,,Let the fear you have fall away
I've got my eye on you"
-Say Yes To Heaven, Lana Del Rey
[- - - - - - - - - -]
Jenomže Charles Leclerc z mého života nechtěl odejít. Bylo skoro po čtyřtýdenní letní pauze, pět týdnů poté, co se Staier rozhodl, že mi zničí život. A on přesto v mém životě zůstal. I když nebyl fyzicky v mém životě, pořád dokola jsem okolo sebe viděla věci, které mi ho připomínaly. Byly tak podivně v pozadí, jako by se ho má hlava ani srdce neumělo vzdát. Hlavně zpropadené číslo šestnáct a každá zmínka ohledně nedalekého Monaka. I třeba červená barva mi ho připomínala, i ty zpropadené romantické filmy, u kterých jsem hledala pomoc, stejně pořád dokola jsem měla v hlavě jeho. Neuměl zmizet, i když jsem to tolik potřebovala a snažila se dělat cokoliv, jen proto, aby se mi to povedlo.
Přestože jsem se snažila nechodit vůbec na sociální sítě, kde se situace pomalu uklidňovala, přesto mi pořád dokola chodily zprávy ohledně toho, jestli teda s Charlesem jsem, nebo ne.
Na žádnou z těch zpráv jsem neodpověděla a ani neměla v úmyslu odpovědět.
Ani má práce mi v tom nikterak nepomáhala. Nepracovala jsem sice na sportovním oddělení, ale i tak se ke mně dostaly zvěsti o několik týdnů starém rozhovoru monackého jezdce. Slyšela jsem, jak si to lidé šeptali za mými zády pokaždé, co jsem okolo nich prošla. Chtěli, abych na ně reagovala, abych se možná začala hádat a obhajovat mé činy. Ale já jim takovou radost neudělala.
Bylo to skoro k nesnesení, jak moc jsem chtěla odejít pryč a zároveň se podívat na ten zpropadený rozhovor, kde údajně mluvil o mně, o nás dvou.
To všechny okolo vážně zajímá jeho soukromý život natolik? Připadalo mi skoro až komické, jak moc se tím někteří zaobírali.
Proto jsem se jednoho dne, když jsem obědvala s Andrém přeřekla. ,,Co vlastně řekl Cha- Leclerc v Maďarsku?" zeptala jsem se v meziřečí a rychle si kousla do své bagety. Bavili jsme se předtím o tom, jak byl André na dovolené v Portugalsku, proto se na mě můj kolega podíval s překvapeným výrazem ve tváři. Má otázka byla naprosto mimo kontext.
Viděla jsem v jeho hnědých očích, jak pochopil to, na co jsem se zeptala. ,,No, Rio, jsi si jistá, že to chceš slyšet ode mě?"
Nebyla jsem si jistá, ale možná byl čas na to to vědět.
Mykla jsem ledabyle rameny, i když mi kvůli toho bilo srdce jako o závod.
,,Možná, asi jo, André."
,,Klidně ti to pustím, jestli to pro tebe bude lepší - " Na to jsem rychle zakývala hlavou a skočila mu neslušně do řeči.
,,Ne, ne, chci to slyšet od tebe," vykouzlila jsem na své tváři úsměv. Pokud bych viděla jeho tvář, na sto procent bych se rozbrečela. Přestože se od něj má hlava pomalu, ale jistě distancovala, nebyla jsem si jistá tím, jestli by ho vidět na videu, neprobudilo zlé pocity. Od Andrého bylo jisté, že to bude méně bolestivé.
,,Jako, nepamatuju si ho celý a přesně, tak jak to bylo," promnul si bradu s nakrátko střiženými vousy, ,,ale pár útržků asi jo. Řekl tam něco v tom smyslu, že to, co bylo mezi jím a tebou je jen vaše soukromá věc, o kterou se nechce dělit. Jediné o co všechny požádal bylo, aby tě nechali na pokoji." Pokrčil rameny a zatvářil se, až to vypadalo, že ho mrzí, že si nezapamatoval více. ,,Víc už nevím, Rio. Ale celý víkend nevypadal nejzdravěji a nejšťastněji, to ti povím."
