Lummin Snape

9^^

Sbalil všechny věci zmenšil kufry a dal si je do kapsy, ještě než vstoupil do krbu, vyletěl z něj vzkaz. Zvedl ho a otráveně vydechl. Místo do domu do Londýna, se odletaxoval do ředitelny.

Přišel si bezmocný. Jako loutka. Všechny rozhovory vedli pořád k jedinému..

"Severusi, mluvili jsme o tom.." namítl ředitel, jen se na něj podíval, nakrčil obočí a nic neřekl. ".. Nemůžu to udělat.." pronesl pak. Byl si tím jistý, nemohl, už kvůli té jediné, která mu zbyla. Lummin. Ředitel zvedl oči. "Neptám se zda můžeš... Musíš, Severusi... Není jiná možnost, jak-" začal a on se prudce zvedl, díval se ven z okna. "Nenapadlo vás, že to je moc? Nemůžete to po mě chtít." přerušil ho. Ředitel postřehl jeho naštvaný tón hlasu. "Nemáme o čem se bavit.." zakončil to Brumbál, Severus sklonil oči a sledoval letní den. Lummi již jistě byla na nádraží. "Udělej vše, na čem jsme se domluvili." řekl ještě ředitel, Severus nakrčil obočí a otočil se na něj. "Nedomluvili jsme se na-" začal pomalu a Brumbal ho přerušil ".. Nechci o tom s tebou diskutovat, drž se plánu." pronesl úsečně a upřel na něj oči... Oplácel mu pohled a pak odešel. Nemohl, opravdu nemohl a nechtěl..

Bude za nejhoršího na světe. Jako kdyby tomu bylo jinak. Zastavil se a stál u krbu. Od kdy se necítí jako zlý? Hořce se pousmál sám nad sebou.. Kdy začal mít pocit, že je dobrý člověk?
Zřejmě si to Brumbál nezačal myslet nikdy, proto po něm žádá tohle.. Uplně přesně to na něj sedí, být zrádce. Posadil se. Sledoval Lummi knihu. Co bude s ní? Nikdo opět nepočítal s její něžnou tváří.. s ní.. její láskou, nevinnou.

Převlékl se a vybalil pomocí kouzel své věci, pak odešel pro Lummi na nádraží. Nemohl na to přestat myslet, nemyslel skoro na nic jiného, už od Vánoc. Nemohl se soustředit.. Klidně spát.

Sledovala, že je unavený.. Nic moc neříkal, jako obvykle vzal všechny její mazlíčky a naložil je do auta. Jeli v tichosti, na nic se neptal a ona cítila, že by kdyby začala nějakou konverzaci, byl by to spíš její vlastní monolog. Když si vybalovala věci, slyšela ho v pracovně. Na to, že bylo léto.. Byl chladný a odměřený, jako nikdy. Věděla, že asi za to nemůže ona, ale.. Netušila, co se stalo.

Samotné jí nebylo do řeči. Chtěla si s ním promluvit.. opravdu ano.. protože netušila, co má dělat, byla tak zmatená svými pocity... sobecky potřebovala někomu všechno říct, aby se cítila lépe.. Někomu kdo ví, co je zač. Někomu, kdo ji zná. Rasmus byl jediný, .. kdo ji měl rád a znal ji, věděl o ní všechno.. nemusela mu lhát o svých rodičích, vyhýbat se debatám o rodině... neuměla dobře lhát, bylo lepší to vůbec nezačínat.
Cítila se ztracená. Její nejlepší přátelé neví, kdo je ona. Nechtěla pořád jen lhát. Neměla to ráda. Zamračila se.. a přesto lhala Rasmusovi o Phivienovi, zřejmě, už jí to tak moc nevadilo,.. pomyslela si.. cítila se hrozně. Táta byl jediný se kterým mohla mluvit jako Lummin Snapeová, nikoliv Prince -Lloydová s neexistujícími rodiči, ... pomalu vydechla a sledovala letní den za oknem.

Sedl si na postel a poslouchal, jak se dole jeho teta se strýcem rozplývají nad úspěchy a vysvědčením jeho - Harry se zakřenil, že ho to ještě překvapuje - milovaného bratránka. Přál si, aby mohl zvednout kufr a odjet vlakem zpátky do Bradavic, klidně hned.. cesta by mohla trvat i dny.. klidně by tam šel pěšky... táhl by velký kufr.. bylo by mu to jedno. Nechtěl tady být. Ani minutu. Hodinu. Dny. Týdny.. měsíce.

Vešla do jeho pracovny, pomalu otevřela dveře, hned za ní proběhla Sisky, která si sedla na stůl, před tátu a upřela na něj velké oči. Táta nic neřekl, jen vydechl. Nitroobrana nešla stranou, od té doby, co se vrátili.. Sedla si naproti němu. Otázky ji pálily na jazyku.

Netušila, co se mu stalo. Nemluvil s ní o svých plánech. O řádu, Pánovi Zla.. o své minulosti. Věděl víc, než přiznal.. Mlčel a něco ho tížilo. Nechtěl jí říct co, vzbuzovalo to v ní starost.. netušila, co má udělat pro to, aby se cítil dobře. Byl to její táta, nechtěla, aby se cítil hrozně.