Okruh lásky

21

"White? Nový úkol." Přistála mi na stole složka a já odlepila oči od počítače. Už jsou to 4 roky co tady pracuji, v agentuře na špinavou práci. Posílají nás na akce týkající se zabíjení, jsme v utajení a procházíme tvrdými výcviky, tvrdšími než v armádě. "Hmm." Nechala jsem složku nedotčenou a podívala se na svalnatou postavu před sebou. Nikolas, vysoký a černovlasý zabiják a můj parťák. Nikos je mým parťákem teprve 8 měsíců, do té doby jsem parťáka neměla a na akce chodila sama. Mrknul na mě a odebral se ke svému stolu a začal něco ťukat na klávesnici.

"Za 2 hodiny odjíždíme." Pronesl po chvilce Nikos a odebral se k odchodu. Neuvědomila jsem si kolik je už hodin, jsem vždycky tak zabraná do práce že nevnímám okolí. Vypla jsem monitor a vydala se za ním. Šli jsme do místnosti vybavenou všemi smrtícími prostředky. Zbraně, výbušniny, nože a jedy se tady cítili jako doma. Nikos se zrovna převlíkal a naskytl se mi pohled na jeho vyrýsované svaly, musím přiznat že měl tělo jako bůh.

Odebrala jsem se do šatny a převlékla se taky. Celá výstroj je v maskáčové podobě.
"Takhle ti to vždycky moc sluší." Ozvalo se za mnou a já se na něj otočila. "Díky" Usmála jsem se a vyšla ven. Mám tu svoje oblíbené kousky nožů a zbraní, nemohu je nikde postrádat. "Jsi připravenej?" Křikla jsem směrem ke šatně a čekala odezvu. "Už ano." Vyšel Nikos a vydali jsme se ven kde na nás čekal vrtulník.

Cesta trvala 4 hodiny a když jsme přistávali tak jsem nemohla uvěřit svým očím. Venku stál Charles s jeho mámou a klukama. "Co tu dělaj?" Otočila jsem se na Nikolase a ten se trhal smíchy. "Tys nečetla spis že ne? Máme ho hlídat." Pokračoval se smíchem a já vytřeštila oči. "To jsme snad nějaké chůvy?!" Vyjekla jsem a Nikose to více rozesmálo. "Ne, ale jde po něm Laura tak si ti nahoře mysleli že tě to bude zajímat, čti si ty spisy prosím." Uklidnil svůj smích a já vše zpracovávala v hlavě. Laura, od doby co jsem odešla z Monaka po hádce s kluky jsem přestala jo hledat. Prakticky mi je fuk, ať si dělá co chce.

"Jsme na místě." Ohlásil pilot a vypl motory. "Klid, to zvládneš." Poštouchl mě Nikos a já se zamračila. "Já jsem v pohodě." Seskočila jsem na zem a čekala až seskočí. "Myslíš že mi dá Lando autogram?" Zašeptal mi do ucha a já se začala smát. Vyrazili jsme k nim vojenským krokem a nemohli se přestat smát. "Připadá vám něco k smíchu?" Pronesl k nám starší pán a my se zastavili. "Ne pane." Odpověděla jsem a už jsme byli v klidu. "Dobrá, spis jste teda četli tak je to už jen na vás, jo a Angeliko? Žádný průšvih prosím." Usmál se na mě a odešel. "To snad nemyslel vážně?!" Otočila jsem se ma Nikolase který sotva zadržel smích. Štouchla jsem ho do ramene a on mi to vrátil. Chtěla jsem na něj skočit ale uvědomila jsem si že tam jsou s námi kluci. Podívala jsem se na ně a nemohla si nechat ujít Charlesovo výraz, byl v něm zmatek a lítost. Ať si cítí co chce, jeho chyba a jeho věc.

"Ahoj. Zřejmě spolu pár dní budem takže mě znáte a tohle je Nikolas, můj partner, budete nás poslouchat a hlásit nám všechno jasný? Jasný. Tak jdeme." Řekla jsem spěšně a vydala se k autům. Nikos se hnal za mnou a stále se nemohl přestat smát. "Co to bylo?" Zeptal se mě v autě a já si hlasitě oddechla. "Můžeme dělat užitečnější věci než hlídat pár děcek z F1." Protočila jsem očima a nastartovala auto, v tu chvíli mi to došlo. "Kam že vlastně jedeme?" Otočila jsem se na něj se zoufalým výrazem zatímco mě pohladil po rameni. "Máš to v navigaci." Uvelebil se a čekal na to až se rozjedu, měla jsem v plánu to už udělat ale někdo mi silně zabušil na okýnko. Stáhla jsem ho a uviděla Charlese, Maxe a George. "Tamten pán říkal ať jedeme s vámi." Pronesl Max a já jen kývla hlavou ať nastoupí. Charles si sedl do prostřed a já si nemohla nevšimnout jeho pohledů.

Vyjeli jsme na dálnici a užívala jsem si chvilku rychlé jízdy. "Víš co bych si dal? Nudle s kuřecím masem." Pronesl do ticha Nikos a já se začala smát. Vždy měl v hlavě hlavně jídlo, dokud měl co jíst byl šťastnej. "No, bohužel nejsem rozvoz jídla, tak máš smůlu." Vysmála jsem se a on se zaměřil zpátky na cestu.  "Víš co mi chybí?" Pronesl do ticha zase Nikolas a já dostala strach co vypustí. "Doba kdy jsme měli city, cítili to štěstí a vztek a všechno různé, teď jsme jen stroj na zabíjení a všechny emoce plně neovládáme." Skoro zašeptal, jako by si povídal sám pro sebe. "Já ani nevím jestli mi to chybí, takhle mi to spíše vyhovuje." Pokrčila jsem rameny a dále nevnímala. Nikos zkoušel navázat s klukama řeč ale moc mu to nešlo.