Odvrátila jsem zrak a chápavě přikývla. Čekala jsem to o mnoho horší. ,,Tak dobře, děkuju." Kousla jsem si spokojeně do své bagety a opřela se o opěrku židle. Venku bylo naprosto nádherně, teplý vítr mi čechral rozpuštěné vlasy, slunce mi svítilo do tváře, jak jsem jsem se natočila tak, aby mi sluneční paprsky políbily tvář. Byl to skoro až romantický moment.
Když jsem si všimla, že André povytáhl obočí a upřeně se na mě zahleděl, pohleděla jsem do jeho očí. ,,Víc tě nezajímá?"
,,Jediné, co mě teď zajímá, André je, jak odsud vypadnout," vyznělo to o trochu jízlivěji, než jsem prvně zamýšlela, ale kolega naproti mě zůstával klidný. Natáhl se nad krabičku zeleninového salátu a nabral ho na vidličku.
,,Chápu, že tě pořád nebaví psát články o horoskopech a o počasí v následujícím týdnu, ale možná se to časem zlepší." Pokaždé se snažil znít optimisticky, ale sám až moc dobře tušil, že ani on by nebyl nejšťastnější z práce, kterou jsem právě dělala já. A já šťastná nebyla.
Zakývala jsem hlavou a protáhla koutky svůj úst. ,,Myslím si, že to Nicholase jen tak nepřestane žrát. Pokaždé, co přijde do mé kanceláře a řekne mi, že chce další kratičký článek o tom, jak se bude dařit Rybám v srpnu..." vydechla jsem, ,,tak mám chuť mu říct, aby to raději napsal místo mě. Má vůbec smysl mě tady držet? Nic jiného pro mě nechce, ani žádnou pitomou zprávu o politické situaci v Nice!"
André i já jsme mlčeli.
Mnohokrát už jsem měla chuť říct Nicholasovi, aby mě raději propustil. Možná, možná... by pro mě bylo mnohem lepší, pokud by to udělal hned ve chvíli, co jsem přišla do jeho kanceláře. Žádná druhá šance, prostě bych šla a bylo by hotovo. Bez žádného rozhodování a tlaku mé hlavy na to, abych si vybrala svoji kariéru. Kariéru, která stejně nikde nevedla. Mé rozhodnutí ale padlo a bylo nezvratné. Musela jsem přijmout ten fakt, že jsem udělala chybu, která se nedá vrátit zpátky. Vynasnažit se, aby mé rozhodnutí stálo za to a já se v mojí kariéře posunula dál.
,,Jsi si na sto procent jistá, že bys chtěla odejít?" zeptal se André po dlouhé chvíli, kdy jsme v tichosti dojedli naše obědy. Zbývalo několik málo minut do konce pauzy. ,,Máš už nějaký nápad, kde bys potom pracovala?" zeptal se mě.
Zablyštilo se mi spokojeně v očích. Jeden plán jsem měla.
[- - - - - - - - - -]
Jediné, co jsem si z pátečního odpoledne pamatovala byla jediná informace. Policisté navštívili Staiera, který se sice pokus vyhodit mobilní telefon, který použil k odeslání zpráv a vyfocení fotografií, z okna, ale bylo mu jeho chování k ničemu. Byl stejně obviněn. Důkazy svědčily viditelně vůči němu.
Opila jsem se jako už dlouho ne. Sice jsem k tomu přizvala i Scarlet a mého otce, ale Scarlet se omluvila na to, že byla daleko v belgické Spa a můj otec měl jít v sobotu do práce. Takže pro mě lahev sladké vodky zůstala sama. Neříkám nic o tom, že jsem si na to stěžovala, právě naopak. V mém pokoji jsem si pustila svůj oblíbený playlist a slavila sama své malé vítězství. I když jsem neměla zdaleka vyhráno, protože se chystalo soudní řízení, které na sto procent Staier nevzdá. Přesto jsem byla neskutečně nadšená a plná energie.
