Od příjezdu do Ereboru uplynula již pěkná řádka dní, jenže Odette každý z nich připadal jako pouhý, krátký okamžik. Čas v Hoře uháněl rychlostí koně ve skoku, a bylo to možná proto, že se skoro nezastavila. Král ji nešetřil. Vlastně to ani nevadilo. Neměla alespoň čas na zbytečné návraty do minulosti, na zbytečné přemýšlení.
Byla k ruce Balinovi, který ji zasvětil do chodu Království i předal některé ze svých úkolů. Ulevilo se mu, a to znatelně. Starý trpaslík, ačkoli již prožil velmi mnoho zim, jako kdyby mládl před očima. Odette ho teď občas nachytala při partičce šachu s Dorim nebo Oinem, a ne, jak za stolem usíná.
Pokud sama zrovna měla pár volných chvil, trávila je povětšinou s Bofurem. Hovorný trpaslík se stal jejím nejlepším přítelem zde, a to už od prvního dne. On, a také mladý knihovník Ori, sic k tomu si hledala cestu o poznání pomaleji.
Z počátku, když za ním chodila s dokumenty k archivaci, jí připadal legrační. Takový plachý a málomluvný podivín, co místo hovoru raději zaujatě hledí z okna, či se schovává za otevřené stránky knih. Však netrvalo dlouhý čas, a Odette zjistila, že mladíkova značná nesmělost se vztahuje k mnohým ženám, a tudíž i k ní. Nicméně otrkával se den ze dne, víc a víc.
Později už za Orim zacházela i jenom tak. Ráda si s ním povídala. Chytrý a sečtělý, takový knihovník ve skutečnosti byl. Třebaže svou, na mladý věk vskutku obdivuhodnou moudrost nedával hnedka na odiv, kdekterý kmet by mohl blednout závistí.
„Jsem rád, že se král uvolil jmenovat svou pobočnicí právě tebe," řekl Ori jednoho odpoledne v archívové části knihovny, kde společně hledali jeden důlní plán. Měla v něm být zakreslena pořád ještě zasypaná, hlavní šachta sloužící k těžbě stříbra. Tu se Thorin rozhodl v nejbližší době obnovit.
„To mě těší," zasmála se Odette, od rána měla dobrou náladu, „jenom nechápu, jak tvá spokojenost souvisí právě s mým postavením v Ereboru." Zamyslela se.
„Aha, už mi svítá," louskla prsty a shlédla ze schůdků, na nichž právě stála, aby dosáhla i do horních polic. „Jinak bys ten proklatý svitek musel hledat sám, a to by ti trvalo až do soudného dne, viď? Přiznej se, Ori." škádlila ho, naoko zvedlajíc varovný prst.
„Nepřiznám se, nemám k čemu," odsekl knihovník, avšak velmi jemným způsobem. Usmál se, rovněž jemně. „Jenom..." načal, ale pak se zarazil, zrovna jako by se do jazyka kousl. Jako kdyby řekl něco omylem. Něco, v čem rozhodně nechtěl pokračovat.
„Ori!" zamračila se mladá žena. Opřela si jednu ruku v bok, druhou se držela regálu. „Víš, že není vůbec slušné začít rozhovor, a potom se prostě odmlčet? Chceš mi upřít rozhřešení?" Takové výčitky byly podlé a vypočítavé, zejména vůči Orimu. Odette dobře věděla, že tento rozvážný mladík si na své zdvořilosti velice zakládá. On byl totiž trpaslíkem značně odlišným od ostatních. Neměl pražádný zájem v lovu divokých kanců ani vysoké, dokonce ani ve způsobech opracování kovu ne. Neotíral si nos do rukávu, neliboval si v obhroublých žertech jako mnozí. Hlavně vojáci. Naopak, Ori nadevše miloval číst poezii i prózu, a také maloval obrázky, které však jen málokdy někomu ukázal. Ovšem, když přece, a Odette měla to štěstí, že některé z nich mohla spatřit, byly vskutku nádherné. Jenom díky skicám stínovaným černým úhlem, si dokázala představit zlobra i obrovského orla, stejně jako dechberoucí scenérii Imladris.
Knihovník o sobě často říkával, že je pouhopouhý vzdělanec, který se k putování k Hoře nechal přesvědčit bratry, žádný hrdina. Odette si myslela pravý opak, jelikož kdyby mluvil byť jen z poloviny pravdu, nikdy by z Modrých hor nevystrčil nos. Měla ho ráda přesně takového, jaký byl.
„Jenom co, Ori? Přede mnou se přece nemusíš stydět. Prostě mi pověz, oč jde."
„Ták... dobře," souhlasil nakonec útlý muž světle hnědých vlasů. Odette nato přepadla škodolibá radost, že jej přemohla tak snadno. Už jen kvůli záhadnému tónů Oriho hlasu byla jedno ucho.
