Lummin Snape

18^^^

Jen do toho - alternativní konec alternativního příběhu fanfikce na fikční svět HP, který patří Menndellevům, zlaté trojce a Lummin

Phivien sledoval její ospalé oči, pousmál se, ležela u něj v objetí a mlčky upírala oči do knížky, unavený pohled mu jasně napověděl, že knize nevěnuje pozornost.
"Je ti dnes dobře, Lummie? Vypadáš unaveně - chceš si jít odpočinout?" zeptal se tiše a pohladil jí po vlasech, naklonila se k němu a položila si hlavu na jeho rameno "je mi tu s tebou dobře" vysvětlila a položila si ruce k němu, zabalil ji do deky.
Phivien najednou sykl, Karlien zvedl oči od dopisu a sledoval manžele, Phivien byl politý čajem a Lummin měla zavřené oči a krčila obočí. Hrnek se zbytkem čaje se svalil k Phivienovi do klína, který hledal hůlku.
"Promiň - já jsem" začala Lummin zmateně a mávla rukou, čaj se vrátil zpátky do hrnečku, Phivien jí hrnek vzal, viděl, jak se třesou její ruce "to nic" odpověděl jí a Karlien, jelikož viděl, že nemůže najít hůlku, vysušil jeho oblečení "děkuji" odpověděl Phivien a podíval se na Lummin, sledoval, jak si přejíždí rukama po břiše. Podíval se jí do očí, které byly pořád unavené.
Trochu mě kopla - je to dobré - nečekala jsem to - omlouvám se za ten čaj... Phivien se jen pousmál a přitáhl jí blíž. Cítil, jak vzala jeho ruku a položila si ji k sobě na břicho, teplá deka ji hřála a Lummin si položila na jeho rameno hlavu. Phivien byl spokojený, šťastný.

"Zahraješ něco hezkého?" zeptala se ho pomalu, Phivien přitakal a políbil jí do vlasů "chceš tu, co se ti líbí?" zeptal se jí a Lummin nakrčila obočí, sledovala, jak otevřel klavír a posunul židličku "líbí se mi všechny, co hraješ" vysvětlila a Phivien se usmál "tak dobře - tu tvojí nejoblíbenější?" zeptal se znovu a věnoval jí milý úsměv, přikývla.

Phivien začal hrát, položila si hlavu na polštář a sledovala ho, jak lehce hraje. Hudba připomínala dobu zimy a jara - byly to vysoké tiché tóny, které skládali veselou a šťastnou skladbu. Ta byla velmi rozmanitá - Phivien hrál tiše, klidně, rychle, intenzivně - milovala, jak dokázal soucítit s hudbou, prožít ji - zprostředkovat to i posluchačům.

Karlien se zastavil u čtení dopisu - hrál úžasně. Překvapeně sledoval, jaký talent skrýval jeho bratr - nikdy by nevěřil, že takhle krásně dokáže hrát - housle ho vždycky bavili, ale klavír -? Karlien neměl tušení od jaké doby na něj začal intenzivně hrát - bylo to překrásné.

Phivien po dlouhých minutách skladbu skončil, bylo vidět, že si ji moc užil. Otec se nadechoval ke slovu a Phivien je zadržel a kývl k Lummi, která usnula. Karlien sledoval, jak ji zabalil do náruče, odešel ji uložit do ložnice, za chvíli se vrátil.

"Odkdy klavír?" zeptal se překvapeně otec a Phivien se zamyslel "na klavír jsem se začal učit ve stejnou dobu, jako jsem se začal učit zpívat. Pak jsem se začal učit na kytaru a teď na basu" odpověděl klidně a napil se Lummin čaje. Otec jen překvapeně přitakal "když učitel hudby tvrdil, že máš talent nepřeháněl" pousmála se matka a Karlien sledoval svého bratra, který se usmál.

^^
Karlien se mírně pousmál na Prince. Jeho manželka si četla dopis od své přítelkyně. Phivien s Lummin právě přichází na snídani a smáli se.

"Co je zábavného?" zeptal se Karlien.
"Nic, jen je krásný den," usmál se Phivien a šibalský na bratra mrknul. Karlien protočil oči a podíval se na Lummi.
Vždycky když ji viděl, ho napadlo, jak okouzlující dívka je.

Po tom všem se zdálo, že Lummin i Phivien našli nový směr. Našli své úsměvy. Přesto, když Philipen sledoval pohled svého mladšího syna, jak se dívá na malého Princena, bylo v tom cosi bolestného, ten samý pocit se odrážel i v očích Lummin. Pokračovat by v úvahách, ale tok jeho myšlenek přerušil Karlien. Podával svému synovi hračku do dlaně, když znovu upadla na zem. Rolnička se rozezvonila. Karlien ztuhl. Lummin nakrcila obočí, pustila Phivienovu ruku a obchazela stůl. "Karliene?" oslovila Lummin tiše nejstaršího dědice. Lien trhl hlavou a pootevřel rty. Měl zmatený pohled v očích. "Cítíš to?" zeptal se tiše Lummin, zvedl se a šel naproti svétlovlasé dívce.
"Co jako?" zeptal se Phivien nechápavě. Lummin se zastavila u Karliena. Ten pomalu natáhl ruku a položil dlaň na její tvář. Philipen je pozorně sledoval. Oba měli nepritomny výraz, jejich oči, jako kdyby se vpíjeli do druhých. Pomalu se přibližovali k sobě a nepřítomně se pozorovali, jako v tranzu. Philipen sledoval, jak Karlien posunul dlaň, jako kdyby ji chtěl pohladit. Lummin se ještě více přiblížila, téměř se dotykali nosy. Když se Phivien zvedl od stolu, místnost se zachvěla magii. Lummin ucukla a Karlien se odtahl.
"Kolik času?" zeptala se Lummin. Karlien se zhluboka nadechl. Oba dva vypadali velmi přítomné, jejich zasnené pohledy na míle daleko byly pryč mrknutím oka.
"Podle toho místa co jsi ukázala, máme asi 5 minut, možná méně," odpověděl přiskrceným hlasem. "Co to mělo být, Karliene?" zeptal se Phivien podrážděně. Lien si pro nul nos. Lummin věděla, že je unavený a bolí ho hlava. Otočila se na Phiviena.
"Musíme jít," vysvětlila prostě.