Čas nevrátíš

Část 3

S Olivii mluvil asi deset minut. Nemohl déle, protože, byl uprostřed důležité schůzky. Podle toho, co se dozvěděl, si Lexie otevřela cukrárnu o které celé roky snila. Prý, je to tam nádherné, podle jejího povídání a nebylo to dál, než pár bloků od jeho firmy. Měl takovou chuť se tam okamžitě rozběhnout, no nemohl. Nejdříve musel projednat záležitosti, ohledně firmy, co měl v úmyslu koupit.

Vzápětí, co složil hovor, co vedl s Olivii, vstoupil do místnosti, kde probíhala schůzka. Ještě jednou se omluvil majiteli dané firmy a pak pokračovali v jednání.

Po úspěšně ukončené schůzce, kde koupil nakladatelství za mnohem nižší cenu, než plánoval, se rozhodl, že okamžitě jde do té cukrárny, kde na něj čeká jeho sestra.

Neměl tušení, co ho tam čeká, ale chtěl ji aspoň vidět. Nevěděl, jestli se děti, které s ním čekala, narodily, nebo si je nechala vzít. Netušil, co všechny ty léta dělala, nebo jak žila.

Věděl jen to, že ať se v jejím životě stalo cokoliv, bude se všemožně snažit, aby mu odpustila. Byl si vědom, že k jeho postavení ve společnosti se nehodí, aby před člověkem s nižším postavením skláněl hlavu.

No v tu chvíli, mu to bylo srdečně jedno. Udělá cokoliv, aby se k němu vrátila jeho družka. Klidně si před ní klekne a odprosí ji, když to pomůže. Ale určitě to nevzdá.

Těch pár bloků, šel pěšky. Nemělo smysl, aby sebou tahal auto, na tak krátkou vzdálenost. Blížil se k adrese kterou mu poslala Olivie a zjistil, že tu cukrárnu zná. Viděl ji už několikrát, když touhle ulicí, projížděl autem do své firmy.

Už od začátku se mu moc líbil, název U veselého medvídka. Kdyby tehdy, kdy to viděl prvně vešel dovnitř, už dávno by byl s ní. Věděl, že pro něj nebude jednoduché získat si znovu její důvěru. No vzdávat se neměl v povaze.

Otevřel dveře cukrárny a hned, jak vstoupil dovnitř na něj začala mávat Olivie. Seděla u stolu, který byl v rohu místnosti. Byla tam sama, její kamarádka pravděpodobně odešla bez ní.

„Ahoj sestřičko." Pozdravil ji s úsměvem a vzápětí na to se obejmuli. Jakmile jeho zadek dopadl na židli, objevil se u nich hnědovlasý číšník se jmenovkou, na které bylo napsáno jméno Alex.

Podle toho, co cítil to byl mladý Alfa. Jen doufal, že z Lexie nic společného, kromě toho, že tady pracuje, nemá. Při představě, že by s někým jiným kromě něj, měla intimní vztah, zatínal ruce v pěst.

„Dobrý den. Jmenuji se Alex a jsem váš číšník. Máte vybráno, nebo mám přijít za chvíli?" Zeptal se s úsměvem. Alfa, kterého měl obsluhovat, se mu zdál být značně nervózní, tak doufal, že s ním nebudou mít potíže.

Jakmile, se ho číšník zeptal na objednávku, okamžitě si řekl o kafe a kus toho nejlepšího dortu, co tam měli. Potřeboval se ho, co nejrychleji zbavit, aby si mohl se sestrou nerušeně promluvit.

Číšník po chvilce odešel se slovy, že se za chvíli vrátí a on si oddechl. Hned začal zjišťovat od Olivie, co všechno ví. Když zjistil, že ví úplný kulový, akorát jen to co už mu řekla, nebyl nadšený.

Nakonec tam seděli a přitom, jak čekali, než se Lexie vrátí, si společně povídali. Hold nic jiného jim ani nezbylo. Pokaždé, když se otevřeli, dveře a zvoneček, který nad nimi visel zacinkal, se otočil v naději, že ji konečně, po těch letech spatří.

Děti vyzvedla ze školky asi před dvaceti minutami. Celou cestou domů se jim nezavřeli ústa. Vyprávěli ji všechno, co se ve školce v ten den naučili a všechno, co tam s kamarády zažili.

Ráda je poslouchala, byl to pro ni relax po tom shonu, co měla v práci. I když, dost často se stávalo, že nevěděla, kterého z nich má poslouchat dřív. Pokaždé, když se začali překřikovat, je musela zastavit.

Za první, nestíhala je poslouchat najednou. A za druhé, byli u toho moc hluční, jak se snažili překřičet, toho druhého. A když jdou společně po ulici, ty pohledy co po ní v tu chvíli házejí kolemjdoucí, jsou ji není zrovna moc příjemný.

Už stála u dveří své cukrárny a čekala, až se ty dvě šidla, co vyzvedla ve školce uklidní dost na to, aby mohla ty dveře i otevřít. Trpělivě čekala a přísně se na ně, na oba dva podívala.

V tu chvíli, si děti uvědomili, že se už musí krotit, pokud si budou chtít jít hrát, s ostatními dětmi, do dětského koutku.

No nebyl to zrovna koutek. Cukrárna byla rozdělena na dvě části. Jedna polovina byla pro rodiče, to byla ta se stoly a židlemi. A druhá polovina, byla přizpůsobena dětem. Kde měli trampolínu, prolézačky, všemožné hračky a spoustu dalších věcí, které je bavili.

********************************

Zdravím vás lidičky. Nová kapitolka je tady, tak snad se vám bude líbit. Užijte si čtení a hezký večer vám všem přeji.

Vaše Shiori :-)