„Měl jsem obavy, že by Thorin mohl jmenovat mě. Však uznej, bylo by to logické. Král nejvíc věří členům výpravy, přirozeně. Odmítl úplně všechny úředníky, které mu Dáin nabídl k službám. Jenže kdo z našich? Balin má práce nad hlavu, pro prince se to nehodí. Oin je léčitelem, Dori správcem, Gloin pokladníkem, Dwalin velitelem vojska. A Nori?" uchechtl se knihovník. „Inu, řekněme, že můj bratříček Nori prostě nebyl stvořen pro zodpovědné funkce. Bombur se chystá otevřít krčmu. Bofur i Bifur jsou zruční řemeslníci, ale rozhodně ne žádní oficíři. No a tak zbývám jenom já. A já bych odmítnout samozřejmě nemohl."
„Pravda," připustila Odette, ale stejně jí to nešlo na rozum. „Proč bys měl odmítat takovou čest, Ori? Jsi příliš skromný, však to říkám stále. Z tebe by byl přece skvělý pobočník. Jistě lepší, nežli já."
Mladík zakroutil hlavou v nesouhlasu a Odette se nato krátce zasmála.
„Ne? Nedoneslo se ti snad, jak zatím jenom tápu? Jak se ztrácím v chodbách a dělám chyby? Ale přesto o sobě nehodlám smyšlet s despektem. A vlastně ani nemusím. Král je tolik dobrý muž. Tak moc shovívavý." Odette neměla důvod o tom pochybovat.
„Ovšemže je. Nesmírně." odvětil knihovník, avšak jeho hlas nesl stopy naprosto opačného přesvědčení.
„Ori?" naklonila hlavu ke straně. „Proč jen se mi zdá, že nezníš zrovna přesvědčivě. Ven s tím! Proč pochybuješ o králi? Máš z něho strach? Ublížil ti nějak? Ukřivdil ti, nebo co?"
„Strach? Ne!" popřel mladík, aniž by zaváhal. „Pobočník, Odette, musí být králi loajální, za každou cenu. Musí v něho věřit. Věřit mu. Jen potom může být opravdu dobrý."
Souhlasila beze zbytku, neboť si myslela to samé. Nikdy by neprozradila žádné Thorinovo tajemství, nikdy by jej nezradila, neprotivila se mu. A věřila mu čím dál víc, možná víc než komukoli.
„Víš," navázal Ori, „já nadevše rád sloužím Království, spravuji veškeré jeho vědění a historii." Mávl rukou k policím zaplněným svazky bezmála až ke stropu. „Ale nejsem si jist, zda bych dokázal tak dobře sloužit i přímo... jemu. Ty jsi v Ereboru teprve krátce, a proto neznáš křivdy, které se tu odehrály. Neznáš je a nejsou tvé. To je dobře. Je to tak pro tebe snazší."
„Tak mi pověz o těch křivdách." zaprotestovala Odette. Ori ale rozhodně zakroutil hlavou. Chytil ji za ruku a do ní vložil svitek.
„Věř mi a po ničem nepátrej. Jsi v králově přízni a tam je lepší zůstat. Ponechej si svou loajalitu." Sklopil oči k Odettině dlani. „Toto je plán, který jsme hledali. Běž a odnes jej. Jeho Výsost čeká."
„Jak myslíš," tmavovláska pomalu a velmi neochotně přikývla. Slezla ze stupínku a šla vskutku jenom proto, že Thorin vážně čekal a ona ho nemínila o čas okrádat. Rozhovor s Orim ovšem nepovažovala za ukončený. To v žádném případě.
Ještě cestou přemítala o knihovníkových slovech, až došla k závěru nejpravděpodobnějšímu - že prostě přeháněl. Podobně jako ten bláznivý půlčík, po kterém jako by se slehla zem.
Ori je křehká duše. Král jej beztak v minulosti pokáral, a on si vzal příliš k srdci slova řečená ve vzteku.
Vždyť Odette sama už měla možnost poznat, že Thorin, pokavaď jej přepadla zlost, dokázal rozklepat brady i otrlejších chlapisek. Párkrát se stala svědkem, jak spílal na Dáinovy vojáky či jiné poddané. Nechtěla by být na jejich místě, ale nelitovala jich. Král sice věděl, jak být tvrdý, jenže vždycky, vždycky jednal právem. Choval se jako opravdový vládce, protože jím prostě byl.
Navíc na ni, Odette nasadila přihlouple melancholický úsměv, na ni se nehněval nikdy, přestože už udělala tolik chyb. Ztratila jeden důležitý dopis, s jiným zase poslala havrana úplně jinam, než letět měl. Dokument pro lorda Dáina pro změnu polila vonným olejem z bylin. Pergamen, nejen že byl celý umaštěný, ale dle slov pána Železných hor i smrděl jako zapařená píce. Potom ještě, a to stalo nedávno, nesouc kalamář a plnou náruč listin, Odette zakopla o lem koberce v královské pracovně. Svitky se rozlétly do všech světových stran, a to ještě nebylo to nejhorší. Kalamář, poté co ve vzduchu opsal mohutný oblouk, rozprskl se přímo o králův šat. Krve by se v ní tehdy nedořezal, když spatřila tmavomodré kapky inkoustu v Thorinově tváři, a také obrovskou skvrnu prosakující látku světlé blůzy, kterou nosíval pod kabátec.
