Javi
Bude to znít jako paradox, ale když jsem se na pštrosích zádech pouštěl po tom úzkém proužku ušlapané cesty z obou stran tonoucím v okolní vzrostlé zeleni, tím úplně prvotním pocitem, který jsem dokázal identifikovat, byla úleva. Chybělo mi to. Ten pocit, že se můžu naplno nadechnout. Když to dříve ještě šlo, projížďky mimo město jsem miloval. Vždycky jsem s sebou vzal třeba Albu, nebo Marcuse, prostě někoho, s kým jsem mohl na chvíli vypadnout z domácího blázince. Někdy jsme vyrazili ve více lidech a vrátili si klidně až druhý den. Přes noc jsme si našli nějakou mýtinu, kde jsme si mohli rozdělat oheň (nebývala tu taková zima, že bychom ho potřebovali k zahřátí, ale držel dál zvířata, kterých v džungli žilo požehnaně), obvykle jsme si s sebou vzali něco k pití, někdo přivezl lyru a přespali (i když bych měl asi říct spíš problbli a prokecali) jsme jen tak venku celou noc až do rána. Díky těmto výletům pro mě nebyl problém se zorientovat a navzdory stále více padající tmě jsem přesně věděl, kde jsem, a kudy se mám vydat, abych se dostal k té jediné bezpečné městské bráně. Původně jsem vyrážel s lucernou, ale během toho, co jsem se ji snažil už za jízdy připevnit svému pštrosovi na krk, mi nepozorností vyklouzla z rukou a její plamen při dopadu na zem zhasl. Nechal jsem ji ležet a pro novou se nevracel. Mé oči si brzy přivykly tmě. Déle než měsíc jsme díky zpřísněným bezpečnostním opatřením nesměli vyjít dál než do palácových zahrad, o těch posledních pěti dnech, které jsme trávili zavření jak sardinky téměř mezi čtyřmi stěnami, vůbec nemluvě. Nevídané soukromí a osobní prostor, jenž se mi právě naskytl, na mě měl v prvních chvílích vskutku omamný účinek a já se opájel iluzí, že jsem zase volný a můžu si jet, kamkoliv se mi zamane.
Jenže čím blíže se cesta přede mnou začala stáčet směrem k Ridským branám, tím více mě to vracelo do reality a začala na mě dopadat plná tíha poslání, o něž jsem se přihlásil, ačkoliv mi potěšení nepřinášelo. Přál jsem si guvernérovu smrt? Ano. Přál bych si, aby utonul v zátoce spolu se svou lodí. Přál bych si, aby ho táta býval během souboje proklál mečem. Kdyby měl popravu, přišel bych se podívat. Stát se však přímo jeho vrahem, přestože na to mám svaté právo, byla už poněkud jiná výzva, kterou ale podstoupím, protože jsem se k jejímu splnění zavázal a všichni na mě spoléhají. Nikdy jsem nikoho nezabil. Lepší cíl než jeho mi osud k mé první vraždě snad už ani zvolit nemohl, přesto ve mně ale představa, že na mých rukou ulpí krev, vyvolávala určitou nervozitu. Nešlo tu o něj, neznám ho a čím méně toho o něm budu vědět, tím mi bude lehčeji. Od té chvíle, co jsem tento závazek přijal, jsem se ve svých myšlenkách vyhýbal i tomu, abych použil jeho jméno. Čím méně budu myslet na to, že se za tou nejasnou představou skrývá reálný člověk, tím méně mě to bude znepokojovat. Samozřejmě, že to udělám. Všichni na mě spoléhají. Dlužím to tátovi, pomstím Eñażu, ochráním Xi, dokážu Arlovi, že nejsem žádná kukačka. Udělám to. Jo, udělám to. A pak ať se stane, co se stát má.
Vzrostlé stromy se pozvolna začínaly rozestupovat a městská brána byla na dohled. Nechtěl jsem být více nápadný, než bylo nezbytně nutné, a tak jsem svého pštrosa zastavil a pomalu slezl z jeho hřbetu. V první chvíli jsem ho chtěl přivázat k nejbližší palmě, na pštrosech se sice jezdilo bez sedla a otěží, ale obvykle jsme jim na krk dávali takový obojek právě pro takové případy, když bylo ptáky někde nechat. Po fiasku s lucernou na něm zůstalo prázdné očko, skrz které se dal protáhnout provaz, jenž by pštrosa udržel na místě, dokud se pro něj nevrátím, jenže... S povzdechem jsem svou ruku z provazu, jenž jsem měl smotaný připevněný na opasku, zase spustil. Nepřál jsem si, aby tu pak takhle zůstal. Ať si běží, jestli se mi z paláce nějakým zázrakem podaří dostat živý, poradím si nějak jinak.
