Mě tak strašně baví psát tyhle "povídací" kapitoly. A doufám, že vás je baví číst 😊
-B. ❤
Únor 2024
"Co to je?" zeptal se táta, který mě viděl stát strnule v obýváku s kyticí růží v ruce. "Kytka," zamručela jsem a pořád zírala na rudé květy. Táta si odfrknul a přešel blíž ke mně.
"To vidím. Ale kde se tu vzala?"
"Poslíček ji přinesl."
Táta nazvedl obočí a překřížil ruce na prsou.
"Je od Charlese," sdělila jsem mu konečně to, co chtěl vědět.
"Od našeho Charlese?" zeptal se s nechápavým výrazem.
"Není to náš Charles," zakroutila jsem hlavou. "Ale jo, je od něj."
"Ale červený? Copak neví, že..." "Žlutý došly," skočila jsem mu do řeči a on vydal jen tiché: "Aaaa." Podívala jsem se na něj a vyrazila do kuchyně pro vázu.
"Stalo se mezi vámi něco, co ho vedlo k poslání kytice rudých růží?" zavolal za mnou táta zvědavě. "Nemyslím si. Přeje mi hodně štěstí v Londýně," zavolala jsem zpátky a strčila květiny do vázy. "Hmm. Za mě se prostě popřálo hodně štěstí," zamručel. "Charlie je trochu speciální," zabručela jsem odpověď.
Seděla jsem v letadle z Boloni do Londýna a celé dvě hodiny přemýšlela nad tím, co tím Charles vlastně sledoval. Jak to jako myslel, že se ke mně červená hodí víc? Protože se jmenuju Rossi, nebo protože bydlím kousek od Maranella, anebo protože on nosí červenou v podstatě 80 % času? A nebo v tom hledám příliš a vůbec to takhle nepromýšlel? Je přece chlap, prostě mi jen chtěl poslat kytku, aby mi dodal odvahu a to je všechno. Ten vzkaz byl jenom vtípek, stejně jako většina věcí, které Charles říká a podivných narážek, které z něj čas od času vypadnou. Jo, přesně takhle to je. Nic víc, nic míň.
Absolvovala jsem transfer z letiště Gatwick do svého miniaturního bytečku v Croydonu a napsala zprávu tátovi, že jsem dorazila v pořádku. Byla neděle dopoledne, což znamenalo, že jsem měla ještě celý zbytek dne volný, a tak jsem si na večer domluvila sraz se dvěma kamarádkami, Kalou a Sarah, se kterými jsem chodila v Londýně na univerzitu a bydlely v okolí. Obě nadšeně souhlasily, možná i proto, že věděly, že si s sebou z Itálie vždycky vozím něco dobrého.
Odpoledne jsem nachystala drobné občerstvení, alkohol a strčila do trouby svoje exkluzivní lasagne. Pár minut před šestou se rozdrnčel zvonek a do mé chodby se vřítil hurikán v podobě Kaly a hned za ní následovala Sarah, která několikrát protočila očima a pak mě objala taky. "Tady to voní!" zvolala Kala nadšeně a vyrazila zjistit, co se peče v troubě. "Ráda vás obě vidím," usmála jsem se a pokynula na gauč, aby se šly posadit. Já nám nalila víno a vodu a sedla si k nim. "Přijde mi, jako bych vás neviděla několik let," povzdechla jsem si. "Je to jen pár týdnů," ušklíbla se realistická Sarah a všechny 3 jsme si přiťukly skleničkami. "Jo, ale stalo se toho tolik," zamručela jsem a Kala okamžitě zbystřila. "Adriana si našla chlapa," řekla, jako by se o nic jiného nemohlo jednat. Sarah vykulila oči a obě čekaly na moje vyjádření.
"Nenašla jsem si chlapa," řekla jsem popravdě. "Ale někoho jsi potkala, že jo?" zeptala se Kala. "Podívej se, jak se červená."
"Narazila jsem v Gorzanu na starého známého."
"Starého známého, se kterým jsi kdysi spala?" zeptala se Kala a Sarah ji vrazila loktem do žeber.
"Proboha. Nespala," povzdychla jsem si pobaveně a dopila svoji sklenici, abych jim mohla říct celý příběh.
"Ty se budeš stěhovat zpátky do Itálie?" zhrozila se Sarah. "Je do tebe blázen. Proč by ti jinak posílal kytky," ignorovala ji Kala a já na obě jen tiše zírala. V tu chvíli zapípal časovač na troubě a já vstala, abych mohla pekáček vyndat. "Budeš se zpátky stěhovat kvůli němu?" zavolala za mnou Sarah a já si povzdychla. "Budu se stěhovat kvůli sobě a kvůli tátovi. S Charlesem je to složitější." Nandala jsem 3 porce a vrátila se za nimi. "Chci vidět fotku," prohlásila Kala, než se pustila do jídla a já jim bez zaváhání ukázala Charlesovu fotku z tátovi oslavy. "Ó můj bože! Nechápu, co je na tom složitýho. Sbal se a jeď okamžitě za ním," poznamenala Sarah a nacpala si plnou vidličku do pusy. Zasmála jsem se. "Víš, jak se říká: Right person, wrong time? Co když teď už je ten čas správný?" zeptala se.
"Vážně si myslíš, že je do mě blázen?"
"Vážně si myslíš, že chlapy posílají kytice červených růží holkám, se kterýma se chtějí kamarádit? Kde žiješ?" odfrkla si Sarah.
"Jenže on stejně pořád někde lítá," povzdychla jsem si.
"Co vlastně dělá?" zeptala se Kala s plnou pusou.
"Je pilot Formule 1."
"CO?" zařvala Kala, přičemž půlku obsahu své pusy vyprskla na stůl a druhou půlku na mě. "Pane bože, Kalo!" vyjekla Sarah znechuceně, zatímco já své kamarádce se smíchem podávala papírové ubrousky.
Poté, co jsme dojedly a uklidily nádobí, znovu jsme si sedly na gauč a já načala další láhev. "Slib nám, že to s ním aspoň zkusíš," řekla Sarah a okamžitě se natáhla po dolité sklence. "A budeš nám psát všechny detaily," doplnila ji Kala. Chystala jsem se odpovědět, ale v tu chvíli mi přišla zpráva: "Doufám, že let byl ok. Budu na tebe zítra myslet." Cítila jsem, jak se mi v obličeji rozlilo teplo a nebylo to způsobené vínem. "To je on, že jo?" zeptala se Sarah a já jen mlčky přikývla. Napsala jsem rychlé. "Let byl v pohodě a díky 😊." a podívala se na holky, které se usmívaly jako měsíček na hnoji. "Ještě nám můžeš zkusit tvrdit, že z něj nejsi úplně hotová," podotkla Kala.
