Tess, dočkala ses. Sice je tu Preclík trošku jinak, než sis myslela, ale jsou tu Cauleni a to se počítá no ne?
Mám dotaz pro všechny, co také píšou. Taky v těhle vedrech nejste schopní ze sebe vyprodukovat něco smysluplnýho? Vůbec mi nejde psát, nebaví mě to a celkově prostě meh. Nápady mám, ale nejde mi je zpracovat :D asi se mi přehřívá mozek nebo nevim :DD
Každopádně se modlete, aby dneska večer nepršelo, jelikož se chci jet podívat na Ptýrov na závody, takže by nemuselo pršet hehe.
Dívala jsem se na asi deset štěňat a stále nevěděla, co si o tom mám myslet. Nevypadala nebezpečně, byla prostě roztomilá, jako normální štěňata.
„Já to nechápu," zabrblala jsem, stojíc před jejich ohrádkou. Blonďák vedle mě se zasmál a dál choval hnědé štěně. Podrbal ho za uchem a následně ho položil zpět k jeho sourozencům.
„Narodí se jako štěňata, ale mají v sobě mutující gen, který se projeví v jejich pubertě, a tak se z nich stanou Cauleni, jak je znáš," vysvětlil a vlezl ke štěňatům. Ta začala vesele vrtět ocásky a skákat po něm. Vesele poštěkávala a začala ho kousat do rukou, když je k nim natáhl. Vlezla jsem k němu a natáhla se po štěněti, které jako jediné stálo stranou.
„Ahoj maličký," pohladila jsem ho po šedivém tělíčku a začala se rozplývat, když mi oblíznul palec. Zvedla jsem si ho do náruče a následně si ho položila do klína. Vesele začal okusovat tkaničku od mých látkových kraťasů. Byl roztomilý a v očích měl něco, co mi naznačovalo jeho inteligenci.
„Nezaslouží si to. Jsou to jenom zvířata a oni z nich dělají monstra," zabrblala jsem nespokojeně. Ubližování zvířatům jsem brala ještě hůře než ubližování lidem. Obzvlášť, když to jsou ještě maličcí, nevinní tvorečkové.
„Nikdo si to nezaslouží Jess," podotknul a vyndal z kapsy pamlsky, které začal rozhazovat. Štěňata se začala mezi sebou prát, aby získala pamlsek jen pro sebe a jeden z nich chudák přepadl na záda. Uchechtla jsem se, jak podrážděně štěkl a skočil na další štěně. Oni bylo to jediné nevinné, co tu člověk mohl najít. Zbytek byl zkažený a prohnilý.
„Co ty mrňousi? Ty nechceš ňaminu?" Podrbala jsem štěně v mém klíně po zádech. Ten však jenom zívnul a lehnul si mi na nohu. Vydala jsem ze sebe podivné rozněžnělé zaáchání a vtiskla jsem mu pusu na vrchol hlavy.
„Dokážeš si představit, že bude vraždit lidi?" Přesunula jsem pohled zpět na blonďáka, který se tvářil zasmušile a pomalu, aby neublížil žádnému štěněti se zvedl.
„On ne. To lidi, co ho vytvořili."
*
Byla mi zima. To bylo to první, co jsem zaregistrovala, když jsem procitla z podivného snu. Co to bylo? Cauleni jsou štěňata?
Zimomřivě jsem se zatřásla a přitiskla se pevněji k Mattově nahé hrudi. Na tváři se mi rozlil rozněžnělý úsměv, když jsem si vzpomněla na to, co se včera večer dělo. Úsměv jsem však z tváře rychle ztratila, prostě nešel udržet, když mi zároveň jektaly zimou zuby. Měl přese mě přehozenou ruku, byla jsem spolu s ním zabalená v peřině a stejně mi zimou cvakaly zuby.
„Neboj se berunko, nic se neděje, je to jenom zlý sen," zamumlal mi stále v polospánku Matt do vlasů. Myslel si, že spím a třesu se, protože se mi něco zdá. Copak jemu není taková příšerná zima?
„Já nespím," protestovala jsem s tváří zabořenou do jeho ramene. Snažila jsem se nasát aspoň trochu jeho tělesného tepla, ale nějak to nefungovalo. Chlad se mi rozléval po celém těle a nespokojeně jsem zabručela.
„Tak proč se tak klepeš?" Zívl rozespale. Protočila jsem očima. Proč bych se asi tak klepala? Protože je mi horko? Nešťastně jsem zafuněla. Chtěla jsem spát, ale kvůli zimě jsem nemohla. Cítila jsem se unavená a nemohla jsem s tím nic dělat. Frustrovalo mě to.
„Je mi zima," odpověděla jsem normálně. Není důvod na něho být nepříjemná. On za to přece nemůže. Seber se Jess. Jsi jenom unavená. Matt mi rukou přejel na čelo a následně se ode mě lehce odtáhl.
