17.

24 2 0
                                    

"Je to pravda"?

Hned jsem věděla o čem mluví, prudce jsem vydechla...

"Ano, je to pravda".

"Ale jak..."?

"A co jsi čekala, víš jací lidé jsou..., vždyť, vždyť to bylo jasné, samozřejmě že lidé museli dát vědět o obřím drakovi, co se pouze bránil, akorát že pro ně to je zuřící bestie".

"Co budeš dělat"?

"Nevím, co můžu dělat". "Určitě teď nebudeme chodit na tu louku, není to tam teď bezpečné".

"Dobře vydržíš to"?

"Budu muset". "Hele bez toho aniž bych nechala draka vyplout na povrch, jsem žila lidským životem, zvládnu to i dál".

"Dobře a já ti pomůžu".

"Děkuji Lyro, za všechno", řekla jsem a pravdivě jsem se usmála.

"Nemáš zač, od toho přece kamarádky jsou".

"Chceš abych šla nebo tu mám zůstat"?

"Klidně můžeš zůstat, vlastně bych tu teď potřebovala společnost".

Povídali jsme si až do večera a poté jsem nějakým způsobem ani nevím jak usnula.
Probudila jsem se až ráno ve svojí posteli a všimla jsem si že Lyra zrovna přišla ke mě do pokoje

"Jee ahoj, ty jsi tu zůstala"? "To jsi nemusela, postarala bych se o sebe sama".

"Tak nechtěla jsem tě nechat samotnou, po tom co se stalo, neměla by jsi být sama".

"Děkuji Lyro, ale to jsi fakt nemusela".

"To je v pohodě, všechno dobrý"?

"Jo dobrý".

"Snad nevadí že jsem si u tebe lehla na gauč v obýváku", řekla a ukázala rukou směrem někam dozadu.

"Ale vůbec ne, to ty promiň mě, že jsem tu tak usnula a nechala tě tu tak, fakt jsi tu nemusela zůstávat, vůbec jak jsem se dostala do postele"?

"No usla jsi a já tě přece nemohla nechat na koberci, tak jsem tě nějak dotáhla na postel", zasmála se.

"Proboha to jsi neměla, fakt se ti omlouvám".

"To je dobrý, těžká nejsi hele vůbec jestli myslíš na tohle a to přece kamarádky dělají že si pomáhají".

"Děkuji moc".

Přemýšlela jsem, jak se furt mluvilo o tom drakovi, už mě to frustrovalo, připadala jsem si jako v pasti, přemýšlela jsem za jak dlouho ta posedlost drakem přestane ty lidi bavit, i když ty to nepřestane bavit asi nikdy, mám pocit že udělají všechno pro to aby mě dostali, ale když na mě nepřijdou tak by neměl být problém ne? Ovšem všechno nejde utajit...

Ve škole to bylo poslední dobou napjaté, nevěděla jsem jak dlouho to ještě vydržím, Lyria to na mě vycítila, během přestávky mě vytáhla na chodbu, kde zrovna nikdo nebyl

"Crystal co se děje"?

Vydechla jsem a zapřela se o dřevěný lem ze zdi

"Já jen...je toho na mě moc, prostě ten drak a to jak se ho lidi snaží chytit mě frustruje".

Lyra mi dala ruku na rameno a řekla mi

"Neboj, to bude v pořádku, časem to lidi přestane bavit".

"No tím bych si nebyla tak jistá..."

Po nějaké době se ta kauza s drakem aspoň trochu vyřešila, ti lovci furt šli po tom drakovi ale už se to tolik nesledovalo jako předtím, když ho nemohli najít, lidé jim přestávali věřit a začali si myslet že je to blbost a že vlastně žádný drak není. Lepší pro mě...

Srdce drakaKde žijí příběhy. Začni objevovat