Radost mě přešla následující den, kdy jsem se vzbudila a hlava mi třeštila a každý zvuk mě fyzicky bolel. Po celé dopoledne jsem se snažila, aby mě ten pocit přešel. Ale díky bohu, dvě tabletky aspirinu byly tou nejlepší pomocí, kterou jsem měla. Odpočívala jsem po celý den po boku Daphne, která už nebyla tím roztomilým koťátkem, které jsem dostala na narozeniny, ale drakem, který pořád dokola běhal po bytě a vymetal každý jeho kousek.
Odpoledne jsem neměla nic lepšího na práci, než se jít projít ven na vzduch. Chtěla jsem si provětrat hlavu předtím, než jsem měla v pondělí Nicholasovi oznámit, že dávám okamžitou výpověď. Nejspíš z toho nebude nadšený, ale měla jsem takové tušení, že se mu uleví stejně jako mě. Nebylo dobré pro mě ani pro něj, abych zůstávala v práci, která mě nikde neposune dál.
Zašla jsem si na své oblíbené místo, lehla si do vyhřátého písku a nechala se unášet zvukem vln v pozadí, křikem racků s čistou hlavou a klidným srdcem. Připadalo mi, jako by se v mém životě dávalo mnoho věcí do pořádku. Jako bych se pomalu, ale jistě uzdravovala ze stavu, ve které jsem po několik týdnů byla.
Usmívala jsem se se zavřenýma očima na slunce, které mě hřálo na odhalené kůži. Bylo mi neskutečně horko a měla jsem se kvůli toho v plánu ochladit v moři, ale mé plány zhatil rušící zvuk. Nepatřil vůbec do toho, kde jsem právě trávila svůj čas. A proto jsem se ho snažila ignorovat. Nechtěla jsem, aby nikdo rušil moji, jedině moji chvíli.
Jenomže, ten člověk byl neskutečně vytrvalý v tom, aby se mi dovolal, takže jsem svůj mobil zvonící mobil vytáhla z kabelky a aniž bych si sedla, či se podívala na to, kdo mě právě otravuje, jsem si ho přiložila k uchu.
,,Prosím?" zeptala jsem se mírně otráveným hlasem a našpulila rty.
Když jsem zaslechla hlas své nejlepší přítelkyně, podivila jsem se. Proč mi jen volala? Zamračila jsem se.
,,Rio? Jo, konečně jsem se ti dovolala!" zvolala úlevně, ale něco v jejím hlase se mi vůbec nezdálo. Bylo v něm něco, co mě vyrušilo z klidné nálady. ,,Něco se dneska stalo - , víš to ne? Vidělas to, že?" Zněla podivně. Její hlas byl smutný.
Srdce mi vynechalo. Snad ne -
,,Co jsem měla vidět, Scarlet?" zeptala jsem se a rychle jsem se posadila, vlasy plné písku mi spadly do obličeje, proto jsem je rychle dala za ucho.
Má nejlepší přítelkyně na malou chvíli mlčela, až jsem se domnívala, že hovor zavěsila. ,,Dneska se stala ve Spa strašná nehoda... Měla bys tady být, Rio." Měla jsem z jejího vyjadřování, tak strašný pocit. Proč mi to rovnou neřekne?
Hlas se mi zadrhl v hrdle, jak jsem pomyslela na to, co všechno se mohlo stát. Co se mohlo stát osobě, o které jsem se domnívala, že jsem se od ní konečně posunula dál. Neuměla jsem si představit, že by se mu něco stalo. ,,Proč...? Scarlet, co se stalo?" zeptala jsem se se srdcem, které mi jelo na tisíc procent. Cítila jsem, jak mi stoupá tlak v žilách, jak moc jsem nechtěla myslet na to, co se mohlo stát.