Když jsem zahlédl vrcholně udivený výraz na tváři hlídače brány, mohl jsem si být jistý, že mne poznal. Nepodal jsem mu žádné uspokojivé vysvětlení, za jakým účelem princ bez varování přichází uprostřed noci do okupovaného města, jen jsem sebejistě prohlásil, že si jdu něco důležitého zařídit, a on uposlechl a nechal mne projít.
"Výsosti, dovolte mi Vás jen upozornit, že stráže se střídají vždy při západu a východu Slunce. Jestli se plánujete zdržet, obávám se, že až do zítřejšího večera nebudu mít možnost dopravit Vás bezpečně ven z města..." zastavil mne ustaraně.
"Z toho si nic nedělejte. Riskujete mnohé a chci, abyste věděl, že Vám je za celá má rodina upřímně vděčná," odpověděl jsem klidně, protože jsem tomu dobrému muži nechtěl dát najevo, že se v mém případě s návratem moc nepočítá.
"Pro dobro Eñaży vše," odvětil s takovou samozřejmostí, že mě hrdý tón jeho hlasu dokázal až nečekaně rozhodit. Tento muž je skutečně s tou nejčistčí upřímností přesvědčený o správnosti svého konání. Já mohu jen doufat, že své důvěry v mé poslání zde nezačne již velmi brzy litovat. Jestli se mi povede vykonat to, co jsem dostal za úkol vykonat, přinese to naší zemi dobro, nebo naopak zmar? Kéž bych si byl svou odpovědí tak jistý jako on.
"Jistě. Pro dobro Eñaży vše," přitakal jsem suverénně, snažíc se nebrat zřetel na tížící mne svědomí.
Schválně jsem volil ty nejzapadlejší uličky a kupodivu jsem cestou skutečně na nikoho z Lambertových lidí nenarazil. Až na jednoho muže kráčejícího po druhé straně ulice jsem však venku nenarazil ani na nikoho z místních. Celý Rid byl nezvykle ztichlý, lidé ve strachu zalezlí uvnitř svých domovů stejně jako my v naší vesnické skrýši. Meriqazzané po svém násilném vpádu sice zbytek města na popel neproměnili, ale to v žádném případě neznamenalo, že to ještě nemohou udělat. Stačí jim dát záminku...
Než jsem stihl o celé věci přemýšlet více, než bylo záhodno, ocitl jsem se na místě, kde se malá říčka před rokem proměnila v divokou, z koryta se nekontrolovaně vylévající řeku. Tento, možná bych to měl spíše nazvat větším potůčkem, netekl směrem k cíli mé cesty. Přesně naopak- vytékal přímo zpoza jeho zdí. Ridský palác byl kdysi před více než staletím symbolicky postaven v místě, odkud ze země tryská pramen naší největší řeky Daury, která protékala téměř celou Eñażou. Její slepá ramena a přítoky zavlažovaly pole, živila rostliny i zvířata, roznášela po zemi prosperitu a pomyslným posláním královské rodiny bylo bdít nad tím, aby její životadárný tok nikdy nevyschl. No, toto nebyla moc těžká práce, zatím se nám poštěstilo bojovat spíše s problémy opačného rázu. Loni skoro celé jaro propršelo, což se po určité době odrazilo i na stavu spodních vod. Dávní velcí architekti nemysleli pouze na naše svaté poslání, ale také na naše královské pohodlí, takže jsme si mohli užívat soukromých palácových lázní a samotné místo, odkud teplý minerální pramen vytékal, bylo šikovně využíváno na takový bazének s přírodní výřivkou. Po tom propršeném jaře se ale podobným způsobem koupalo celé přízemí. Daura najednou nabrala na síle, odvodný kanál přestal stačit a ve spodním patře se dalo vodou brodit po kolena, nemluvě o sklepích.
