„Mám spoustu otázek," začala jsem, když jsme se v půl jedenácté vraceli zpět do Norwenu. Drase byl však zamlklý stejně jako vždy, a tak jsem se začala ptát i bez jeho souhlasu. „Kdo je Gromal?" Propalovala jsem ho zaujetým pohledem.
„To je jedna z věcí, které ti nemůžu říct," odpověděl a přitom nespouštěl pohled ze silnice před námi. Zkroušeně jsem vydechla.
„Říkal jsi, že jste zpět ve městě, ale poté tě Eithnes přerušila. Máš bratra, nebo s tebou přišel kamarád? Žije s vámi v domě? A co je to vlastně za jméno? Je hrozně divný. Neber to jako urážku, spíš je to neobvyklé jméno a vlastně i Eithnes je velmi zvláštní jméno. Odkud vlastně je? A-"
„Příliš mnoho otázek a teorií," přerušil mě svým hlubokým hlasem. „Za čtyřicet minut budeme u tebe doma. Měla bys spíše přemýšlet, jak ovládat svou moc, než uvažovat nad hloupostmi." Poslední větu skoro až nepříjemně přecedil přes zuby.
„Promiň. Zase moc mluvím. Hlavně nebuď naštvaný, protože když nemůže člověk dýchat, tak taky může umřít a-" zastavil mě zvednutím jedné ruky. „Už mlčím," zašeptala jsem rozmrzele a raději pozorovala cestu před sebou.
„Také bys měla vymyslet výmluvu proto, proč budeš každý den od rána až do večera pryč z domu. Všiml jsem si, že jsi vyšla zezadu. Takže jsi nejspíš lezla oknem, což naznačuje, že tě tvá teta nikam nepustí," dořekl a já se zarputile zachumlala do své objemné bundy.
„Večery bych uhrála, jako dnešek. Ale celý dny? A co škola? Tohle mi nikdy neprojde." Zničeně jsem si přiložila ruce k hlavě a promnula si spánky.
„Budeš to muset vymyslet. Máš jen šest dnů na to se naučit používat alespoň malou část svých schopností, nebo ne? A nejsem si jist, zda to vůbec za tak krátkou dobu zvládneš. Ani si neuvědomuješ, jakému nebezpečí se chceš vystavit."
„A ty snad víš jakému? Jelikož já, jestli sis ještě nevšiml, jsem kompletně mimo." Frustrovaně jsem ze sebe svlékla bundu a hodila ji pod svoje nohy. „Tenhle svět se kompletně zbláznil a já nemám ani tušení jak se v něm vyznat. Dějí se různé divné věci, které vůbec nepobírám. Lidé najednou mají superschopnosti a já v podstatě taky. Zdají se mi sny o unesených holkách, skrz ně mě někdo vydírá, plus mi unesli mou nejlepší kamarádku. A Eithnes je čarodějka? Nebo co? Jelikož u ní jsem také zmatená.
A nejhorší na tom všem je, že nerozumím tobě. Nechápu co jsi zač, nevyznám se v tobě a vlastně ani nevím, co právě teď cítíš, jelikož to působí, jako bys měl někdy srdce kompletně z kamene. Ale i přes to všechno se s tebou cítím, jako by jsme se znali už roky. I když o tobě vůbec, ale vůbec nic nevím." Promnula jsem si obličej a čekala na jeho reakci.
Konečně jsem to ze sebe po tolika dnech dostala, ale ani přesto mi ta tíha z ramen nespadla. Stále, jako by na mě seděl celý svět.
„Bude nejlepší, když pro tebe zůstanu záhadou. Kdybys o mě věděla vše, tvé zmatení by se spíše zhoršilo. A při nejlepším bys ode mě utekla, co nejdál bys jen mohla," odvětil klidným hlasem, jež byl propleten mrazem a ten mráz proplétal i mé srdce, které při tom tónu nevysvětlitelně hicovalo.
„Před šesti měsíci mi zemřeli rodiče," prozradila jsem zcela nevysvětlitelně a s nehty zarytými do dlaní, jsem pokračovala dál. Nepatrně ztuhl. „Vraceli se z dovolené a narazil do nich náklaďák. Oba zemřeli na místě." Na chvíli zavládlo tíživé ticho, takové, jehož úponky se vám lepí nepříjemně na duši a mučí vás.
Promluvil až tehdy, kdy to bylo alespoň trochu vhodné. „Proto ses při cestě za Eithnes tak křečovitě a ztuhle držela sedačky? To byla ta vzpomínka?" Lehce jsem přikývla na souhlas.
„Ještě nikomu dalšímu, tedy krom El, jsem to takto... osobně neřekla. To je ten důvod, proč se umím tak dobře ovládat. Kdybych to neuměla, tak nejspíš ještě teď sedím někde v koutě a můj psychický stav by byl milionkrát horší než je teď. Doufám, že se mi jednou taky otevřeš. Alespoň s něčím malým, co se týče přímo tebe."
Jeli jsme dál již potichu. Každý ztracený ve svých vlastních myšlenkách, týkajících se nejspíše toho vedle nás.
*
Poté, co mě Drase vysadil před mým domem, jsme se krátce rozloučili a každý si šel po svém. Mé kroky vedly až dozadu za dům k oknu v koupelně, ze kterého jsem ještě před pár hodinami vylézala potají ven.
Pomalu jsme k němu přistoupila a rukou do něj slabě strčila. Doufala jsem, že zůstalo nezavřené zevnitř a tak tomu i zůstalo.