,,V závodě F2 havaroval francouzský jezdec..." Úleva mi po jejích slovech pomalu zaplavila tělo, ale přesto ve mně podivně trhlo. ,,Tak strašná nehoda, pane bože, ještě teď to vidím. Proč je jenom pustili závodit? Vždyť nešlo vůbec nic vidět!"
Nechápala jsem, proč mi o tom Scarlet zavolala. Bylo mi toho francouzského jezdce líto, ale... Já ho osobně neznala.
,,To tak ve Spa pršelo?" Byl to strašně hloupý dotaz.
Má otázka jí vůbec nezajímala. ,,Anthoine je kamarád Pierra i Charlese. Oba dva jsou z toho špatní... Vyrůstali spolu už od motokár a vidět, jak do jeho formule narazil další jezdec v plné rychlosti," vydechla Scarlet, u které jsem cítila, že zadržuje slzy, ,,s Anthoinem to nevypadá vůbec dobře, všichni okolo říkají, že bude v pořádku, snaží se povzbudit ostatní, ale tohle nemohl přežít..."
Zakývala jsem hlavou a zamračila jsem se. Začala se mi z toho všeho motat hlava.
,,Scarlet proč mi to - "
Ona mě v půli otázky zastavila, jelikož věděla až moc dobře, na co se chci zeptat. ,,Protože tě tady potřebuje, Rio! Sakra už! Nedělej pořád, že ti na Charlesovi nezáleží, protože právě teď by potřeboval nějakou podporu! Ne, Pierra, který chodí po jeho pokoji a snaží se nezhroutit!"
,,To, ale nic nemě - "
,,Ale jo! Nemůžeš dělat, že neexistuje, že nic mezi vámi dvěma nikdy nic nebylo!"
Tak tohle jsem nečekala. Její vztek na mě byl tím posledním, co jsem od Scarlet očekávala. Seděla jsem na té zpropadené pláži, hleděla do dálky a nevěděla, co Scarlet odpovědět.
,,Ale můžu," zašeptala jsem s tvrdohlavostí, která mě píchla u srdce. Scarlet věděla, jak špatně jsem na tom byla, věděla o každém důvodu, proč nemohlo existovat něco mezi mnou a jím. Netušila jsem, proč se mě tak najednou snažila přesvědčit o opaku.
Scarlet si povzdechla, zatímco jsem já zadržovala slzy. Jediné štěstí bylo, že se nacházela daleko v propršené Belgii a já ve sluncem zalitém Frejusu. ,,Ale no tak, Rio! Dneska vyhrál pole position. On tě tady potřebuje. Věř mi, prosím. Kdyby tě viděl, bylo by to pro Charlese lepší."
Lepší?
Chtělo se mi brečet, sakra moc. Mrkala jsem, koukala k horizontu, na rozbouřené moře, které se pomalu vzdalovalo a doopravdy přemýšlela nad tím, že bych tam jela za ním, abych mu zlepšila náladu. Pro něj. Ale...
,,To už asi nepůjde..." zašeptala jsem ve chvíli, kdy mi spadla na tvář první slza.
,,Nějak to vymyslíme, pomůžu ti s tím, zítra bys tady byla," vyřkla s nadějí v hlase Scarlet. Tu naději mi dala taky, ale já ji nepotřebovala.
Kývala jsem hlavou na znamení nesouhlasu, přestože mě Scarlet nemohla vidět, stiskla jsem pevně a hlavně vzpurně své víčka k sobě, abych potlačila slzy, které se chtěly přikrást na povrch. ,,Už musím jít, Scarlet," zašeptala jsem s tichým hlasem a rychle stiskla tlačítko na telefonu, abych hovor ukončila, dříve, než mohla Scarlet jakkoliv reagovat.
Někdy je útěk lepší, no ne?