A tajné podzemní chodbě, nad jejímž druhým výlezem schovaným mezi téměř neprostupnými křovisky obklopující zeď táhnoucí se zezadu kolem palácových zahrad jsem nyní stál. Kdybych si nepamatoval, kde zhruba je, tak se mi to těžké dřevěné víko ani nepodařilo najít, jak mezitím stihlo zarůst. Naštěstí se mi ho po značném úsilí nakonec povedlo odklopit. Žebřík vedoucí dolů k mé úlevě ještě stál. Ale kromě několika vrchních příček nebylo vidět nic. Tiše jsem zaklel nad tím, že jsem si s sebou tu lucernu nevzal. Tajná chodba představovala poměrně dlouhou a nepraktickou okliku, jako malí jsme si v ní s Xi a Arlem občas hráli na babu, ale jinak se za normálních okolností v podstatě nepoužívala. Dostat z ní vodu by byl dost logisticky náročný proces, navíc těsně před povodní táta nařídil, že peníze z královské pokladny budou využívány přednostně k válečnému financování, a tak se této zbytečné chodbě rekonstrukce nedostalo. Už přes rok chátrala a nikdo pořádně nedokázal říct, jak to tam dole dneska vypadá a zda je vůbec možné skrz ni projít. No, právě nastal čas to zjistit.
Naposledy jsem se pokochal pohledem na hvězdnou oblohu, protože jsem si nemohl být jistý, zda ji nad svou hlavou nevidím naposledy, a opatrně se začal po žebříku spouštět vstříc neznámému. Neviděl jsem na krok, ale cítil jsem zápach vlhkosti a tlejícího dřeva. Speciálně z toho druhého jsem vážně neměl dobrý pocit. Snažil jsem se po žebříku v pochybném stavu postupovat s co největší možnou opatrností a modlil se, aby mě nezradil v krizový okamžik, ale bohové mě nejspíše opustili, protože přesně v onen moment, kdy jsem se musel pustit žebříku, abych nad sebou zase zavřel to víko vážící snad tunu, prohnilá příčka, na které jsem stál, nevydržela a pod mou vahou křupla. Víko se za mnou zaklaplo třísknutím a já s vřískotem letěl pozadu kamsi dolů do neznáma. Těžko říct, jaký ze zvuků v ten okamžik dominoval. Nakonec jsem mohl padat asi tak půl metru, než mě přivítal střet s vodní hladinou, do které jsem se za doprovodu mohutného žblunknutí zřítil.
Tak fajn, nějaká voda se tu evidentně stále nacházela a bylo jí tu dost. Zkoušel jsem se potopit, ale marná sláva, zemi pod nohama jsem ani tak neucítil. Pár minut jsem strávil přidržováním se žebříku a snahou se alespoň v rámci možností uklidnit a zorientovat. Nacházel jsem se v uzavřeném prostoru, kde tma svírající mne ze všech stran dosahovala zcela nové úrovně. Do toho se celý máchám v ledové vodě, která tu už stojí bohové-ví jak douho. Jsem tu úplně sám, nikdo mi nepomůže. Už ani nemám možnost si všechno rozmyslet a utéct, ten žebřík se mi rozpadal pod rukama, pochybuji, že by mou cestu nahoru přežil. Nemluvě o tom, že jsem tu jsem možná beznadějně zabouchlý. Pro tuto situaci skutečně není výstižnějšího pojmenování než bod, z kterého není návratu. A tak mi nezbývalo než potlačit stupňující se klaustrofobii, odpíchnout se od posledního pevného bodu, jenž mi tu zbýval, a vyrazit vstříc svému cíli.
Morální dilema z toho, co chystaná vražda přinese Eñaże i mně samému, brzy ustoupilo do pozadí. Zabiju vám tolik lidí, kolik si řeknete, jen mě odsud pro bohy někdo dostaňte! S vodou jsem počítal, ale ta tma... Plaval jsem v podstatě po slepu. Vidět nebylo vážně vůbec nic! Párkrát jsem narazil do boční stěny, aniž bych si uvědomil, že k ní nevědomky zatáčím. Tohle mě děsilo nejvíc, myšlenka na to, že ztratím orientaci, schopnost rozeznat, kam mám namířeno a kde už jsem byl. Třeba se to už stalo, aniž bych si to uvědomil a teď tu bloudím v kruhu. Když v tom se mi v cestě najednou objevila překážka, která se nijak obeplout nedala. Prostě jako by chodba najednou končila slepým zákoutím. Nohama jsem šlapal vodu, abych se udržel nad hladinou, zatímco vyděšeně ohmatával přede mnou se týčící zeď, která tu přece nikdy předtím nebyla! Na pohmat se její struktura zdála stejná jako u všech ostatních stěn, na které jsem tu zatím sahal. O žádné do cesty spadané trosky se určitě nejednalo. Tak co to jako je? Kde se to tady sakra vzalo?! Je to už nějaká doba, kdy jsem tu byl naposledy, ale jsem jsi naprosto jistý, že tahle tajná chodba vůbec žádné, natož slepé odbočky neměla... že ne? Mohla snad v paláci proběhnout nějaká rekonstrukce, o které bych nevěděl? Zapomněl jsem na něco? Ztrati jsem se? Ale to přece blbost, jak bych se asi mohl ztratit v přímo vedoucí chodbě.
