," opakovala jsem si stále dokola, dokud jsem nebyla zase schopná myslet racionálně.
"Tati?" zavolala jsem do kuchyně, odkud se zrovna ozýval hluk. V únoru bylo hostů málo, ale přece jen se jich pár objevilo. Byla doba oběda a táta zrovna nejspíš s kuchařkou a servírkou v jednom, Antonellou, připravoval jídlo pro dva starší páry ze Švédska. Asi se ze Skandinávie přijeli ohřát nebo co. "Ano, Adri?" usmál se na mě, když si mě všiml, jak vcházím do dveří.
"Co kdybych se vrátila zpátky domů?"
"Vždyť jsi doma."
"Myslím natrvalo. Co kdybych se vrátila z Londýna domů natrvalo?"
Tátovi vypadla naběračka z ruky a s hlasitým řinčením spadla do dřezu. "Adri, po ničem jiném netoužím už skoro 5 let." S úsměvem přešel ke mně a objal mě tak, jak to umí jen tátové.
Večer jsem napsala Charlesovi zprávu: "Tak já to teda udělám. Vrátím se do Itálie." Odpověď mi přišla ani ne za 2 minuty: "Správný rozhodnutí. Rozhodím sítě kvůli místu 😊." Usmála jsem se na zprávu, odepsala rychlé: "Díky." a usnula jako špalek.
Den před odletem se u nás rozdrnčel domovní zvonek a po otevření se objevil poslíček s kyticí rudých růží. "Zásilka pro slečnu Adrianu Rossi," oznámil mi. Přes ohromný knedlík v krku jsem ze sebe vysoukala: "To jsem já." On mi kytku vrazil do ruky a zase zmizel. Já celá nesvá přešla do obýváku a mezi květy našla vzkaz: "Promiň, žluté růže jim došly. Ale červená se k tobě stejně hodí víc. Hodně štěstí v Londýně - C.L."