Zpětně si ani nedokázala vybavit, jak mohl tak hbitě přiskočit a zachytit ji dřív, než se stihla rozplácnout o podlahu. Navíc se široce usmál, přestože zrovna on jen sotva kdy pozvedal koutky. Pranic se nestaral o svůj potřísněný háv ani obličej, naopak jevil starost, zdali si sama neublížila.
A pak ještě naposledy, Odette se červenala jako malina, kdykoli si na tu ostudnou příhodu vzpomněla. Klepala, jistěže klepala, a to dokonce několikrát. Také věděla, že král je uvnitř svých pokojů, a nadto korespondence, kterou mu zrovna nesla, byla velmi naléhavá, a tak to udělala. Vstoupila. Vstoupila a zůstala stát jako opatřená, neboť Thorin skutečně uvnitř byl, přesně jak předpokládala, akorát ne sám.
Ta dáma naštěstí nebyla nahá, ani on nebyl, tedy ne úplně, ale přesto zůstávalo naprosto zřejmé, jaký byl účel její návštěvy. Odette proto chtěla vycouvat, samo sebou, jakmile by vlastní nohy ovládla, ovšem král bez okolků poslal pryč právě tu nastrojenou plavovlásku a jí gestem naznačil, nechť si prostě sedne ke stolu a chvíli vyčká.
Tenkrát se jí srdce sevřelo, ani ne studem, ale protože poprvé spatřila nepěknou jizvu po popáleninách, jíž měl Thorin na zádech. On samozřejmě ihned poznal, kam mu zírala, a proto si rychle přetáhl přes hlavu košili. Potom ale hovořil, jako by se vůbec nic nestalo. Nezlobil se, i když by mohl. A asi i měl.
Odette ještě dlouhé dny myslela na tu světlovlasou dámu. Kdoví proč se jí ulevilo, když později zjistila, že nenavštívila krále z lásky, nýbrž proto, že takové je její živobytí. Dozvěděla se to čistě náhodou, od Bofura, který tuto paní také znal.
Ori přehání, uzavřela v sobě celé dnešní rozjímaní a spěšně vyběhla točité schodiště.
***
„Smíš vstoupit," uslyšela králův hlas.
Až poté vešla, protože bez svolení by tak už jaktěživa neučinila.
„Našlas nákresy stříbrných dolů? Tak rychle?" zeptal se mírně i trochu zvědavě a Odette jakékoli případné pochyby okamžitě zapomenula.
„Výborně." Byl uznalý a ona se celá zatetelila blahem, jelikož Thorin chválou zrovna neplýtval. „Na příští Radě pánů pod Horou přijde na řádu obnova těžby v západních šachtách. Upravte s Balinem program."
Horlivě kývala hlavou. Zapsala si poznámku do zápisníku, který s sebou stále nosila.
„O drahé kovy je zájem," pokračoval král, zatímco se pustil do čištění dýmky, kterou právě dokouřil, „a dokud přetrvává poptávka, je třeba nabízet. Pozvednout věhlasný trpasličí um i dávnou slávu našeho národa."
„Samozřejmě," souhlasila a usmála se. Král jí úsměv nevrátil, avšak v ledových očích postrádal onu obvyklou tvrdost, se kterou jednal s mnohými muži. „Ale plán našel Ori, nikoli já," vysvětlila proto v doufaní, že pokud se Thorin dřív na knihovníka hněval, tak jej nyní třeba obměkčí. „Má neskutečný přehled v knihovně i archívu. V dokumentech obdivuhodný pořádek."
„Ori?" protáhl král. Prsty si přejel krátce střižený vous. „To se nedivím. Snadno si udrží přehled, pokavaď je v knihovně neustále zalezlý. A to dokonce i tehdy, když má být úplně někde jinde. Na Radě například, na audienci nebo na jednání. Již dlouho mě přestává bavit jeho vzdor. Ještě méně mě baví jeho osobní pohnutky. Povinnosti pána pod Horou si plnit bude a já sám na to odteď dohlédnu!" Thorinův hlas o poznání zhrubl a Odette by si nejraději vytla pohlavek, za to, že vůbec zmínila Oriho jméno.
„Skutečně je velmi zaneprázdněn," pokusila se alespoň mírnit škody, které právě napáchala.
„Tak, jako každý z velmistrů," udeřil král pomyslný hřebík na hlavičku. „Přesto si ostatní plní závazky, které k jejich postavení náleží. Nepožívají jenom výhod vznešených pánů."
Zdálo se, že tentokrát je král doopravdy rozhořčen, ovšem náhle ve svém podráždění zase polevil. Zčistajasna. Rysy ve tváři mu změkly a Odette nezbylo, než v duchu spínat ruce nad komplikovanou myslí ereborského panovníka. Ta se svou proměnlivostí ze všeho nejvíce podobala jarním bouřkám, a mladá žena si rázem přestala naivně myslet, že Thorina už přece jenom trochu zná. Že už umí rozpoznávat jeho nálady.