Tak kde to jsem? Odpověď na tento logický nesmysl jsem nalezl momentě, kdy jsem se v propukajícím hysterickém záchvatu pokusil pod vodou do té zdi bránící mi v cestě kopnout, jenže jsem si tak akorát odřel lýtko a má noha proletěla kamsi skrz. Chvíli mi to trvalo, ale pak jsem si uvědomil, že jedna část tajné chodby by vlastně měla mít výrazně snížený strop. Dobrou zprávou bylo, že jestli mě paměť neklame, stačí proplout tohle a jsem v paláci. Tou špatnou novinkou, že se po celý, ne zrovna krátký zbytek cesty k východu nebudu mít vůbec žádnou šanci nadechnout. No paráda. Překvapení podobného rázu nebylo ničím vyloženě nečekaným- ačkoliv jsme existenci této všemi zapomenuté chodby brali v potaz od samého začátku, byla považována za neprůchozí, proto se sem nikdo dvakrát nehrnul. V duchu jsem se pokoušel marně spočítat, kolik času mi zabere tudy proplout a jestli mám vůbec šanci tu výpravu přežít, když mi došlo že se tímhle plácáním na místě jen zbytečně vyčerpávám.
Zhluboka jsem se nadechl ve snaze nabrat do plic maximální možný objem vzduchu, než se definitivně ponořím pod hladinu. Jakmile jsem se ocitl v dostatečné hloubce, vyrazil jsem prudkými tempy dopředu. Snažil jsem se soustředit výhradně na to, jak plavu, protože jsem tušil, že jakékoliv jiné myšlenky by mě jen brzdily.
Musíš si věřit. Nepotápíš se přece poprvé. Dokážeš to. Jenom drž tempo. Nepolevuj. Vím, že ti přirozený reflex velí se nadechnout, ale ignoruj to. Už to určitě musí jen kousek. Nesnaž se zjistit, jestli máš nad sebou pořád strop, jen se tím zpomalíš. Nedýchej. Nezpomaluj. Ignoruj to. Pokračuj. Pokračuj. Pokračuj...
Mohl jsem se jakkoliv povzbuzovat, ale zoufalá touha mého těla po kyslíku si záhy začala vybírat svou daň. Udržet se v pohybu se zdálo s každým tempem těžší. Pálilo mne na plicích, zalykal jsem se, ale pořád jsem si připomínal, že tomu přirozenému instinktu začít lapat po dechu nesmím podlehnout. Jenže postupně začínalo být k smrti vyčerpávající i myslet. Najednou bylo tak složité si zapamatovat, co to vlastně dělám a proč. Ke zděšení mého rozumného já se panika velící mi naprosto chaoticky bojovat o život stůj co stůj ozývala čím dál neodbytněji a já věděl, že jakmile ji nechám vyhrát, tak se utopím. V poslední naději jsem nad sebe natáhl ruku, ale opět jsem nahmatal jen strop. To ne, já už melu vážně z posledních sil! Vím, že se nesmím přestat snažit, ale já už to prostě o moc déle nevydržím... Asi jsem si už úplně neuvědomoval, co se kolem mě děje, ale otevřel jsem oči... a nedaleko před sebou spatřil skrz vodu prosvítající slabé paprsky světla! Zbývá takový kousíček!
Už bych to ani nenazval plaváním, spíše takovou agonickou křečí, s níž jsem se pral o každé blbé tempo, jež mě pokaždé poslalo alespoň o malý kus dopředu. Strop nade mnou zmizel a já veplul do světla. Jel jsem vážně nadoraz, ale za pomocí několika prudkých kopnutí nohou se mi nakonec podařilo vystoupat k hladině a vystrčit hlavu z vody. Vzápětí potom, co mé plíce konečně zakusily omamnou rozkoš přísunu tak žádaného čerstvého vzduchu, málem jsem se začal topit znovu, protože jsem samou úlevou málem vypnul úplně. Měl jsem dost, připadalo mi, že mám celé tělo strašně těžké, takže když jsem pod nohama konečně ucítil pevnou půdu, lépe řečeno schodiště vedoucí z vody ven, vděčně jsem se na něj vypotácel. Narozdíl žebříku mě od podlaží palácového sklepa nedělil žádný strmý výstup, těch schodů mohlo být dohromady, já nevím, patnáct? Ale stejně jsem je nevyšel. Jakmile to jen trochu šlo a já dosáhl vytoužené souše, prostě jsem uprostřed toho schodiště padl vyčerpáním a úlevou.