Srdce mi tlouklo o sto šest, zatímco jsem položila znovu zvonící mobil vedle sebe. Prudce jsem se nadechla, na několik vteřin zadržela dech a poté hluboce vydechla všechen vzduch ze svých plic. Zopakovala jsem to tak několikrát, abych uklidnila třes rukou a chuť brečet. Nedokázala jsem si to představit. Situaci, kdy bych se jen tak dostala do Belgie a čelila Charlesovi. Tváří v tvář. Po měsíci, co jsme se neviděli. Poté, co jsem mu jasně řekla, že jsem si vybrala svoji kariéru před ním. Já, pokud by mi něco takového udělal, bych mu to nikdy neodpustila. Proč by to měl udělat on?
Nebyla jsem si tak jistá, že by mě chtěl doopravdy vidět. Proč by taky měl. Neměl nejmenší důvod chtít se se mnou potkat jen kvůli tomu, aby se cítil lépe.
Povzdechla jsem si, zakývala hlavou, setřásla všechen písek z mého oblečení i vlasů a zamířila domů. Celou dobu mi v hlavě hrála jedna myšlenka pořád dokola.
Pokud nedokážu odpustit sama sobě, proč by mi měl odpustit Charles?
[- - - - - - - - - -]
Nicholas mi slíbil poslední článek, a to na jakékoliv téma, které si vyberu. Což mi pomohlo konečně roztáhnout křídla. Vidět v Nicholasově tváři úlevu, když jsem mu oznamovala, že podávám okamžitou výpověď, bylo překvapující. Čekala jsem, že se mnou bude rozmlouvat, nebo mi vyhrožovat, že mi zničí celou kariéru, místo toho mi popřál hodně štěstí a poskytl mi prostor v jakékoliv rubrice na jeden článek. Do pátečního odpoledne.
Moment předtím, než jsem odešla z jeho kanceláře mě zastavil. ,,Rio?" oslovil mě, když jsem se natahovala po klice u dveří, otočila jsem se k němu, netušíc, co po mně potřebuje. ,,Doufám, že ten článek bude bomba," vyřkl s jistým pobavením v hlase.
To mi způsobilo úsměv na rtech. ,,O to se neboj."
Když mi taky věnoval neskrytý úsměv na rtech, byla jsem ráda za ten čas, který jsem v Nice-Marin strávila, přestože poslední měsíc nebyl zrovna měsícem, na který budu vzpomínat v dobrém. Ale ty zbývající, ty byly něčím, na co budu vzpomínat do konce života. Když jsem odešla do své kanceláře, začala hned pracovat. Už dlouhou dobu jsem měla v hlavě nápad na článek, avšak neměla odvahu ho napsat, nebo se vůbec zeptat Andrého, jestli by to byl dobrý nápad.
Ale při té příležitosti jsem se nechtěla držet zpátky a začala psát o věci, která mi byla blízká. Byla jsem pyšná na každý řádek, na každé slovo, které jsem z celého článku napsala. Ve chvíli, kdy jsem své mistrovské dílo nechala přečíst Andrému, šlo vidět, jak se v jeho očích mihá pýcha. V těch mých, jak by smet.
,,Myslím si, že by se to hodně líbilo Susie Wolffové," vyšlo z něj nakonec, když ho dočetl. ,,Nikdy bych neřekl, že mě sebere článek o tom, jak jsou ženy ve světě formule 1 a celkově motorsportu podceňované," řekl se smíchem.
Pobaveně jsem nad jeho reakcí zakývala hlavou. ,,Takže si myslíš, že to je dobré?" Věděla jsem, že to nebylo nejhorší, sama jsem na ten článek byla neskutečně pyšná, ale přesto, pokud se to líbilo Andrému, musí i Nicholasovi.
,,Dobré? Je to výborné, Rio. Já sám bych to nenapsal lépe." Kýval hlavou a ještě několikrát přejel očima po mém vypracovaném textu. ,,Hlavně ta prostřední část, ta je fakt úžasná. Ten konec bych ještě trochu doladil, jinak je to ostatní fakt super."
Zářivě jsem se na něj usmála, protože mi jeho chvála více, než lichotila. André se rychle podíval na hodinky, nakrčil obočí.
