Srdce draka

20.

Znovu jsem v sobě probudila draka a vzepřela jsem se, provazy jsem roztrhala, otevřela dokořán svá křídla a zařvala jsem.

"Páni jo", zakřičela Lyria a pozvedla ruku na znamení vítězství.

Lidi na mě začali útočit házet po mě šípy, ale nebyli moc dobří házeči, netrefili se a já probudila svou divokou stránku - část lidí kteří se na mě znovu snažili hodit síť jsem odhodila ocasem a dalšího člověka který mě chtěl trefit šípem jsem ho vyhodila do vzduchu a rozervala jsem ho svou tlamou na kusy, další člověk, chytla jsem ho do tlamy a s řevem jsem ho odhodila o strom do začínajícího lesa, po chvilce boje mi ale začaly ubývat síly, trefilo mě pár šípů do nohy a dva do boku, pak mi spoutali kovovými koulemi nohy a já spadla k zemi vyčerpaná, spoutali mi těmi samými koulemi tlamu a já jen vyčerpaně ležela na zemi.

Lyria vyběhla na kámen a vyzdvihla ruku ve které držela náhrdelník a žezlo, vyzdvihla ji směrem k nebi a najednou se z oblohy snesl směrem k Lyrii ohnivý oranžovo-žlutý zářivý paprsek a vyzdvihl od Lyrie jak žezlo tak náhrdelník, oba dva šperky se točily v zájemném kruhu a nakonec se spojily v jedno - v nádhernou ohnivou třpytící se korunu, hodila mi ji a mě koruna přistála na hlavě, v tu chvíli se kolem rozprostřela záře jasná jako ta polární. Pod silou magie provazy praskly, vstala jsem a nechala magické proudy světla vířit kolem mě a krajiny, proudy světla odrazily všechny lidi pouze koně bez svých jezdců zůstali stát klidně na místech, jako kdyby na ně to kouzlo nezabíralo a zaujatě a fascinovaně hleděli k obloze, jediní koho se ještě kouzlo nedotklo byl princ Filip a Lyria.

Stála jsem na místě a hleděla na prince Filipa, už od začátku se mi zdálo že přesto že se tvářil zle, na něm bylo něco jiného nějaké dobro. Něco v něm prostě bylo, jen poznat co to je.

Princ Filip nakonec natáhl svou ruku k mému čenichu a já po nějaké chvíli vtiskla svůj čumák do jeho dlaně, prostě jsem mu naráz věřila, poté jsem otevřela oči, na chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí a nakonec jsem povolila a proměnila se do své lidské podoby, princ Filip se na mě podíval a mírně se pousmál, sklonil se a představil se ještě jednou

"Zdravím milá slečno, jsem princ Filip III., je mi líto že jsme se poznali za takto nemilé situace".

"Zdravím, Crystal". "Crystal Dragonová".

"Vy jste"?

Řekla jsem s důrazem na slovo my

"Já jsem potomkem draků, ale nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit, my jsme nikdy nechtěli nikomu ublížit, ale vy jste na nás zaútočili a má rodina se pouze bránila, váš otec zabil mé rodiče, mou rodinu".

"To je mi upřímně líto, vážně".

"Vy jste syn krále Libora že ano"?

"Ano a vy jste dcera toho černého draka a té překrásné bílé dračice, nepletu se"?

"Ne nepletete, ale proč o ní mluvíte tak hezky"? "Já myslela že nás draky nenávidíte".

"To jsem nikdy neřekl, jako malý jsem miloval draky, dokonce i teď jsem váhal jestli vás ehm pardon zabít, nikdy jsem nebyl ten typ co by chtěl zabíjet nevinná stvoření".

"Aha", řekla jsem prostě.

Lidé začali pokřikovat a dávat nahoru ruce se zbraněmi

"A co bude s tím drakem"?! "Jo kdy zabijeme toho draka"?!

Princ Filip pozvednul ruku a řekl ta slova v která jsem celou dobu tiše doufala a čekala na ně...