„Šikovně bráníš knihovníka, omlouváš jeho zahálku. Je to šlechetné, leč marné," ušklíbl se jedním koutkem úst. „Ale dost už o něm. Dnes povečeříš se mnou, Odette."
Král gestem pokynul ke stolu, který už byl pro dva prostřený. Jenže Odette by ani ve snu nenapadlo, že to může být kvůli ní. Pokavaď ne o samotě, král jídával s Balinem, někdy s Dwalinem, anebo s Filim.
Uvědomila si, že civí jako májové tele, a že by bylo nanejvýš vhodno něco říct. „Bude mi ctí," vysoukala ze sebe neobratně, jako by jí jazyk zcepeněl. Trochu nesměle se posadila za stůl a ještě nesměleji převzala z mohutných rukou stříbrnou číši, do které král nalil víno ze džbánu. Sám. Ucítila rovněž, že se lehce dotkl její dlaně, jenom špičkami prstů, ale ona přesto ucukla, jako by ji šlehl bičem. Vlastně ani netušila proč. Snad, že byla tolik v rozpacích.
Thorin se lehce zamračil, avšak ten divný moment přešel bez komentáře. Napřímil se v zádech, tím pádem už nebyl tak blízko, a Odette pro změnu nevěděla, zda jí to není líto.
„Nemáš snad chuť k jídlu?" otázal se způsobem, jako by mu dělala starosti. Dosud se ničeho nedotkla.
„Vlastně... mám, Vaše Výsosti," přiznala, protože to byla pravda. Toho dne totiž zakopla s obědem v rukou a celý jej vyklopila na nepříliš čistou podlahu. Dojít si pro jiný jí přišlo hloupé, a tak snědla jenom tmavý chléb, který nedopadl přímo na zem, nýbrž se zachytil za držákem pochodně. Jen lehce jej ofoukla a zhodnotila jako úplně normálně poživatelný, i když žádná lahůdka to nebyla. Zato pečený jeřábek, co právě ležel naporcován na stříbrném podnose, vypadal a voněl vskutku lákavě. Stejně tak i osmahnutý brambor, jenž k němu byl podáván.
„Tak se nenech pobízet," vyzval ji král a také si nandal na talíř.
„Určitě znáš mé jméno," prohodil potom z ničeho nic, popravdě trochu nesmyslně znějící konstatování. Kdo by je neznal?
„Jistě," řekla hned, co se jí podařilo polknout bez jakékoli újmy na zdraví či etiketě během stolování, „jste Thorin, syn Thrái–."
„Ano," nenechal ji dokončit a nepatrně se usmál, „jsem Thorin a přál bych si, abys mě takto oslovovala. Ze samé Výsosti už mívám v oku tik."
Král obvykle šprýmy nehýřil, a proto se Odette musela velmi ovládnout, aby se nad nečekaným žertem nezačala hloupě uculovat. Což by bylo krajně nevhodné, zvlášť když jí prokázal takovou poctu.
„Trpaslíci," král pokračoval opět vážně a dolil víno oběma, „především mám na mysli Dáinovy muže, chovají se k tobě lépe? Promlouvají k tobě s náležitou úctou?"
„Samozřejmě, Vaše... tedy chci říci, Thorine," kratičce se kousla do rtu. „Promiňte, budu si muset zvyknout." Pocítila lehký ruměnec, který by snad bylo možno přičíst vínu. Pro cizí. Jenže Odette sama věděla, že jej mívá pokaždé, když lže.
„V pořádku," řekl král, ale nezdál být přesvědčen. Avšak pravdu, že muži z Železných hor jsou často problémem, by Odette za nic na světě nepřiznala, třebaže se s nimi nejednou chytla a párkrát vskutku nepěkně. Vůbec celé pobočnictví bylo daleko větší oříšek, než by vůbec kdy čekala, nebo než si dokázala představit.
„A Dwalin?" dodal.
Bylo třeba dávat veliký pozor, aby se nezačala podezřele ošívat. „Mistr Dwalin také."
Thorin se zhluboka nadechl a složil ruce na hrudi. „Ani tentokrát tvá lež nezní zrovna věrohodně, víš to?" Zněl malinko smutně, trochu více roztrpčeně, a obojí bylo snad horší, než kdyby prostě z plna hrdla zakřičel. Odette ale zrak neodvrátila, přestože jí bylo stydno.
„Nezlobte se, ale to mám chodit žalovat?"
„Nezlobím... A ne, žalovat jistě ne. Nicméně pokud se tě přímo zeptám, rád bych, aby odpovědí byla pravda. Velice bych ocenil, abys mi ji sdělovala pokaždé. Aby ses nebála ji říct."
Tentokrát už mladá žena řasy sklopila. „Odteď jenom pravdu," slíbila s úlevou, protože lhát, jak vidno, uměla dost mizerně. Ale ještě víc se utvrdila, že z krále doopravdy není nutno míti strach.
„Tedy si připijme," navrhl Thorin pomyslný smír a pozvedl číši. Odette následovala jeho příkladu. Napili se oba.