,,Už budu muset letět, potom mi když tak napiš, jak na to reagoval, Nicholas." Mrkl na mě a honem začal spěchat z mé kanceláře, která v posledních dnech byla částečně i jeho. Můj kolega se začal svižně vzdaloval, jelikož spěchal do Monzy. Nikoliv na první den ze závodního víkendu, ale na den, kdy mají všichni jezdci tunu povinností spojenými s novináři a marketingem.
Usmívala jsem se se smutkem do jeho zad, jak moc jsem si přála, abych s ním mohla jet taky. Na můj poslední závodní víkend s ním jako mým kolegou. Sice by pro mě byl velice nepříjemný, protože bych se stejně celou tu dobu snažila, abych se nesetkala s Charlesem, přesto bych to riskovala.
Po celý týden jsem se snažila nemyslet nad tím, co se v Belgii událo. Na pocity viny, které mě vnitřně sžíraly, když mi můj otec řekl, že Charles vyhrál a svoji výhru věnoval svému zesnulému kamarádovi. Měla jsem tam být. Pro Charlese, který to v té složité situaci ustál bravurně, ale jeho smutkem zalité oči svědčily o opaku.
Začal s tím tématem opatrně, tak, aby ze mě konečně dostal lepší odpověď, než jen: Nechci o tom teď mluvit. Takže, místo toho, abych rovnou odešla do svého pokoje a nechala to být, mu řekla o tom, co se stalo a byla k němu konečně plně upřímná.
Byl snad prvním člověkem, kterému jsem řekla o svém rozhodnutí, který byl na mé straně, za což jsem byla ráda. A sám přiznal, že by nejspíš nejednal rozdílně. Nakonec se mě zeptal, jestli nebudu mít další týden v neděli čas na to, abychom se společně jako za starých časů podívali na velkou cenu Itálie.
Nemohla jsem odmítnout.
Takže jsem se s podivným šramotem v srdci posadila deset minut před třetí hodinou na gauč k televizi a netrpělivě čekala na popcorn, který připravoval můj otec. Na stůl jsem nachystala nachos se sýrovou omáčkou a pití.
Když rychle přispěchal s voňavým popcornem ke mně, už na obrazovce běželo intro formule jedna. Zabořila jsem se více do opěrky gauče a spokojeně jsem si vychutnávala záležitost a koníček, ke kterému mě přivedl můj otec. Nevadilo mi ani, když mě bodlo u srdce, když se na monitoru mihnul jezdec číslo šestnáct. Nebo spíše, nechtěla jsem si to přiznat a předstírala, že se nic neděje.
Mé celé tělo bylo v napětí, jelikož Charles podruhé za sebou ukořistil v kvalifikaci pole position a opětovně startoval z první příčky na startovním roštu. A k tomu v Monze, v Itálii plné fandících Tifosi, kteří netrpělivě čekali na výhru jezdce Ferrari. I já na ni čekala. Ten tlak vůči němu a vůči jeho týmovému kolegovi Sebastianovi Vettelovi, byl enormní.
Mohl Ferrari zajistit další výhru na božské Monze od dob Fernanda Alonsa?
Napětím jsem si kousala ret, když se jeho zahřívací kolo. Potily se mi ruce, jak moc nervózní jsem kvůli něj byla, poněvadž udržet oba Mercedesy za sebou po celou dobu závodu, bude neskutečný oříšek.
Nemohla jsem ztišit tlukot svého srdce, když zhasla všechny světla a monoposty vystřelily ze svých míst. Chvála bohu, formule nesoucí na sobě číslo šestnáct byla pořád ve vedení.
Radostně jsem vypískla, jelikož se Lewisovi Hamiltonovi nepovedl předjížděcí manévr. Vypískla jsem ve stejnou chvíli, kdy mi na mém mobilu začaly přicházet zprávy od dvou lidí na ráz. Nakrčila jsem překvapeně obočí, když jsem zjistila, že se proti mě spikli Scarlet s Andrém. A hned po několika zprávách, které mě prosily o to, abych přijela do Monzy mi začal André volat. A to zrovna v momentě, kdy se Charles bránil dalšímu útoku.
