18. září 2014
Armádní velitelství, New York, US
„Hele, Robe. Nemusíš to v sobě dusit." Zamračil se jeden z kapitánů na svého dobrého přítele, který v ruce drtil propisku a vypadal, jako by se ji pokoušel zlomit.
„Nic v sobě nedusím," zavrčel Robbie Dudley a s třísknutím propisku odložil. Zuřivě od sebe odsunul kopu papírů a složek a vyhoupl se do stoje, přecházeje k jedné ze skříní, otvíraje šuplík.
„Jasně. To vidím," odvětil s uchechtnutím Paul Gibson a opřel se o stěnu Robovy stísněné kanceláře.
„Málem kvůli mně zemřelo pět chlapů z mý jednotky! To chceš slyšet?" vyštěkl Dudley a šuplík s ohromující ranou zabouchl.
„To nebyla tvoje chyba, pitomče," zavrčel nyní už i Paul a rázně přešel ke svému spolupracovníkovi. Pevně ho uchopil za ramena.
„Nikdo nečekal, že tam bude nějakej sráč, kterej vám bude chtít rozstřílet ksicht na kaši, jasný?! Přestaň se tím užírat! Velení vás tam poslalo, velení nezkontrolovalo oblast, velení nese vinu," zasykl a aby dodal svým slovům na váze, sevřel Robova ramena ještě pevněji. Dudley na něho chvíli hleděl a vypadal, jako by s ním chtěl švihnout o podlahu. Po chvíli se jeho zatnutá čelist uvolnila a napjatá ramena klesla.
„Díky, chlape," prohodil už klidně a vděčně na svého přítele kývnul. Paul se zašklebil a krok od Roba odstoupil. Občas ujely nervy každému. Důležité bylo, aby se to nestávalo při akcích.
„Sejdeme se na obědě," kývl na pozdrav a byl pryč. Dudley jen pokrčil rameny a pomalým krokem vyšel ze dveří, které Paul před chvílí zabouchl. Čekala ho schůze s plukovníkem Smithem, která rozhodně nebude nic příjemného.
---
18. září 2014
Druhé sídlo velitelství organizace NESTI, Magadan, Rusko
„Říkám vám, že mě posílá velení SFINGY." Mladý, lehce nabroušený hlas donutil majora Davydova zastavit.
Procházel jednou z temných, chladných chodeb přízemí, kde se nacházeli pouze kasárny a sklady, když ho něco donutilo zaposlouchat se.
„Da, devushka, ale to by mohl říct každý," odpověděl mužský hlas lámanou angličtinou. Davydov vytušil problémy.
„Posílá mě plukovník Curry, ty tupče! Rozumíš?" při vyštěknutí těchto slov již major spěchal chodbou na druhou stranu, než původně šel. Nutno podotknout, že na místo dorazil právě včas.
Dva členové hlídky, které před chvílí míjel, stáli naproti menší ženě a oba měli ve tváři dost jasný výraz. Začínali ztrácet trpělivost. Žena jako by na to ale nedbala, nebo to neviděla.
„Chto zdes' proiskhodit?" zvýšil nepatrně hlas a rázoval si to přímo před oba vojáky, kteří okamžitě skočili do pozoru.
„Děje se tady to, vážený pane, že mě tihle idiotas nedokážou říct, kde najdu šéfa tohohle všeho!" obrátila žena veškerou svou zlost na příchozího poručíka a otočila se tak rázně, až jí havraní vlasy zavířily kolem hlavy. Slovo, které pronesla ve španělštině, byla pravděpodobně nadávka a plukovník ani nechtěl znát její význam.
Než stačil něco říct, rozezleně pokračovala přívalem anglických vět.
„Letím sem až z podělaný Ameriky jen proto, aby mi v Moskvě řekli, že velitele NESTI najdu v Magadanu. Víte, jakou mi dalo zatracenou práci najít nejbližší let do tohohle zapadákova?!" Major se svými průměrnými znalostmi angličtiny tak tak dokázal všechna slova pobírat. A nepomáhala mu ani skutečnost, že se učil tu britskou kdežto tahle žena na něj řvala americkou, ještě navíc se znatelným přízvukem, takže význam některých vět luštil jen stěží.