„Doslechl jsem se, že s vojáky si povětšinou poradíš, ovšem s Dwalinem raději promluvím sám. Je to paličák."
„Ne, prosím vás," požádala až zbytečné nahlas. Thorina to donutilo svraštit obočí.
„Pokud to uděláte, bude si mistr Dwalin myslet, že fňukám jako malé děcko, co neumí než donášet. Jenom si potvrdí, co už si myslí dávno. Takto si respekt nezískám. Ani od něho, ani od jiných."
„Potřebuji," vydechl Thorin těžce, „abyste vy, všichni mí nejbližší, byli v očích lidu jednotní. Je to důležitější, než si možná myslíš. Každá nesrovnalost, každý neuvážený čin, každá pochybnost, vyvolává otázky. K otázkám, co nedostanou odpovědi, odpovědi bývají smyšleny. Pak vznikají pomluvy a nepravdy, které se pravdou stávají, pokavaď je jim uvěřeno. Šíří se jako kruhy na vodě a škodí jenom tím, že bylo vůbec dovoleno, aby vznikly. Ale dobrá," pripustil po chvíli – chvíli pro krátké zadumání. „Jestli si vážně nepřeješ, abych mluvil tvým jménem, nechám to tedy na tobě."
„Děkuji," řekla Odette a nesmírně ji hřála zmínka, že je považována za osobu králi blízkou.
„Odette?" znovu ji probodl pohledem, znovu tak nějak odlišně než jiné. „Směl bych se zeptat na něco soukromého?" Už seděli jenom nad číší vína.
„Jistěže smíte," donutila se souhlasit, přestože debaty o soukromých záležitostech obvykle považovala za nepříjemné. S ohledem na svůj původ si jich užila víc, než by jí bylo milo, a na další náladu neměla. Ale říci ne králi do očí? Nelze. Navíc byl velice zdvořilý, jako ostatně vždy, a tudíž se slušelo, aby ona byla také.
„Znal jsem velice dobře tvého otce a vážil jsem si jej," načal Thorin oklikou, ale Odette přesto začínala tušit, jakým směrem se bude rozhovor ubírat. Radost věru neměla.
„Rád bych se dozvěděl, jakým způsobem..."
„Skonal?" dořekla, položila pohár před sebe a opřela lokty o stůl. Thorin mlčky přikývl.
„Skonal tak, jak si nepřeje žádný muž. V posteli, po dlouhé a těžké nemoci."
Král se po tom zjištění nadlouho odmlčel, patrně čekal hrdinnější příběh. Trpaslíci totiž, pokavaď ještě nebyli velice stáří, jen málokdy umírali na kanapi. Málokdy trpěli nemocní.
„Nezasloužil si takový konec, byl to dobrý muž," pronesl za pár okamžiků a Odette se zdálo, že nezaslechla žádný posměch, ale opravdové politování.
„Vážně si to myslíte? Mnozí se totiž domnívají, že vše, co se otci přihodilo, si plně zasloužil. Nemoc nazývají spravedlivým trestem. Cenou, kterou zaplatil, za pošpinění posvátné čistoty Durinovy krve. Mnozí věří, že to samotný Mahal na něj seslal takové prokletí a možná... možná to tak vážně bylo." Nehovořilo se jí lehko, a tak se znovu napila.
„Nesmysl!" rozčílil se Thorin. Dlaní plácl o desku stolu, až zařinčely příbory, zhotovené samozřejmě rovněž ze stříbra.
„Odpusť," omluvil se vzápětí, a to když si uvědomil, že nenadskočily jenom vidličky a nože, „ale já nenávidím tmářské smýšlení. Každý, kdo šíří takové odporné zvěsti, by si zasloužil o jazyk přijít. Každý, kdo šíří jakékoli klevety by si to zasloužil! Odette," oslovil ji opět mnohem mírněji. Hlasem, jenž ukrýval stopy jakési neohrabané něhy. „Nebyl to trest, ale osud. Osud, jenž umí být zlomyslný a krutý, to já dobře vím. Pověz, za jaký strašlivý hřích by musel Mahal trestat náš lid, pokud by to byl on, kdo seslal draka na Erebor? Snad nevěříš takovým řečem?"
Král natáhl ruku a dlaní překryl tu její. Kůži na prstech měl hrubou a mozolnatou. „Odpusť."
„Když já už nevím, čemu mám věřit," přiznala a hned se zajíkla. „Vždyť žádný nikdy nezjistil, co otci vlastně bylo. Viděl jej nespočet ranhojičů, léčitelů i nejrůznějších zdravovědných učenců – všichni bezradní. Nepřipadá vám to zvláštní? Není prostě divné, že žádný z nich takovou nemoc nikdy nepatřil. Třeba je skutečně pravda, co se povídá."
Odette odtáhla ruku a prudce vstala od stolu. „Promiňte." Jakkoli to bylo neslušné, otočila se ke králi zády.
„Ty pláčeš?"