„Ty máš teplotu Jess," slyšela jsem nesouhlas v jeho hlase. Přitiskla jsem se k němu zpátky a snažila se uklidnit třas svého těla. Matt se natáhl a rozsvítil lampičku. Zaskučela jsem a prudce zavřela před jasným světlem oči. Cítila jsem, jak se Matt vytáhl do sedu a pootevřela jsem oči. Starostlivě mě pozoroval a přikryl mě, až po bradu.
„Nechoď mi nikam, mrznu," zabrblala jsem nespokojeně a natáhla k němu ruku. Matt se na mě usmál a za ruku mě chytil. Následně mi na ní vtiskl polibek, ale místo toho, aby mě k sobě přitiskl, tak se zvedl.
„Kam jdeš?" Zafňukala jsem, jako malé dítě. Opravdu mi byla zima a bez jeho tělesného tepla to bylo ještě horší. Jenom jsem chtěla, aby si lehl ke mně a byla bych spokojená.
„Pro prášek a studený hadr na hlavu, abychom ti srazili tu teplotu," zvedl se a začal si oblékat tepláky. Zas a znovu jsem byla nucena slintat nad jeho úžasným tělem, a to i přesto, jak mizerně jsem se cítila. Doufám, že tohle u mě nebude klasický stav po sexu. Jinak to fyzicky fakt nezvládnu.
„Hned jsem zpátky," natáhl se ke mně a vtiskl mi jemný polibek. Něco jsem neurčitě zahučela a Matt odešel z pokoje. Nepříjemně se mi motala hlava, tak jsem raději zavřela oči. To se může stát jenom mě, že onemocním na takovémto místě. To je fakt úžasný.
„Nejsi nemocná, kolabuješ," uslyšela jsem Darcyin hlas. Prudce jsem leknutím vytřeštila oči a zadívala se na ni. Seděla v tureckém sedu na zemi a hrála si s konečky vlasů.
„Cože?" Nechápala jsem. Co tím, jako myslí? Jak jako, že kolabuju?
„Kolabuje ti organismus, kvůli Lacetolu. Očekávala jsem, kdy to přijde. Držela ses dlouho," kývla uznale hlavou. Zírala jsem na ní s pootevřenými ústy. To mi říká jenom tak? Nechtěla se o tom zmínit třeba už dřív?
„Co mi tím naznačuješ Darcy?" Zeptala jsem se přímo. Doufala jsem, že mi řekne, že to je jen chvilková slabost, že mi dneska bude blbě, ale potom budu v pořádku. Že to vlastně nic není, ale v jejím výrazu tváře jsem četla něco jiného. Něco mi neříkala.
„Že tě Lacetol zabíjí," odpověděla mi upřímně s lítostí v hlase. Pořád mě neměla ráda, ale nechtěla abych umřela, kvůli Mattovi.
„Jsem tady," vešel jako na zavolanou do pokoje. Darcy okamžitě zmizela a já se na něho snažila mdle usmát.
„Jsi hrozně bledá lásko," podal mi skleničku s vodou a nějaký prášek. Jakmile jsem si to od něho převzala pohladil mě po hraně obličeje a sedl si naproti mně na postel. Ihned co jsem mu viděla do těch jeho nádherných zelených očí jsem věděla, že mu to nemůžu říct. Nemůžu mu říct, že umírám, kvůli léku, který mi dal, aby mě zachránil. Prostě celou tuhle hru zničíme a najdeme tam někde protilátku. Dobře to dopadne, musí.
Sice jsem konejšila samu sebe, ale hryzavý pocit strachu se mi v žaludku usidloval a žádné povzbuzování ho nemohlo dostat pryč.
Proboha, proč vždycky já? Co jsem komu kdy udělala? Vždycky jsem se snažila být hodná, mít soucit a pomáhat, tak proč se mi furt dějí takové debilotiny?
„Je ti špatně?" Staral se Matt s něhou v očích. Jen jsem zavrtěla hlavou, zapila prášek a přitiskla se k němu. Jemně mě políbil do vlasů, posunul nás a lehl si, abych o něho mohla být opřená vleže. Pořád mi byla zima a on příjemně hřál. Nyní jsem byla ještě vděčnější, že jsme předešlý den nic nedělali a jen si užívali nás dvou. Bořila se mi totiž naděje, že to ještě někdy bude dobré.
„Budu v pohodě," usmála jsem se mdle a přitiskla si tvář na jeho hruď. Matt si začal hrát s prameny mých vlasů a druhou rukou zhasnul. Do očí se mi začaly nahrnovat slzy, ale věděla jsem, že brečet nesmím. Matt by to okamžitě poznal a chtěl by vědět, co se děje a já ještě nebyla připravená říct mu pravdu. Chtěla jsem se jen prospat, aby zabral ten prášek a potom zničit tuhle hru.
Nooo, jakoby jooo no. Chuděra Jessinka. Jdu se pokusit ze sebe vyplodit kapitolu Rossely, jelikož mi to fakt nejde. Držte palce, ať se mi to konečně povede a ať na těch závodech neprší :D
Love you all♥
-Vaše Eli♥