„Nevíte! A teď tady stojím jak pitomec a nikdo mi není schopný říct, kde pro boha najdu generálporučíka Yakova Fjodorova!" Řev ustal tak rychle, jako přišel. Majorovi trvalo jen chvíli, než se vzpamatoval.
„Tak za prvé, tady nemáte vůbec co dělat. Tohle je soukromý objekt a přístup je povolen pouze prověřeným osobám, či těm, kteří vlastní identifikační kartu, která je k onomu přístupu opravňuje." Začal klidně a zdvihl si před obličej plastovou kartičku připnutou na poutku, dosud vsunutou v kapse kalhot, kdyby snad ta holka nerozuměla jeho slovům.
„Za druhé, když už jste tady, a to nechápu kdo vás vpustil, vyžaduji minimálně vaši průkazku SFINGY, doklad totožnosti a zprávu podanou vaším velitelem," pokračoval a uklidil kartičku zpět tam, odkud ji vzal. Letmo mávl na oba vojáky a ti se po krátkém zaváhání vydali dokončit svou službu.
„A nakonec za třetí. Nikdo nám nic nenahlásil, takže je vaše tvrzení dost pochybné," dokončil a založil si ruce na hrudi. Jen doufal, že to soustředění za něco stálo a ta holka mu rozuměla.
Chvíli jí na tváři setrvával nicneříkající výraz a major se už chystal svá slova zopakovat. Naštěstí to nebylo nutné.
„Fajn, omlouvám se. Jsem jen nevyspalá a mám ukrutnou chuť někoho zaškrtit." Obrátila žena najednou o sto osmdesát stupňů a promnula si unavenou tvář. Pak na majora znovu upřela čokoládové oči.
„Tady je moje občanka a karta SFINGY," vytáhla odnikud rychlým pohybem dvě kartičky a ruku s nimi natáhla majorovým směrem. Davydov si je od ní pomalu vzal a sklopil k nim pohled.
„A ta zpráva?" prohodil, když zrovna zkoumal ženino jméno. Laurence Chamberlain. Anglické jméno, španělský původ.
„Mám ji předat bezvýhradně do rukou generálporučíka Fjodorova," odvětila žena lehce vzdorovitým hlasem. Davydov se to rozhodl přejít. Zaměřil se raději na kartu agenta SFINGY.
„Tak řádový agent," nadhodil polohlasem, když si všiml červené barvy celé kartičky a černého písma. Věděl, že řádoví agenti mají u SFINGY červenou barvu a elitní agenti stříbrnou. Do jiných tajů tohoto systému nebyl zasvěcen.
„A co má být?" Útočný tón odpovědi ho ani nepřekvapil. Převrátil kartičku v prstech a snažil se zjisti, zda je pravá či zfalšovaná.
„Jen jsem si myslel, že za generálplukovníkem pošlou někoho... významnějšího," odpověděl nepřítomně a dál prozkoumával kartičku. Mohl být rád, že ženin vražedný pohled neviděl.
„Jistě," zasykla žena a pak už se neozvala. Major rychle dokončil kontrolu a letmým pokývnutím dal ženě najevo, že je vše v pořádku.
Obě kartičky jí předal a pak na ní upřel zkoumavý pohled. Žena si kartičky uklidila a pohled mu opětovala.
„Budu ještě potřebovat vaše zbraně," prohlásil neústupně a neuhnul pohledem ani když si připadal jako pod rentgenem. Kdyby dokázal zrak pálil na popel, pravděpodobně tady z něj leží už jen černá hromádka s baretem.
Žena protočila oči a z pouzdra u pasu vytáhla ruční pistoli, házejíc ji plukovníkovy do rukou. Za ní letěl armádní nůž, který plukovník chytil jen tak tak, náboje a válečky na zpevnění pěstí. Plukovník vše pochytal a s nadzvednutým obočím se pokusil uložil po kapsách.
„No, na to, že by se mělo jednat o přátelskou návštěvu máte docela dost vybavení," dovolil si poznamenat a přemýšlel, kam dát armádní nůž.
„Nikdy nechoďte sám a na cizí místa neozbrojený," odsekla žena.
„Pravda," zamumlal plukovník a pokynul jí na znamení toho, aby ho následovala.