Neuvěřitelné.
Můj otec se ke mně zmateně otočil, jen jsem zakývala hlavou a rychle s mobilem v ruce odešla do pokoje. Nechtěla jsem, aby ti dva rušili sledování závodu i jemu.
,,Jestli mě vy dva chcete přesvědčit o tom, abych přijela do Monzy..." začala jsem francouzsky.
,,Teď jsem ti nerozuměla ani jedno slovo," řekla hned na to Scarlet anglicky. Hovor byl dán na hlasitý odposlech, takže jsem jí slyšela trochu zastřeně.
,,Asi nám chtěla vyhrožovat," vyřkl André domněle směrem ke Scarlet, ,,ale teď k věci. Měla bys tady přijet, Rio.".
,,Přesně tak, souhlasím s Andrém," přitakala honem Scarlet. Zaskřípala jsem zuby. To se na mě oba dva spikli?
,,A proč bych to měla dělat?" zeptala jsem se s ironickým hlasem. Bohatě mi stačilo to, jak mě přemlouvala Scarlet týden nazpět. I toho rozhodnutí, že do Belgie nepojedu, jsem nakonec litovala.
,,Protože bys tady měla být. Kašlat na svoje vlastní rozhodnutí a přijet tady. Kvůli Charlese, Rio. A taky kvůli sobě."
,,Ano, André! Měla by se vykašlat na svoji tvrdohlavou hlavu a pohnout svým zadkem, aby se tady dostala, co nejrychleji, protože jí cesta bude nějakou dobu trvat," vyřkla s mírnou pichlavostí má nejlepší přítelkyně. Byla jsem jistá, že pokud bych jí právě viděla, měla by našpulené rty.
,,Jak bych se na závody dostala vy dva géniové? Nemám lístek ani na samotné závody, ani do paddocku." Měla jsem obou dvou až po krk. ,,Takže byste na to měli honem zapomenout a nechat mě dokoukat závod."
Na malou chvíli se oba dva odmlčeli, jako by si společně promýšleli to, co mi řeknou, jak probírali to, jak mě doopravdy dostat na závodní okruh. ,,Hele, o to se vůbec nestarej, jo? Prostě se nějak pěkně oblékni a buď tady, co nejrychleji, my se Scarlet to nějak zařídíme. Hlavně jeď rychle, jinak to nestihneš."
Až v té chvíli jsem si uvědomila, že to ti dva mysleli smrtelně vážně.
,,Vždyť to nemůžu stihnout," řekla jsem a projížděla zrakem po celém mém pokoji. Má hlava mi jela na plné obrátky. ,,Nechápu, proč by mě tam Charles vůbec potřeboval, když tam musí mít celou svoji rodinu."
,,Na to teď nemysli, prostě se pěkně oblékni a buď tady, co nejdřív, ano zlato? Zavolej nám, až tady budeš." A s tím Scarlet ukončila hovor. Na malou chvíli jsem zamrzla, než jsem si ze skříně vzala první šaty, které jsem nahmatala, honem jsem si je oblékla, a aniž bych svému otci cokoliv vysvětlila, jsem zamířila do Monzy.
Za mužem, který mě tam nejspíš nebude chtít ani vidět.
Třásla jsem se, když jsem vyjela od krajnice a snažila se, nesešlápnout plyn úplně dolů. Celou svojí duší jsem se přemlouvala, abych neporušila všechny možné předpisy. Několikrát jsem se přistihla, jak se na tachometru ručička natahuje po větších číslech, než by měla. Srdce mi tlouklo v hrudi pokaždé, co mě na mé cestě zastavily červené světla.
Pokud bych si v tu chvíli měla vybrat jakoukoliv super schopnost, nejspíš bych si vybrala umění se přemístit na kterékoliv místo na planetě. To by mi ušetřilo čas, který byl vůči mě naprosto neúprosný. Jako by se zrychloval každičkou vteřinou, kterou jsem se dostávala blíže Milánu, okruhu v Monze, kde Charles neúprosně bojoval proti obou dvou jezdcům Mercedesu. Za situace, kdy Sebastian Vettel, jeho týmový kolega, mu nemohl nikterak pomoci.