„Ne," potáhla nosem to, co nechtěla, aby spatřil kdokoli, natož král. Obličej skryla do dlaní. Opět lhala, přestože sotva před pár okamžiky slibovala opak.
Uslyšela za sebou, jak trpaslík odsunul židli, a i vytušila, že se přibližuje. Pomalými kroky a velice opatrně, jako kdyby přistupoval k raněnému zvířeti. A pak, najednou, stál k Odette přímo čelem. Uchopil její ruce, stáhl jí je z tváře a nahradil je svými.
„To jsem nechtěl," zašeptal hlubokým barytonem, podobným šumění samotné Hory. „Odpusť, že jsem se vůbec ptal. Neměl jsem a věř, že nebylo mým úmyslem tě rozesmutnět."
Odette zavzlykala a přikývla na znamení, že to ví. Na zmáčených licích cítila Thorinovy hrubé prsty, jak, s překvapivou jemností, stírají slané kapky kutálející se jí z očí.
„Tvůj otec fáral do míst, kam by lidé nevlezli. To, co tam dýchal, otrávilo jeho plíce. I to je důsledek příchodu draka. Jenom Šmak je vinen vší nepřízní, ne Oldrin, ne život, který pro sebe zvolil," pravil tiše a přivinul Odette k sobě. Sic z počátku v trochu váhavém, schoval ji v objetí pevném i něžném, bezpečném a... příjemném.
Odette se nebránila, naopak. Položila hlavu na hruď oděnou do měkkého sametu, jakkoli to možná bylo nevhodné. Nechtěla ukončit ten zvláštní moment. Ještě ne. Ještě chvíli toužila poslouchat uklidňující, pravidelný dech a cítit vůni dýmkového koření a kůže, co prostupovala Thorinovy tmavé vlasy i šat. Ještě chvíli chtěla vnímat sálavé teplo mohutného těla, vlídná slova linoucí se z úst lemovaných vousy i to, že ji někdo jemně pohladil. Po takové době.
„Zítra si ponechej den volna a vyjeď si do Dolu. Bombur a Dori se chystají na jarmark, přidej se k nim a dopřej si trochu rozptýlení."
Než Odette stihla třeba jenom poděkovat za královu velkorysost, někdo zprudka zabušil na dveře. A následně znovu a znovu.
„Thorine!" ozvalo se z chodby.
Odette zbrklým pohybem vyklouzla z hřejivé náruče a rychle osušila oči. Poznala totiž Dwalinův hlas.
„Smím odejít?" zeptala se.
„Pokud si to přeješ," přikývl král „ale Dwalin může počkat." To si ovšem nemyslela, protože dveřní panty vypadaly, že se co chvíli rozletí.
„Thorine!" Dřevo skřípalo pod pádnými ranami.
Lysohlavý hromotluk, s rukou zdviženou a zaťatou pěstí, zůstal celý vykulený, když za kliku vzala právě Odette a pustila ho do dveří.
„Dobrý večer a také neshledanou, mistře Dwaline."
***
„Skřeti, Thorine," rozčiloval se Dwalin. „Žádná potulná tlupa, co tu zbyla po Bitvě a živoří, ale dobře organizovaná banda. Urostlí a ne tak tupí. Stejně ale pobití do jednoho," zkonstatoval obvyklým způsobem mluvy ostříleného vojáka, který nedržel v ruce zbraň poprvé. „Co mi ale přijde divný, že se plížili pryč od Hory, ne k ní. Nenesli ani znaky Gundabadu. Vlastně žádný, který bych znal."
Dwalin si promnul černý vous na bradě. „Thorine, nikdo by se neměl sám potloukat v okolí Hory. Je potřeba dát to na vědomí. Já sám ještě dnes upozorním Gloina, nesčetněkrát jsem viděl toho jeho nezbednýho kluka, jak se strážným za zády plíží ven k řece... U Durinovejch vousů, Thorine! Posloucháš mě vůbec? Nerad bych se opakoval, potřebuju se dneska ještě vykoupat. Smrdím jako zlobří doupě."
„To smrdíš," nehádal se král. Jeho výraz však byl asi málo soucitný, neboť trpaslík začal znovu láteřit.
„Jo!" opřel Dwalin ruce v bok. „Protože jsem den v sedle proseděl. A pak, namísto abych si dopřál zaslouženýho odpočinku, jdu se zprávou za svým pánem. Mohl bys to ocenit. Poslouchals vůbec, co jsem ti právě povídal?"
„Jistěže poslouchal," kývl stále zamračený král. „Opak není možný, Dwaline, když křičíš jako hluchá stařena." Thorin neměl daleko k jízlivosti a věděl, že je to neprávem. Velitel vojska pouze plnil své povinnosti a činil tak nadmíru dobře. Předával informace – důležité informace – ale on přesto nemohl shledat pozornost zatoulanou kdesi v myšlenkách na zelené oči lemované těmi nejčernějšími řasami, které kdy v životě spatřil. Zrovna teď! Zrovna teď musel Dwalin přijít a tak nešťastně rušit.