---
18. září 2014
Armádní velitelství, New York, US
„Na záznamech z dopravních kamer je vidět pouze střela. Když celý záznam zpomalím, můžeme odhadnout odkud výstřel přišel," promlouval ke třem mužům vysoký šlachovitý zrzek a soustředěně upravoval obraz. Empire State Building v pozadí, hlas mrtvého policisty, uskupení jeho jednotky. To všechno Dudleyho uhodilo jako špatně hozený bumerang, který se rozhodl vrátit a způsobit svému majiteli co největší potíže. A nutno podotknout, že těch měl nyní kapitán dostatek.
„Tady vidíme čistý průstřel," mladík celý záznam komentoval jako pěkně znuděný komentátor anebo až neuvěřitelně nestranný fanoušek. S pořádnou dávkou nezájmu. Dudley dostal neodolatelné nutkání, uchechtnout se. Ten kluk nikdy neviděl umírat svého druha, přítele, spojence. Vše pro něj byla jen videohra. Hra, kde má milion pokusů.
Kapitán ale viděl umírat a sám dokonce zabil tolik lidí, kolik ani nedokázal, nebo spíš nechtěl umět spočítat.
„Podle průstřelu, který vede středem pravé plíce, musel odstřelovač střílet buď z jihozápadu nebo ze západu. Aby byl schopen střílet odjinud, musel by se nacházet v úplně jiném úhlu, a tudíž by jeho střela byla vedena jinam." Ač se Dudley soustředil sebe víc, vpouštěl zrzkova slova jedním uchem dovnitř a druhým je stejně rychle vypouštěl ven. Nedokázal se zbavit myšlenky, že se sem tenhle počítačový technik dostal jen díky protekci. Práce počítačového technika tady byla velice dobře placená a neobnášela téměř žádné nasazení. Mohl ji v podstatě dělat kdokoli, kdo to uměl s technologiemi. Přesto na tento post přijímalo velení jen ty nejlepší nebo nejbohatší. Šance, že tedy vezmou vás, byla asi taková, jako že vás zasáhne blesk, a ještě k tomu z doposud modrého nebe.
„Co si myslíte vy, Dudley?" Z přemýšlení ho vytrhl chraptivý hlas plukovníka Smithe. Proti své vůli sebou cuknul a málem převrhl sklenici vody, která dosud netknutě stála na desce stolu před ním. Rychle přesměroval pohled na muže s šedinami ve vlasech, který na něj upíral chytré oči.
„O čem je řeč?" otázal se jako ten největší tupec a snažil se nevnímat ten tvrdý neúprosný pohled, který ho propaloval skrz na skrz.
„Mám takový pocit, že jste tady naprosto zbytečný," přimhouřil plukovník oči, které zůstávaly až neoblomně tvrdé.
„Omluvám se, pane. Já jen... Poslední dobou se nedokážu soustředit," zamumlal pokorně Dudley. Tom, že to byla ta největší pitomost pochopil vzápětí.
„Všiml jsem si," zasykl Smith a nepřestával si ho měřit pátravým pohledem.
„Velitelství se usneslo, že by nebylo od věci, poskytnout vám dovolenou. Odpočinete si od všeho toho stresu, dáte se do kupy a vrátíte se zpět," promluvil tentokrát podplukovník Evans - pravá ruka generálmajora. Podpořen byl Smithovým souhlasným kývnutím. Dudley na ně chvíli nevěřícně zíral. Pak zbledl.
„Pane to není nutné. Jsem naprosto -." Přerušila ho plukovníkova pozvednutá paže.
„Obávám se, že je, kapitáne. Mohl byste svým chováním ohrozit nejen zbytek vašeho týmu, ale veškeré členy jednotky. A to si nemůžeme dovolit." Dudley na svého nadřízeného vrhl zmučený pohled, který neunikl Evansovi.
„Není to za trest, Robbie. A navíc, až se vrátíš bude tu na tebe čekat tým v plné síle," usmál se povzbudivě na svého kolegu. Dudley ovšem měl chuť toho chlapa zaškrtit.
„Po dobu vaší nepřítomnosti připadne velení vaší jednotky kapitánu Gibsonovi. Slyšel jsem, že on je jediný, komu nebudete chtít rozmlátit obličej," slova se znovu ujal Smith. Jako by to měli natrénované. A bylo to vskutku bravurní divadlo.
„Odchod."