Vzápětí jsem zaúpěl, protože jsem si při svém improvizovaném rozplácnutí se na schodech nešikovně přilehl dýku, která mi přes všechny pohromy stále spolehlivě visela za pasem, a její ocelově stříbřitá rukojeť z části potažená černou kůží a vykládaná modrými safíry ladícími s pouzdrem, se mi nepříjemně zapíchla do kyčelní kosti jako ostrá připomínka faktu, že to, co jsem právě absolvoval, zdaleka nebyla hlavní hororová atrakce večera. Už jste se někdy smáli a brečeli zároveň? Uraženou ješitností poháněnou rozhodnost, jíž jsem se pyšnil před pár hodinami ve vesnici, jsem ze sebe už jen velmi těžko doloval. V tuto chvíli jsem netoužil po ničem jiném než se zavřít ve svém vlastním pokoji, zachumlat se v posteli pod chlupatou deku a probudit se teprve v momentě, kdy se v mém životě všudypřítomný chaos nějakým zázrakem sám od sebe vyřeší. Ale já už tady v paláci žádný svůj pokoj nemám. Zbývá mi pouze možná větší sousto, než dokážu zvládnout, a otcova dýka. S úctou jsem ji povytáhl z pouzdra, abych si přečetl nápis, jež měla po straně vyrytý na čepeli: Král své země. Vzpomínám si, že se táta jednou mě a Arla zeptal, co podle nás ta věta znamená. Řekl jsem, že dobrý král by měl vždy myslet na zemi, jíž vládne, a dávat její zájmy do popředí před své vlastní, zatímco odpověď mého bratra se nesla v podstatě ve zcela opačném duchu, že dobrý král je svrchovaným vládcem své země a neměl by dovolit nikomu a ničemu svou pozici ohrozit. Správnou odpověď jsme se od táty nikdy nedozvěděli. Možná jsou svým způsobem nakonec správné obě dvě zároveň.
Tentokrát se mi toto do oceli vyryté poselství však stihlo sotva mihnout před očima, protože se sklepem najednou začaly rozléhat rychle se blížící kroky. Pozapomněl jsem, že se nacházím na hlídaném území, a tato chyba se neměla obejít bez trestu. Sklepní prostor, kam dosud dosahovalo pouze vzdálené světlo odkudsi z chodby najednou ozářil jasný plamen lucerny. Strážný po chvíli přistoupil až k samému okraji, kde podlaží ústilo ve schodiště, a natáhl ruku s lucernou do dáli, aby její světlo dopadlo až na opačnou stěnu místnosti, kterou ta banda idiotů považovala nejspíš za nějaký náš sklepní bazén. Já se v reakci na to pokusil ještě více vtisknout do temného rohu mezi mezi podlažím a schodištěm. Původně jsem tuto skrýš zvolil zcela náhodně, protože to bylo nejbližší místo po ruce, ale zdálo se, že se má strategie alespoň zatím osvědčuje. Jak se říká, pod svícnem bývá největší tma.
Slyšel jsem ho, jak si pro sebe něco polohlasně mumlá. Troufnu si říct, že meriquazzsky umím. Byl to sice náš nepřítel, ale zároveň bohužel také nejrozsáhlejší impérium široko daleko. Když jste se pohybovali ve vyšších kruzích, jejich jazyk znal skoro každý. Během oficiálních jednání se zástupci cizích zemí se sice zpravidla na obou stranách používali tlumočníci, ale když jsme si chtěli potom jen tak normálně popovídat, většinou se mluvilo prostě univerzálně meriqazzsky. Ale tohle bručení si pod fousy bylo dost nesrozumitelné, zachytil jsem jen pár náhodných útržků slov, kterými jsem si navíc nebyl zcela jistý, nezdálo se však, že by si mne všiml. Světlo lucerny se o kus stáhlo. Připadalo mi, že odchází. Už jsem si myslel, že si můžu dovolit vydechnout, když tu do místnosti vkročil kdosi další.
"Co se tady děje?" zazněl nade mnou jasně druhý mužský hlas.
