Time [Bnha/Mha FF]

24.

Nějakou dobu ležím přivazana furt k posteli.

Najednou se otevřou dveře a do vnitr vejdou nějací doktoři a Recovery girl.

Doktoři mě beze slově odvazou.

Zmateně jen koukám.

,,Když jsi sem do nemocnice dorazila našli jsme v tvém těle cizí látku kterou bohužel ještě nevíme co je pořádně zač" Řekne jeden z doktorů.

Posadim se.

,,Ale podle nejnovějších výsledků z tvého vyšetření už nejspíše vyprchala"

,,Takže už nemusím být privazana?"

,,Ne, Recovery girl tě už jen vyléčí a budeš moct jít domu" odpoví doktor a při tom kouká do nějakých dokumentů.

Recovery girl mě vyléčí.

,,Co Bakugo? Je v pořádku?" Zeptám se ustarane.

,,Uz jsem tam byla a vyléčila ho, ještě tady chvíli bude muset být ale už není v bezvědomí"

,,Takže ho budu moct jít vi--"

Najednou někdo rozrazi dveře.

Všichni překvapeně koukáme.

,,Katsuki!" Vyskocim z postele a pribehnu k udychanymu Bakugovi který asi před chvílí běžel.

,,Rin..jsi..jsi v pořádku..?!" Zeptá se ustaraným tónem.

,,Katsuki, spíš by ses měl zajímat o sebe a ne o mě.." Bakugo se na mě podívá.

Já odvratim pohled.

,,Ja se ti strašně omlouvám, nechtěla jsem aby se to stalo, měla jsem se snažit víc aby se to ne--" Bakugo mě přeruší obětím.

,,Shhh..vím že ty za to nemůžeš..klid nemusíš se omlouvat.."

Nahrnou se mi do očí slzy a taky ho obejmu.

,,Bála jsem se že jsem tě ztratila..bála jsem se že už tě nikdy neuvidím.."

,,Klid..jsem tady..v pořádku.."

---------------
Uplynuli dva dny po tom co jsem byla propuštěna z nemocnice.

Bylo mi doporučeno zůstat alespoň týden doma.

Právě sedím s mamkou a s tátou u stolu a veceříme.

Ticho..

,,Zlato..?" Podívá se na mě mamka.

,,Hm?" Odvratim pohled od talíře a podívám se na ní.

,,Dost jsme s tvým otcem přemýšleli a.. myslím že by bylo dobrý kdyby jsi navštěvovala psychologa.."

Nevěřícně na ní jen koukám a nevím co říct. Pak se podívám na tátu který si v klidu jí.

Mamka čeká že něco řeknu.

,,Co když nechci.." řeknu a odvratim pohled.

,,V poslední době jsi si prošla hodně vecma..myslím že by to bylo nejlepší.."

,,Ale-" nedoreknu to a táta mi skočí do řeči.

,,Nebo alespoň mluv s námi, nikdy nemluvis s námi o svých problémech, jsme tvy rodiče, jsem tvůj otec. Můžeš nám věřit"

,,Jsi otec který se o mě skoro nikdy nezajímal a je pro něj důležitější jeho práce než já.." zamumlam ale vím moc dobře že mě slyšeli.

,,Prosim?" Řekne otec jak kdyby mě neslyšel.

Najednou v sobě ucitim nepopsatelny vztek.

,,Prostě nechci mluvit o svých problémech! A už vůbec ne s někým kdo se o mě skoro vůbec nezajímá!" Prudce vstanu od stolu a mamka i táta na mě jen překvapeně koukají.

,,Je ti úplně jedno jak se cítím! Vždy ti to bylo jedno! Nikdy ses o mě nezajímal tak najednou nedělej že se o mě zajimas kurva!" V očích mám slzy.

,,Takhle nebudeš mluvit s vlastním otcem!" Řekne táta a taky prudce vstane až ze stolu převrhne skleničku.

,,Kéž bych mela otce ktery by se o me zajimal!" Cítila jsem v sobě extrémní vztek a smutek. Nedokázala jsem se ovladat.

,,Co kdyby jsme se uklidnili.." řekne mamka a doufá že situaci trochu uklidní.

,,Kéž bych měl normální dceru, která je schopná a není takový zklamání jako ty!"

Zarazím se.

Normální dceru..?

Která je schopna..?

Jsem zklamání..?

Otec si všimne mého ublizeneho obličeje.

,,Rin..Já-já omlouvám se..takhle jsem to nemyslel.." táta se ke mě přiblíží a chce mě obejmout ale já od něj couvnu.

,,Ne?! A jak jsi to teda myslel..?!"

Táta na mě jen kouka a neví co říct.

,,Víš co..dej mi pokoj.." utřu si slzu která se mi kutalí po tváři, otočím se a vydám se do pokoje.

V pokoji si sednu na postel a obejmu polštář.

Má pravdu..

Jsem zklamání..

Jsem jedno velký zklamání..

Zabořím hlavu do polštáře a rozbrečim se.

,,Proč jsi ji něco takového říkal?! Zbláznil ses úplně?!" Uslyším mamku jak řve v kuchyni.

,,Ona to celý začala! Chová se jak nevděčný spratek!"  Táta taky řve.

,,Má těžký období a ty ji ještě řekneš tohle! To jsi tomu fakt pomohl!"

,,Kdyby se ona chovala normálně a projevila trochu vdeku za to že se jí snažím pomoct tak by se to nemuselo stát!"

,,Chováš se jak sobec! Měl by ses naučit někdy přiznat vlastní chybu!"

,,Já narozdíl od ní--"

Ne..už to nechci poslouchat..

Vezmu sluchátka, dám si je do uší a dám si je co nejvíc nahlas.

Zase se hádají..

Kvůli mě..

Je to jen moje chyba..

Moje chyba..!

------------
756 slov <3

Omlouvám se za chyby a za překlepy :(