Kapitola první

183 19 6
                                    

Nepamatuji si, kdy přesně jsem poprvé letěla letadlem. Byla jsem malá a mé vzpomínky jsem na tu dobu ještě roztříštěné, ale dobře si pamatuji jednu určitou cestu. Ta, která proběhla pozdě v noci – kdy malé dítě už dávno není vzhůru. Stále vnímám tu chvíli, kdy sedím v letadle vysoko nad všemi těmi spícími lidmi, světla jsou zhasnutá, většina pasažérů spí. Seděla jsem u okénka, i když mi máma říkala, že to je zbytečné, protože brzy usnu a až se probudím, budu v jiné zemi a dokonce i na jiném kontinentě. Jenže já neusnula, nechtěla jsem. Věděla jsem, že až letadlo vystoupá, splní se mi sen, po kterém jsem toužila od první chvíle, kdy jsem poprvé pohleděla na noční oblohu. Chtěla jsem se dotknout hvězd a myslela si, že mi právě v tomto let pomůže. Netrpělivě jsem vyčkávala, kdy se letadlo vyrovná, srdce mi bušilo nedočkavostí, klepala jsem nohama a máma mě kvůli tomu uklidňovala, protože si myslela, že jsem nervózní. Ale já nebyla, pouze jsem se nemohla dočkat, až uvidím zblízka první hvězdu.

Jenže...

Myslela jsem si, že mezi jimi budeme proplouvat. Že budou plavat po noční obloze a my mezi nimi jako loď v oceánu, ale tak to nebylo. Jediné, co mě tam nahoře uvítalo, byla tma. Stejná tma jako ta, kterou jsem vnímala na zemi. Nechápala jsem, kde se hvězdy nachází, nemohla jsem je najít. Zmizely? Vyhýbalo se jim letadlo, aby do nich nenarazilo? Až po chvíli mě napadlo podívat se tím malým oválným oknem nahoru. Natiskla jsem tvář na studené sklo a ztěžka hleděla nahoru. Přesně tam jsem hvězdy nalezla. Drobné, zářivé a stejně daleko ode mě jako ve chvíli, kdy jsem stála na zemi.

V té době jsem poprvé porozuměla tomu, jak je náš svět vlastně maličký. Že já jsem pouze malá osoba ve velkém světě, ale i ten velký svět je malý v porovnání s tím, co je mnohem dál a pro nás maličké nedosažitelné.

Určitou dobu poté jsem si myslela, že dokážu porozumět tomu, co je tam nahoře. Chtěla jsem znát podstatu hvězd, planet a vesmíru samotného. Dokud jsem neuměla číst, nechávala jsem ostatní, ať mi předčítají a popisují planety okolo nás. Z balónů a míčů jsem tvořila Sluneční soustavu a představovala si, jaké by to bylo vidět na vlastní oči. Začalo mi i docházet, že se už zcela nesoustředím na hvězdy, ale na vesmír samotný. Na to všechno, co nás obklopuje a nedokážu tomu zcela porozumět. Každým dnem jsem se vzdalovala od hvězd a cítila se stále menší a menší – proč jsem oproti vesmíru byla ničím? Přišel i čas, kdy jsem kvůli tomu přestala hledět na hvězdy. Nezvedala jsem svou hlavu při letních večerech bez mráčku, neprosila jsem, abych se mohla podívat na oblohu skrze dalekohled. Vesmír samotný mi vzal to, co jsem jako malá tak moc obdivovala – hvězdy, které nade mnou bdí.

Zapomněla jsem na vesmír. Ztratila svou dětskou iluzi, že ho budu zkoumat a porozumím tomu, co skrývá. Místo toho jsem propadla realitě. Nemohla jsem číst pouze o planetách a galaxiích, bylo třeba vnímat i počítání, historii, nebo třeba složení rostlinné buňky. Nemohla jsem nikdy litovat, že mi realita vzala sen a touhu, protože jsem na to všechno zapomněla. Vzpomínka na noční let se vytratila, soustava z míčů zůstala pouze na fotce, kterou děda stihl pořídit, než mi ze saturna spadly jeho prstence z frisbee.

Nejdříve jsem na hvězdy hleděla, protože jsem jich chtěla dosáhnout. Poté jsem sklopila hlavu, protože jsem pochopila, že to nelze. Nakonec jsem na to všechno zcela zapomněla a to byla ta chvíle, kdy se má hlava mohla opět zvednout a vnímat všechna ta drobná světélka, která se zdají bezvýznamná.

Jako v té jedné studené listopadové noci. Obloha není černá. Je tak divně naoranžovělá, protože je osvícena všemi těmi lampami okolo nás. Hvězdy jsou v nedohledu, ale dívám se tam nahoru, protože se má hlava točí a zrak je upoután k drobnému oranžovému světélku, které poblikává tam nahoře. Co když i tam v tom letadle sedí dítě, které touží po hvězdách?

2:00 - Noc patří osamělýmWhere stories live. Discover now