"Zdálo se mi, že odtud něco slyším, tak jsem to šel zkontrolovat, pane," slyšel jsem hlásit strážného. Už jen z tónu jeho hlasu jsem dokázal vyvodit, že k nově příchozímu chová značnou úctu. Tento předpoklad se mi jen potvrdil, když ten muž stejně předtím strážný přistoupil k okraji podlaží a posvítil si do dáli svítilnou. Stojatá vodní hladina v tomto případě fungovala úplně jako zrcadlo, v kterém jsem nyní mohl pozorovat poměrně statného muže, odhadem něco málo přes třicet. Poznal jsem v něm vojáka, ale vlasy, které byly něco mezi světle hnědou a špinavou blond, měl viditelně odrostlejší, než jak to nosil třeba Elian, kdyby je neměl zčesané, padaly by mu do tváře. Ze všeho nejvíc mne však v tu chvíli praštila do očí jeho očividně volnočasová róba. Tento muž tu nestráží- to on je strážen. Se zadrženým dechem jsem se zadíval na onen odraz na vodní hladině. Je to ten, kvůli kterému jsem sem dnes v noci přišel? Jak to mám vlastně poznat, když jsem guvernéra nikdy předtím neviděl? Předpokládal jsem, že ho dostihnu ve spánku v hlavní královské ložnici, protože kde jinde by měl vládce odpočívat? Doufal jsem, že to půjde hladce, že mu vrazím dýku do srdce, aniž by se stihl probudit. Rozhodně jsem nepočítal s tím, že se můj potenciální cíl bude uprostřed noci vesele producírovat po sklepích. Tady měl můj plán docela trhlinu. Ale co, někdy jít spát musí, tak prostě počkám...
"Opravdu? Hm, to jsi možná slyšel z druhé strany přicházet mne. Těžko říct, co by tady mohlo být, možná tak krysy. Ale ty už palác vyklidily před naším příchodem," zakončil ten muž průzkum místnosti poznámkou, jež mě přiměla prudce sáhnout po rukojeti dýky. Následkem mého neopatrného pohybu bylo slabé šplouchnutí, které naštěstí zaniklo ve smíchu strážného, protože samozřejmě, že se zasmějete, když vám nadřízený vypráví vtip. Ale tohle znělo docela upřímně. Kreténi! Meriqazzané nejsou nic jiného než banda nafrněných idiotů! Když jste ve výhodě, je strašně lehké hrát si na statečného. Nebyl jsem v pozici, kdy bych si mohl dovolit riskovat prozrazení, takže mi nezbylo než se uklidnit, ale pocit křivdy ve mně bublat nepřestal. Prý krysy! Chtěl bych vidět je, jak tváří v tvář vítěznému nepřátelskému vojsku sedí na zadku a hrdě čekají, až je někdo přijde odprásknout.
"Nicméně, potřeboval bych něco probrat s Adamem. Myslel jsem si, že na hostinu dorazí," poznamenal onen vysoce postavený frajírek vzápětí.
"Guvernér se odebral do lázně a výslovně si nepřeje být nikým rušen, pane," odpověděl mu nervózně strážný. Mé prsty obtočené v pohotovosti kolem rukojeti smaragdové dýky pozvolna sklouzly. Takže tohle není on. A to jsem si začínal myslet, že když přihodí ještě pár dalších komentářů obdobného rázu, nebudu se s tou vraždou muset zas tak moc přemáhat.
"Ještě pořád? Hodlá se v té vířivce snad rozpustit?" zkonstatoval onen neznámý muž popuzeně, ne, vyznělo to spíše otráveně, něco na způsob "co si to ten chlap zase vymýšlí?" Už jen podle toho, že o guvernérovi prve mluvil jeho křestním jménem, jsem odhadoval, že se ti dva spolu nejspíše už nějakou dobu znají, a musí mezi sebou mít dobré vztahy.
"Pokud dovolíte, pane, taky mi začínalo připadat divné, proč tam guvernér tráví takovou dobu, když v sále běží zábava..." Nemusel jsem ani mít kdovíjak detailní výhled, abych si dovedl představit ty jiskřičky zvědavosti, které se strážnému rozhořely v očích. Drby světu vládnou a u jiných národů tomu očividně není jinak. Připadalo mi až málem komické, jak se tu svou otázku pokouší co nejopatrněji zaobalit, protože vojákovi v jeho postavení rozhodně nepřísluší vrtat se hlavě státu v soukromí. Ale on si prostě nemohl pomoct, aby se této jedinečné příležitosti nepokusil využít. Mnoho mu toho však zodpovězeno nebylo.
