2:00 - Noc patří osamělým

Kapitola pátá

O dvě hodiny později jsm už opět ve městě, které jsem pozdě v noci pouštěla. Polední autobus je takřka prázdný, okolím se nese opar pochmurné deštivé soboty, chladný vzduch se zarývá do kůže a každý, kdo je doma, je za to vděčný, zatímco ti venku si přejí, aby tam také mohli být. Jako všichni ostatní, kteří si tisknou ruce v kapsách a hledí na lesknoucí se vozovku si přeji, abych mohla být doma, ale nemohu. Vím, že mě naopak čekají hodiny na nohou a v batohu mám schovaný černý deštník.

Snažím se držet oči otevřené, teprve v autobuse na mě začala doléhat únava z dlouhé noci. Alespoň je hnusně, říkám si. V tom počasí je výhoda, že nikdo v něm nebude chtít být, nikdo nepůjde ven, všichni zůstanou doma a já? Já si to budu užívat.

Autobus zastavuje kousek od rybníka, vystupuji a krátce hledím na šedou hladinu, kterou protínají bílé labutě plující po hladině. Okolo léta je ten rybník plný lidí odpočívající okolo, dětí krmící se svými rodiči kachny a labutě kousky suchého pečiva a myslí si, že jim tím dopřávají, přestože jim ve skutečnosti škodí. Už před lety město nechalo k rybníku postavit několik cedulí ujasňujíc, co by vodní ptáci měli jíst a pečivo k tomu rozhodně nepatří. Poslouchají však lidé? Ne. Myslí si, že je v házení tvrdého ovoce do vody něco romantického a samaritánského, užívají si pozornosti, které jim hejno dopřávají a před odchodem mávají ptákům a říkají, jak se brzo vrátí. Kéž by se nevrátili.

Neříkám, že jsem nikdy sama nekrmila labutě a kachny chlebem. Člověk neví, co jako dítě dělá a bezmezně věří dospělým, kteří pro mne ten chléb krájeli a připravovali mi ho do sáčku. Rozdíl mezi mnou a těmi, kteří to stále dělají, je v tom, že já vyrostla a poučila se. Mohu litovat svých předešlých činů, ale také je mohu vynahradit tím, že si otevřu první odkaz po vyhledání Čím krmit vodní ptáky? a připravím jim do toho sáčku pro změnu kousky salátu.

Krátce se předtím dívám na telefon a počítám, kolik času mi zbývá, abych dorazila stále včas, ale ne moc. V tom pochmurném dni u rybníka není ani živáčka a ptáci si brzy všimnou jediného prochladlého chudáka stojícího u zábradlí, který z batohu vytahuje sáček s kousky salátu, které v oslavné salvě padají na vodní hladinu.

První dorazí malí kačeři v doprovodném tichém kvákání, kopou nožkami tak silně, že se jejich zadečky podobají malým tanečníkům a horlivě noří zobáky do vody, aby si mohli kousek salátu ulovit pro sebe. Následují majestátní bílí ptáci, kterým ti menší uhýbají a i oni se hltavě pouští do salátu. Vyprázdním sáček, kousky salátu rozházím do co nejširšího prostoru a lokty se opírám o bílé zábradlí, ze kterého se už léta loupe lak. Sleduji ptactvo, které se ke mně žene jako k modle a sáček strkám do kapsy od bundy. Pootáčím hlavu k jedné z těch cedulí, která upozorňuje, že krmit ptáky pečivem není správné a krátce přemítám nad tím, jak mohla fotografie labutě a text přilákat neznámého umělce, aby ceduli pokreslil tlustou černou fixou a na vrch nalepil pochybnou samolepku, kterou se už někdo pokoušel sloupnout. Labutě a kachny mezitím ztrácí zájem o mou maličkost a rozprostírají se po rybníku, který nazývají svým domovem.

Otáčím se, pomalu kráčím dal a nechávám park za svými zády. Centrum je nedaleko, ale přesto je v mé blízkosti rozlehlý rybník, zelený park, který je přes léto i mým oblíbeným místem, hotel a drobnější pension v jehož prvním poschodí se rozprostírá klidně vyhlížející kavárna. Přes léto je terčem převážně turistů, kteří bydlí nad ním, ale na terase mnohdy sedí lidé z města, kteří se pyšní tím, jak překrmili ptáky pečivem a za odměnu si dávají kávu a těžký dort.

Ale dnes je chladno, zdá se mi, že bude pršet a proto ten dnešní den není tak špatný. Terasa je prázdná a i po otevření těžkých dřevěných dveří mě uvítají zcela prázdné stoly a jedna mladá dívka, která vyletí ze své pozice a co nejrychleji odhazuje telefon pod bar, aby nebyl vidět. Sotva si však všimne, kdo kráčí dovnitř, tělo opět opírá o bar za svými zády a sahá pro telefon.