U Mahala, tak moc se chtěl Odette dotknout. Dotknout se víc, než jen hladit ji po vlasech. Jistě, cítil se nepatřičně, protože dokonce krátce zauvažoval, že by nestoudně využil jejího smutku, ale nemohl si pomoci. Voněla. Jako nějaké byliny, sic nevěděl jaké – je přece král, ne žádná kořenářka – ale voněla krásně. Kam až by zašel dnešní večer? Políbil by ji? A ona? Jistěže by se pokusil o polibek. Alespoň polibek, ne-li víc. Koutkem oka zabloudil ke dveřím ložnice. U Mahala! Ten horlivec přišel právě včas!
Thorin se bez cíle prošel po místnosti, potřeboval utřídit své poněkud protichůdné myšlenky.
„Dwaline," položil pak příteli ruku na rameno. Příteli, jehož znal od dob, kdy se oba batolili po čtyřech. Příteli, se kterým opustil Erebor, prošel vyhnanstvím i nespočtem bitev, a nakonec, s ním po boku, získal Horu zpět. Pouto, které za tu dobu mezi nimi vzniklo, bylo takřka bratrské, a proto král nevyžadoval žádných formalit a akceptoval i značnou nevymáchanost Dwalinových úst. „Oceňuji veškeré tvé hrdinné skutky, buď si jist."
Voják v odpověď cosi zavrčel a mávl rukou na znak, že ty jsou přece úplnou samozřejmostí.
„Skřeti pravíš, to mne netěší. Nicméně očekávat klid už na věky by bylo poněkud lehkověrné," vyslovil Thorin holý fakt, ovšem hned nato si uvědomil, co vyřkl sotva před chvílí. Nasucho polkl. Vždyť Odette nabídl vyjížďku do Dolu a ona ji přijala s vděkem!
Samozřejmě, jako král mohl komukoli, jakýkoli výlet zase zatrhnout, ale co by si o něm potom pomyslela. Zklamal by ji a rozesmutněl – znovu. A proto takovou možnost zavrhl hned. Anebo, přemítal, jí mohl popravdě vyložit možné nebezpečí, řádně je přibarvit a doufat, že se třeba zalekne.
Nezalekne, ona ne. Hrdá, vzdorovitá Ještěrka jistě nebude jedna z těch dam, které stačilo lehce postrašit a už by padaly do mdlob. Thorin se musel velice soustředit, aby nepůsobil podezřele. Nebyl si vůbec jist, zda se mu to daří, jelikož Dwalin se podezřívavě rozhodně tvářil.
„Bude nutné prozkoumat okolí Hory," vrátil se tedy k předešlému hovoru, odhodlán soustředit se jen a pouze na ten. „Za svítání vyšlu Dáinovy vojáky, ať prohledají každou temnou díru či jeskyni, kde by se ta chamraď mohla ukrývat. Rovněž nechám zpravit všechen ereborský lid – jaks řekl. Do odvolání bude zakázáno opouštět Horu za šera, po setmění i před rozbřeskem. Žádný noční lov či rybaření u Bystré, a ani za dne nechci vidět nikoho se o samotě toulat bez důvodu. A už vůbec ne dál, než na dohled. "
Dwalin souhlasně přikývl. „To by si mohl vzít na starost Nori. Poprvý za svůj bídnej život bude užitečnej a zároveň pozbyde času pro veškerý svý nekalosti."
Thorin se nahlas uchechtl a zároveň i podivil nad důvtipem, který mohutný válečník jen málokdy vytahoval na odiv. Mnozí se potom oprávněně domnívali, že mu chybí zcela.
„Pošlu i poselství do Dolu," pokračoval, dokonce lehce klidnější, a to díky řešení, které právě vymyslel. I když, pravda, cesta do města asi nebyla reálně nebezpečná, jenže Thorin prostě pocítil podivný druh nesmyslného strachu a zbavit se ho nemohl. „Vyrozumím Barda. I lidé z města jsou teď moji poddaní, i je jsem se zavázal chránit," dodal dřív, než by Dwalin stihl reptat. Thorin totiž moc dobře věděl, že on považuje ochrannou ruku Království nad Dolem za zbytečnou velkorysost, nicméně král alespoň tímto způsobem mohl sbírat střípky kdysi roztříštěné cti.
„Dwaline, ty sám doprovodíš posla, který správci zprávu ponese. Nezastavíte, dokud nestanete za městskou branou." Jak rád by jel sám, jen kdyby jej ráno nečekala audience.
„Jak poroučíš, můj králi," lehce se poklonil vojevůdce. „Ale kdo je tím poslem, smím-li se ptát? Že by to bylo to tvý uštěkaný stěně?"
„Dávej si pozor!" utrhl se Thorin bez váhání, přestože toho dne slíbil, že se mezi Odette a Dwalina nebude plést. Pochopitelně nevydržel. „Ty budeš s mou pobočnicí jednat lépe, rozumíš? Budeš ji respektovat. Ji i její postavení u dvora. A přestaneš s urážkami jakéhokoli druhu. Zítra se od ní na krok nehneš a budeš ji držet v bezpečí." Naklonil se k Dwalinovi s pevným pohledem, jenž nepřipouštěl námitek. „To ti přikazuji jako král."
