2:00 - Noc patří osamělým

Kapitola čtvrtá

Do postele uléhám tak pozdě, že někteří v ten čas už vstávají do práce. Ne mnoho lidí, ale určitě se tací najdou, kterým pracovní doba začíná brzo a končí v blízkém odpoledni. Mne v té chvíli teprve začíná noc. Prsty na nohou ani necítím mrazem, promočené boty pokládám pod topení, aby co nejdříve uschly, mokrý deštník dávám do vany, aby voda nekapala na podlahu. Teprve poté si lehám do postele, přitahuju si peřinu co nejpevněji k bradě, dolní cíp si schovám pod nohy a lehce se tak krčím, abych mi ani kousek těla nevyčuhoval ven.

Po celou cestu jsem si myslela, že jakmile ulehnu do postele, přemůže mě spánek a bude těžké mě z něho probudit, ale není tomu tak. Ležím v posteli, oči držím zavřené, ale spát nemohu. Stále vidím všechna ta barevná světla, která mě oslňovala, cítím různé druhy parfémů a deodorantů, které se míchají s cigaretovým kouřem a potem. Nasávám vydýchaný vzduch a na jazyku mám chuť alkoholu.

Otevírám oči. Hledím na noční stolek, kde leží nedopitá sklenice s vodou a telefon. Displej je rozsvícený i v tu pozdní hodinu, zajímá mě proč. Z pod deky vysouvám ruku, objímá mě chlad, který se mi nelíbí, ale natahuji se pro telefon a přesto, že mám jas nejnižší, bolí mě oči při pohledu na obrazovku. Mezi upozorněními visí více zprav. Některé patřím skupinovým chatům, které mě nezajímají. Hledím pouze na tu nejnovější. Na jméno, které neznám a text, který se zdá více než šifrovaný. Kdyby se jednalo o známého člověka a obyčejnou zprávu, asi bych telefon položila a nechala odpověď na ráno, ale táhne mě k tomu zvědavost – kdo je to a co píše? Hledím na to jméno, přejíždím od jména k příjmení a za krátko mi dochází, že ho znám. Je to kamarád přítele mé kamarádky. Toho, který nechtěl, abych po jedné odešla.

Rozluštit jeho text je už složitější. Musí být opilý, nejspíše z baru s ostatními mířil pít ještě jinam. Nerozumím jeho slovům, co po mně chce a uznávám, že si vyřízení – nebo ignoraci – téhle zprávy mohu nechat na jindy.

Odkládám telefon, schovávám ruku pod peřinu a převaluji se na druhý bok, aby nehrozilo, že mě rozptýlí další možná zpráva. Snažím se usnout, nemyslet na nic, co se té noci stalo a na nikoho, koho přinesla.

Nějaká moje část mi říká, ať neusínám, že to už beztak nemá smysl. Ta druhá tvrdí, ať spím, ať zapomenu na vše, co se stalo, co se mohlo stát, ať se oprostím od myšlenek, které trápí mou hlavu. Neposlouchám nikoho z nich, protože ležím v posteli, hledím na zeď před sebou, poslouchám déšť za okny a mysl mám plnou představ a neustále si opakuji, co se té noci stalo.

Vím, co se říká – že žádní dva lidé na světě nejsou stejní. Nejspíše to je pravdou, ale to, že nejsme stejní neznamená, že se nepodobáme. Můžeme mít stejné charakterové rysy, může se nám líbit stejná hudba nebo filmy. A zrovna tak můžeme dělat stejné věci. Třeba to, že v noci sníme. Poznáme nějakého člověka, který nás zaujal natolik, že ho nedokážeme dostat z mysli tak moc, že se objevuje před našima očima i ve chvíli, kdy už máme spát. Nejdříve si pouze přehráváme to, jak jsme se poznali, co se stalo a poté si pomaličku skládáme věci, které se mohou stát. Nádherné a radostné, které nám zahřejí srdce a donutí nás neusnout ještě dlouhé hodiny. Později, třeba i po pár dnech, co nám ten člověk vstoupil do života, se naše představy vrhnou odvážnějším směrem. Přemýšlíme nad tím, jaké by to setkání bylo, kdyby proběhlo jinde, kdybychom byli někým jiným, kdyby se to všechno vyvinulo nějak jinak.

A přesně to zrovna dělám. Přehrávám si v hlavě to, jak otevírám dveře baru a hledím na muže s koštětem v ruce. Nemíním o něm jako o nějakém princi na bílém koni, který mě zachránil. Je pouze člověkem, který nalezl mou ztracenou peněženku, ale zaujal mě tím, jakým je – nijakým. Jak se projevil? Jako nikdo. Jak mluvil? Jako nikdo. Jaký výraz mě po celou dobu ve tváři? Nijaký. Co si musel myslet a cítit, když jsem tam s ním byla a ani jeden z nás neřekl za celou dobu jediné slovo? Nic.