S výdechem úlevy jsem pozorovala, jak se okno rozevřelo směrem dovnitř do domu. Poté jsem vyskočila, zapřela se rukama a neohrabaně se vyšplhala nahoru na parapet, ze kterého jsem následně seskočila do potemnělé koupelny. Šťastná, že jsem se dostala nezpozorována do domu, jsem za sebou zavřela okno a svlékla si bundu a zula boty. Následně jsem si rychle vyčistila zuby, opláchla se a vydala směrem do svého pokoje.
Přede dveřmi do pokoje jsem se ale zarazila. Z pod dveří se linulo mírné světlo a já si byla na sto procent jistá, že jsem měla zhasnuto, když jsem odcházela. Měla jsem průšvih.
Pomalu jsem otevřela dveře připravena na nejhorší. Jako první mé oči sežehlo světlo lampičky, která se nacházela na mém stolku. Poté jsem zaregistrovala postavu sedící na mé posteli s knihou v ruce. Ihned jak si všimla, že se dveře otevřely, zvedla pohled přímo ke mně a její tvář se zamračila zlostí i strachem zároveň. Vstoupila jsem celá do pokoje a odložila bundu s boty na stranu ke stěně.
„Ariano Grace Hensnová!" zahřměl tetičky naštvaný hlas. Sršely z ní blesky a v jejím okolí hřmělo.
A popravdě? Takto naštvanou, spíše běsnící, jsem jí ještě neviděla. A oslovit mě celým jménem? Největší stupeň naštvání, který jsem zatím u ní zažila. Přesně takto mě nazvala mamka, když jsem omylem podpálila kuchyň při pokusu udělat si špagety.
„Jak jsi to zjistila?" zeptala jsem se potichu s mírně skloněnou hlavou. Nechtěla jsem se jí dívat do očí. Viděla jsem jenom její dlouhou noční košili a růžové bačkory, které již měly pár let za sebou. Nejspíš je měla i dané naopak. Pomlčela jsem o tom.
„Nejdříve uslyším auto, potom tě vidím nasedat. Nevzala jsi mi ani jeden hovor! Volala jsem ti asi tak patnáctkrát!" Rozzlobeně vstala a svou knihu, kterou četla, nechala na mé posteli textem dolů. „Ani si neuvědomuješ, jak jsem se bála! Mohl to být jeden z nich! Bože! Kdybych nevěděla, že tě ochrání," řekla a zamířila prstem na kamínek visící na mé hrudi, „tak volám na policii, jako další pohřešování. Ty ani netušíš, jak je to teď venku nebezpečně." Naštvaně mi vytýkala další věci.
V hlavě mi to všechno šrotovalo, až jsem narazila na něco, co upoutalo mou pozornost. „Mohl to být jeden z nich..." zamumlala jsem sama pro sebe. Tetička se na chvíli zastavila a nechápavě na mě zírala.
„Co jsi říkala? Doufám, že mi dáš rozumné vysvětlení." Zkřížila ruce přísně na prsou a jednou nohou trochu podupávala.
„Říkala jsi, že to mohl být jeden z nich. Jak jsi to myslela?" zeptala jsem se a podezřívavě se jí podívala do tváře, kde se v tu chvíli objevilo zmatení.
„To jsem neříkala," zakroutila hlavou a semkla rty do tenké linky. V očích jí ale hrálo prozrazení.
„Ty to víš, že ano? Víš, že se vrátili!" Užasle jsem se na ni koukala a čekala na její odpověď.
„Nejsem hloupá, Ario. I ty to musíš cítit - ty změny ve vzduchu. Myslela jsem, že tě jeden z nich dostal." V jejích očích se objevily slzy. Už nebyla naštvaná, spíše vypadala vyčerpaně. Přešla jsem k ní a objala ji.
„Jsem v pořádku. Jen potřebuji, abys mi věřila," zašeptala jsem do jejích šedých vlasů. „Mají El a já ji musím dostat zpět," dodala jsem a poté se od ní odtáhla.
„Je tu jen jeden," řekla a urovnala si svou noční košili.
„Jak to víš?" pozvedla jsem obočí.
„Může tu být jen jeden. Díky tomu přívěsku se k sobě nemohou vrátit. Každý je sám za sebe," odůvodnila svou předchozí větu.
„To mi nedošlo," zamumlala jsem. „Někoho jsem našla," začala jsem opatrně. Tetička na mě zvedla zvědavý pohled. „Dokáže mě naučit používat to, čím Agnes dokázala kdysi porazit Muže v kápích."
„Agnes?" nechápavě se na mě tetička podívala.
„První dívka, která Granir získala," vysvětlila jsem. Po jejím druhém nechápavém pohledu jsem ji vysvětlila, co znamená Granir.
„Kde jsi vzala tolik informací?" Dívala se na mě a já netušila, zda se o Draseovi zmiňovat.
„Hodně jsem četla," usmála jsem se na ni opatrným pozvednutím koutků.
„A jak jsi našla toho, kdo tě to naučí používat? Spoustu generací to nikdo nedokázal. Kámen nás jen chránil, ale nepropůjčoval nám žádnou," odmlčela se a mlaskla, „moc," dokončila větu a se zájmem mě pozorovala.
„Raději si to všechno nechám pro sebe. Ale budu potřebovat, abys mě nechávala odjet každý den pryč. Ráno odjedu a večer se vrátím. I přes školní týden." S prosebným pohledem jsem se jí koukala do očí. Vypadala na vážkách.
„Nemůžeš nikomu věřit," začala. „Teď strážíš kámen a tvou jedinou slabinou jsou tví blízcí. A pokud tu jeden z nich doopravdy je," zastavila se a její tvář vypadala ustaraně, „tak je celé město v nebezpečí a ty s ním."
„Víš, že když mě nepustíš, půjdu i přes tvůj zákaz."
Pousmála se, vzala si svou knihu a prošla kolem mě až za dveře. Poté se ještě na chvilku zastavila a řekla pouhé: „Já vím."