„Copak?" utrousil plešatý trpaslík uštěpačně. „Panenka žalovala?"
„Ovšemže ne!" Král byl nyní jenom kousek od toho, aby Dwalina chytil za límec. Nakonec ho odradila hlavně skutečnost, že Dwalinova kožená zbroj, notně zbrocená skřetí krví, doopravdy páchla jako žumpa. „Nikdy by se nesnížila donášet. Jenže já, Dwaline, nejsem slepý, hluchý ani malomyslný. Mýlíš se v ní, abys věděl. Všichni se v ní mýlíte."
„Mýlím?" statný válečník se nenechal jen tak odbýt. „V čem se tedy mýlím? Že díky ní akorát tak podrýváš svou autoritu coby krále pod Horou? Že Dáin, a nejen Dáin, je vzteky bez sebe, sotva tu holku uvidí? Žes pohanil veškeré tradice našeho lidu, pokavaď jsi jmenoval ženskou? Ještě ke všemu ženskou, co pochází z takovýho odpornýho... smilstva!"
„Jsi směšný!" uchechtl se nevesele král. „Jaké tradice, u Mahala? Myslíš snad předsudky a falešnou morálku, jimiž se oháněla Rada mého děda? Všechny ty pokrytce a zpátečníky, starce s myslí zašedlou a mdlou, kteří neváhali ukázat záda svému králi, když ten přišel o všechno? Toužíš se jim snad podobat, Dwaline, nebo co?"
Král jen těžko polykal žluč, která ani léty neztrácela na síle. „A Dáin? Pověz mi, kde byl Dáin v době, kdy jsem žádal o podporu při výpravě k Hoře? Neporušil snad rovněž on prastaré tradice, které káží následovat Durinova dědice kamkoli? Naprosto kamkoli, třeba i vstříc smrti ve Šmakově plameni? Teď mluv!"
„Možná máš pravdu," připustil lysohlavý, nyní už sedící v křesle, dopíjel víno z Odettina poháru, kterým se sám obsloužil. „Ale v Bitvě o Erebor Dáin pomoc neodmítl."
„Ve chvíli, kdy drak byl mrtev, ano," zkonstatoval Thorin věcně. Příteli i sobě dolil rudého moku, neb z dlouhého, stejně jako zbytečného rozhovoru, který tedy nevedli poprvé, mu značně vyschlo v hrdle. Pak pokračoval: „Jsem svému bratranci závázán, to samozřejmě. Vím, že bez jeho armády bych na trůně neseděl, ale ani to mu nedává právo strkat nos do rozhodnutí, která stále ještě zůstávají ve výhradní kompetenci krále pod Horou. Jenom já zvolím, koho si podržím ve své přízni. V minulosti jsem dal sliby," bezděky sklopil zrak při mlhavé vzpomínce na doby, kdy byl schvácen šílenstvím, „a ty sliby jsem následně porušil. Nezapomeň, že i Odettinu otci jsem byl slibem vázán. Ta žena měla a má právo na svůj post, ani příměs lidské krve na tom nemůže nic změnit. Necítil bych se čestný."
Velitel vojska zkřivil tvář, jako by se místo vína octu napil. „Tak právo, říkáš? Nejsou to spíš její dlouhý vlasy, hladká pleť a docela hezký nohy? Znám tě, Thorine, až podezřele na ni držíš. Ať si tedy vykonává úřad, když na tom závisí tvá čest, ale pokus se aspoň ty její nohy nechat u sebe. Ona přece není ženská pro tebe. I kdybys jí chtěl jenom pod deku."
„Máš snad vlčí mlhu, anebos to přehnal s pitím, příteli?" utrousil král, snažící se znít pobaveně, ačkoli pobavený nebyl vůbec. Vždyť on vážně v Odettině společnosti setrvával tolik rád, a zároveň býval tolik v rozpacích. Bezmála jako nějaký nezkušený mladíček, co se chystá první dívku oslovit. Hrával si před ní na lepšího muže, než jakým ve skutečnosti byl. Snažil se ji potěšit, pošetile a zbytečně, protože Dwalin měl zajisté pravdu. Jisté věci byly nevhodné a nemyslitelné. „Plácáš leda nesmysly!"
„To jsem rád," odpověděl vážně válečník. „Pak nemusím mít strach, že bys jenom kvůli chtíči dal všanc stabilitu koruny. Jdu, je pozdě. A neboj se, tu žábu ti zítra pohlídám."
„A Thorine," zastavil se Dwalin ještě ve dveřích, „když už mluvíme o stabilitě koruny, ani to otálení ohledně osudu zrádce není zrovna na místě. Vyrozuměj Tharkûna, smeť tu ostudnou záležitost ze stolu jednou pro vždycky. Horou se šíří různý zvěsti, není dobrý živit je."
......................................................................
Tharkûn: jméno čaroděje Gandalfa v trpasličím jazyce. Mělo by to znamenat Muž s holí.