"Jsou starosti, s nimiž se můj drahý přítel nejspíše potřebuje vypořádat o samotě," odvětil jeho velitel krátce a následným mlčením dál vojákovi jasně najevo, že toto ošemetné téma již považuje za definitvně uzavřené.
"Jestli je tomu tak, neocenil by společnost nějaké lepé panny? Třeba by mu to mohlo přinést rozptýlení..." vybreptl voják, evidentně ve (stále poněkud nešikovné) snaze svůj předchozí přešlap nějak odčinit, ale onen muž, který předtím guvernéra tituloval jako svého drahého přítele, se v ten moment znovu naplno rozesmál, jako by právě zazněl jakýsi vskutku podařený žert, jemuž rozumí jen on sám.
"Toto musí být tvá první válečná výprava, je tomu tak?" poplácal strážného shovívavě po ramenou. A když mu voják jeho spekulaci zmateně potrvdil, vzápětí dodal: "Je veřejným tajemstvím, že guvernér vyhledává rozptýlení výhradně v podobě pohledných mladíků. To ví přece každý, možná tak kromě jeho ženy."
"Jestli se mu dnes chce trucovat, stavím se ráno. A víš co, pojď se mnou do hodovní síně, naberu ti tam alespoň džbán s vínem, aby ti stráž rychleji utíkala..." Veselým tónem vedený hovor slábnul, kroky odeznívaly, světlo se ztrácelo, ale já jsem stále slyšel svou vlastní krev bušit až ve spáncích. Nakonec jsem s přeci jen dozvěděl, kde se guvernér Lambert právě v tento okamžik zcela osamocený nachází. Samozřejmě, že ty barbary nemohlo napadnout nic jiného než svou hanebnou přítomností zneuctít i posvátný pramen všeho života. Že mě to vůbec překvapuje. Navíc se mi nyní naskytla možná jedinečná šance, jak do komnaty s vířivkou nepozorovaně proklouznout a splnit své poslání. Když jsem si byl jistý, že již opravdu nic neslyším, znovu jsem po schodech tiše vystoupal z vody a dal se do kroku. Promáčená saténová košile se mi lepila k tělu, ale já si uvědomoval, že s tím, proč se klepu, má zima pramálo společného.
Kromě těch užitečných informací jsem se o guvernérovi dozvěděl i spoustu dalších, které jsem vysloveně znát nechtěl. Jmenuje se křestním jménem Adam. Přátelí se s tím idiotem, který měl tu drzost nazvat naši rodinu krysami (zrovna tohle mi o něm rozhodně žádné vysoké mínění nedávalo)... A vůbec, jak se za současné situace vůbec opovažuje mít nějaké starosti? Co zrovna jeho asi může trápit? Docházejí mu nápady, jaká další památná místa, nebo zde odnepaměti vyznávané hodnoty by mohl ještě dál poskvrnit? Nenapadá ho žádná dostatečně silácká hláška, kterou by nám mohl vmést do obličeje, aby nám tu porážku ještě víc okořenil? Jsem si jistý, že ten jeho povedený kamarádíček mu milerád poradí.
Jenže má mysl se také neustále dokola vracela k té jedné poslední, vlastně úplně nepodstatné věci, kterou jsem se o guvernérovi dozvěděl. Pokud jsem to dobře pochopil, je ženatý, ale přitom ve skutečnosti nachází zalíbení v mužích. Nechtěl jsem na to myslet, vědomí, že bych měl mít s Lambertem cokoliv společného, se mi nelíbilo, zvlášť když se ještě navíc jednalo o něco tak... osobní povahy. Proč by na tom vlastně mělo nějak záležet? To, že také miluje muže, přeci nepředstavuje žádnou polehčující okolnost. Znovu se mi vybavil ten Arlův příšerný nápad propašovat sem Xi s představou, že Lamberta svede, aby ho ve chvíli nepozornosti mohla zabít. Budu navždy vděčný všem božstvům, že jsem to nedovolil! Xi by to neudělala, znám ji a jsem ten poslední, kdo by jí to vyčítal. Navíc Lamberta bych z nás všech mohl svést možná tak já...
