Hunger games - The boy with the bread

18. kapitola - jeskyně

Vývar je to poslední, na co bych měl v tuhle chvíli chuť. Katniss se ovšem nenechá jen tak lehce odbýt. Nepomáhá mi odvracení hlavy, hlasitý nesouhlas ani pokus o zavřenou pusu.

Chvíli se mě pokouší přemlouvat, když to nepomáhá, zkouší prosit. S námahou tedy spořádám asi dvě lžíce teplého a silného vývaru.

„To stačilo, Katniss,“ zabručím. Už nechci další jídlo. Bojuji s pocitem na zvracení, který mě při každém polknutí provází.

„Ne, to nestačilo. Jestli to nesníš, nechám tě tady samotného a budeš se o sebe muset postarat sám.“ Pokouší se o jinou taktiku, která ovšem nezabírá ani v nejmenším.

„Jen si jdi, když ti nebudu viset na krku, za dva dny bude po hrách a ty budeš na cestě domů.“ Odvracím od ní pohled. Cítím se provinile, protože já jsem teď opravdu pouze zátěž. Vyhrát Hladové hry je umění samo o sobě a moje přítomnost to pouze ztěžuje.

„Nemyslela jsem to vážně,“ vzdychne a znovu se sklání k mým rtům. Sleduji, jak se ke mně přibližuje a ani v tu chvíli netuším, jestli o ten polibek stojím. Nejsem hlupák, i když ona mě za něj možná považuje. Buď si myslí, že jsem prostoduchý nebo si prostě myslí, že tohle je jenom hra pro diváky. Z obou stran.

Ať je to jakkoliv, v jednom má pravdu. Tahle jediná věc náš může z arény dostat oba. To se nikdy v historii her nestalo a my to letos musíme prolomit. Proto zavírám oči a tisknu svoje rty na její.

Ačkoliv se snažím nebrat si tyhle projevy náklonosti k srdci, nedaří se mi to. Protože s každým dalším polibkem se propadám hloub a hloub do něčeho, z čeho už není úniku. Jenom kvůli ní nakonec dojídám všechen vývar a následně se ukládám ke spánku.

Usnout mi netrvá dlouho. Jsem příšerně unavený. Klidného spánku se ovšem bohužel nedočkám. Nejčastěji se mi do snů pořád a znova vrací mrtvá splátkyně umírající mi pod rukama. Nejsem schopný tuto myšlenku vytěsnit z hlavy. Celého mě pohlcuje a sžírá pořád dokola. Zas a znovu mi skrz prsty protéká její krev a zas a znovu vidím, jak se z jejích očí vytrácí život.

Celou noc trávím někde mezi spánkem a bděním. Cítím třas celého svého těla, jak mě střídavě pohlcuje zimnice a následně návaly tepla. Cítím přítomnost Katniss těsně vedle sebe. Vím, že mi celou noc vyměňuje obklady na čele, ale nejsem schopný jí za to žádným způsobem poděkovat. Nedaří se mi otevřít oči ani promluvit, ačkoliv bych tak moc chtěl.

Ráno mě probouzí pableskující sluneční paprsky, které se do jeskyně dostávají skrz úzký vchod. Je mi překvapivě o něco lépe. Rozhlížím se kolem sebe a nikde nevidím Katniss. Začíná mě naprosto nesmyslně zaplavovat panika. Co když se jí něco stalo? Co když šla ven něco ulovit a někdo jí zabil? Klidně jsem mohl prospat výstřel z děla.

Okamžitě se pokouším vyhrabat ze svého spacáku a jít po ní pátrat. Jakmile se pohnu, hlavou mi projíždí ostny bolesti a nohou ještě větší. Na nic z toho ovšem nedbám, když v tom se její stín objeví ve vstupu do jeskyně.

„Vzbudil jsem se a ty jsi byla pryč. Dělal jsem si o tebe starost,“ obořím se na ní trochu vyčítavě, když konečně vejde dovnitř.

Směje se mi a pokouší se mě znovu položit a zachumlat do spacáku. „Ty sis dělal starosti o mě? Podíval ses někdy v poslední době na sebe?“ ptá se mě škádlivým tónem.

„Napadlo mě, že tě třeba našli Cato s Kordetou. Rádi loví v noci.“

„Kordetou? Kdo to je?“ ptá se zvědavě. Neuvědomuji si, že toho o profících v tuhle chvíli vím daleko víc, než ona. Přece jen jsem s nimi strávil celé tři nebo čtyři dny tady v aréně.