Srdce draka

12.

"Myslím že by jsi měla vědět víc věcí"...

O víkendu jsme vyrazili na cestu k městu, po asi půl hodině jsme dorazili do opuštěného města, nikdo nebyl nikde a mlha se prostírala kolem nás

"Teda děsivý", řekla Lyra.

Nic jsem jí na to neřekla, proměnila jsem se v draka a pokynula jí hlavou na svůj hřbet, ona ke mě přišla, dotkla se mě na boku a zeptala se mě

"Nevadí ti to"?

Zavrtěla jsem hlavou jakože mi to nevadí a počkala jsem, došlo mi ale že jsem moc vysoká na to aby na mě Lyra vylezla - což je celkem ironie když ve své lidské podobě měřím jen asi 160 cm, sehla jsem se a snížila se - přesněji jsem si dřepla

"Díky Crystal".

Po dračím jsem se usmála, Lyra to neviděla ale pro mě to její díky velmi znamenalo, znamenalo to že mě už přijmula takovou jaká jsem a to i po mé dračí stránce, byla jsem za to ráda.

"Jseš si jistá že je to bezpečné"?

Pokynula jsem hlavou ke svému krku a podívala jsem se na ní pohledem ať se drží, Lyra se trochu posunula více dopředu, pevně ale jemně se mě chytla za výrůstky na krku a já jsem se připravila, roztáhla jsem křídla a jemně jsem se odrazila od země a vyletěla do vzduchu, Lyra se nejdříve lekla a pevně se mě chytla, k tomu si svou horní částí těla na mě strachy lehla, ale neměla jsem jí to za zlé, poté jsem letěla, ale letěla jsem pomalu a klidně aby Lyra nespadla a taky abych ji nevyděsila a aby si něco neudělala, slyšela jsem Lyru jak říká

"Páni".

Sluníčko zrovna začalo zapadat a byly nádherné červánky, cítila jsem jak Lyra kouká s úžasem na tu oblohu kolem sebe, dokonce i její stisk na mém krku povolil, držela se ale už ne tak silně.

"To je úžasné", vydechla.

Doletěla jsem nad město do hor, bylo zrovna docela přijatelné počasí i pro člověka, přistála jsem a šla ještě nějakou dobu pěšky, poté jsem počkala až Lyra sleze a pak jsem se proměnila zpátky do své lidské podoby.

Vykročila jsem vpřed a řekla jsem

"To je ta jeskyně", přitom jsem stále na tu jeskyni zírala.

"Páni".

"Drž se u mě", řekla jsem a vydala jsem se dovnitř, sice to byla jen jeskyně, ale pořád to tu mohlo být nebezpečné.

Prošli jsme jeskyní až k rytině, proměnila jsem se a jemně vdechla svůj oheň do rytiny, pramínky se rozřázily a pokračovaly ve své cestě a já s Lyrií taky, už ve své lidské podobě.

Došli jsme až k tomu velkému kameni, 4 prameny se nad našimi hlavami spojily, Lyra zírala s otevřenou pusou na tu podívanou, ale prášek se pak rozpadl

"A takhle vznikl ten náhrdelník", řekla jsem a vytáhla jsem ho, ale pak se zničehonic nad našimi hlavami stalo ještě něco, objevila se oranžová koule která vzápětí praskla a do rukou se mi snesly drobky, no spíše kovové součástky - kov, ocel, nějaké sponky a...roztříštěný kámen?! Jedno bylo jasné, co je tohle...