Proč mě něco takového vůbec napadá? Z té představy se mi dělalo špatně. Jenomže z pomyšlení na sic spravedlivou vraždu, po níž však může přijít strašlivá pomsta na nevinných lidech, také. Sex může hrát roli určité komodity ve vyjednávání, četl jsem toho o historii naší země a nejslavnějších světových vládcích dost, abych tohle věděl. Ženy sváděly vlivné muže odnepaměti, pletly jim hlavy, fyzické potěšení používaly jako nástroj k prosazení svých zájmů. Ale sám se pustit se do milostné hry o záchranu alespoň toho, co z naší země zbylo? Ne! Já takový nejsem! Když jsem si představil, že bych vrahovi mého otce měl snad dovolit, aby se mne dotýkal, doopravdy se mi fyzicky zvedal žaludek. Hnusil jsem se sám sobě jen z toho, že mne vůbec napadlo uvažovat o tom nabízet své tělo jak nějaká prodejná děvka u cesty. Nejspíše bych se hnusil i samotnému Lambertovi... Já nevím, za normálních okolností bych si myslel, že jsem docela hezký, spousta lidí mi to říká. Ale teď? Připadám si jak k smrti vyděšená zmoklá slepice bez kapky sebeúcty. V tomhle stavu nestavu do mě vážně bude každý hned celý žhavý. Ale kdyby skutečně existovala šance... Odcházel jsem sem s přesvědčením, že strašlivý osud, který mě jistě čeká, vyměním za možnost svou rodinu a darebně ukradenou zemi pomstít. Jestli by je však oběť poněkud jiného (ovšem pravděpodobně ještě bolestivějšího) kalibru dokázala naopak zachránit... Kdyby se mi podařilo guvernéra přivést ke slibu, že Xi, mamá, Arlovi, Elianovi, Albě, Marcusovi, ani dalším lidem, na nichž mi záleží, neublíží... Není mou povinností ne budoucího krále, ale stále královského syna vůči mému lidu i blízkým tuto oběť podstoupit bez ohledu na to, jak mnoho mne samotného bude stát?
Proplétat se ztemnělými chodbami paláce jsem se nemusel dlouho, stačilo jen vystoupat ze sklepení a v současný moment nikým nehlídané dveře skrývající pramen Daury i muže, jehož stín mne bez ustání pronásledoval, se nacházely hned naproti přes chodbu. Z opatrnosti jsem během celé cesty třímal v ruce safírovou dýku jakožto obranu proti nepřátelům, kteří by mi mohli zkřížit cestu. Její čepel se v okolní tmě blyštivě leskla, stejně jako nápis na ní vyrytý. Strhával můj pohled, zatímco jsem se modlil, aby mi jakákoliv vyšší síla napověděla, na jaký z jeho možných významů bych měl dát. Co by si táta přál, kdyby tu s námi byl? Chtěl by, abych ho řádně pomstil, nebo abych se pokusil zachránit, co se dá? Rady, které nám dával, jsme já a Arlo často chápali zcela odlišně. Každý z nás se na svět díval jinýma očima. A Arlo mne sem poslal, abych naplnil jeho vůli; vykonal to, co je za daných podmínek správné.
Konečně jsem stanul přede dveřmi. Nepočítal jsem s tím, že by si strážný dovolil odběhnout na dlouho, nezbývá mi tedy čas na nějaké dlouhé rozmýšlení. Pokusím se učinit správnou věc, ale s použitím mnou zvolených metod. S pečlivostí jsem zasunul dýku zpět do pouzdra, abych ji vzápětí přikryl vykasanou košilí. Co získám a ztratím spravedlivou vraždou, vím. Dříve než cokoliv podniknu se však nejprve pokusím zjistit, jakou hodnotu skrývá ona druhá potenciální možnost, jež se přede mnou nyní nečekaně vynořila z temnoty. A jestli Lambert nebude chtít spolupracovat, nebo se pokusí o něco, s čím nebudu souhlasit, můžu ho přeci pořád nakonec probodnout.
●●●
Nazdar, nazdar, nazdar, čtrnáct dní uplynulo a opět nastal čas, abych se vám přihlásila s novou kapitolou vydanou v naprosto blbou denní (=noční) dobu. Ale ono je nakonec jedno, jestli dneska ponocujete, nebo ji objevíte až později, v každém případě doufám, že jste se dobře bavili.
Příští kapitolu můžete čekat opět za dva týdny (já vím, že je to dlouhé, ale rychleji to zatím prostě nestíhám) a aspoň co z pohledu autora můžu posoudit... máte se docela na co těšit. Už jsem to tu několikrát slibovala, ale potvrzuji, ti dva se už konečně potkají. A Adama si příště skutečně užijete, protože tentokrát je celá příští kapitola psaná zase z jeho pohledu.
Budu se na vás těšit! ♡