Charles v tom byl sám. Sám nesl na bedrech celý tlak veřejnosti, fanoušků Ferrari a Mercedesů, kteří si tu výhru chtěli ukořistit pro sebe. Výhra v Monze byla kouzelná, ale ještě kouzelnější pro stáj, která reprezentovala celou zemi.
Se zatajeným dechem jsem se dostala do Milána, modlila se ke všem bohům, aby nikde nebyly žádné kolony, aby mě nikdo, ani nic nezastavilo. Cítila jsem tlak svého srdce, horko okolo mě, slunce pražící mě do zad. Nadávala jsem na každé auto, které zbytečně zpomalilo, na každého řidiče, který mě svým chováním vytáčel k nepříčetnosti.
Jakmile jsem byla pět minut od okruhu, začala jsem volat Scarlet a Andrému. Chtěla jsem vědět jaká je situace, jak se Charlesovi vede, jestli ho náhodou Hamilton nepředjel. Zbývalo deset kol do konce závodu.
Netušila jsem, jak jsem o dokázala, jak jsem se dokázala tak rychle dostat s Frejúzu do Monzy.
,,Vypadá to zatím dobře, Hamilton udělal asi pět kol zpátky chybu, takže teď na Charlese dotírá Bottas," řekla spěšně Scarlet, ,,budeme tě čekat u brány do paddocku, všechno je zařízené. André se teď dohadoval s jedním mechanikem z Ferrari, který nejdřív říkal, že tě tam nemůže pustit, ale nakonec ho nějak ukecal a pustí tě tam."
Točila se mi z toho všeho hlava. Připadala jsem si tak malátná, když jsem zaparkovala na přecpané parkoviště u okruhu v Monze. Hned jak jsem vystoupila a slyšela ohlušující skandování fanoušků, věděla jsem, že si mám pospíšit. Ta atmosféra, která se na mě svalila jako lavina byla naprosto omračující. Nejen kvůli okruhu samotnému a řevu motorů v dáli, ale hlavně kvůli Tifosi, kteří chtěli svého domácího hrdinu dohnat ke druhému vítězství v řadě.
Běžela jsem ve svých botách honem k bráně, kde na mě netrpělivě čekali dva lidé, bez kterých bych se do Itálie nevydala. Oba dva vypadali nervózně, tím, co pro mě dělali riskovali. Scarlet se na mě usmívala a musela na mě křičet: ,,Honem, Rio! Honem!" Aby přehlušila fanoušky. André vypadal, že byl nervóznější, než já.
Popadala jsem dech, když mi okolo krku dali kartičku do paddocku. ,,Kde - kde mám jít?" vyřkla jsem směrem k nim, jelikož mi slíbili, že mi všechno vysvětlí, až budu na místě. Horko těžko jsem popadala dech. Měla jsem takový strach. Jak z toho, jak celý závod dopadne, tak z toho, jak bude Charles reagovat, když mě uvidí. ,,Počkám až se dojede a setkám se - se s ním?"
André zakýval rázně hlavou. ,,Ne, půjdeš pěkně pod pódium, Rio."
,,Pod - pod co?!" vyjekla jsem a vytřeštila jsem na něj oči, trochu jsem zpomalila, tak mě Scarlet objala okolo pasu, aby mě přinutila jít dál. Mířili jsme ke garážím, ne nikde, kde bych si mohla prohlédnout samotný závod. ,,Jak - proč?" neuměla jsem najít slova. Cítila jsem, jak z mých rukou ztrácím cit.
,,Jen pojď, pojď. My tam s tebou nebudeme moct být. Budeš tam s jedním známým, koho zná André. Já vím, že to zvládneš, Rio." Pohladila mě povzbudivě po holých ramenech. Nebyla jsem oblečená na to, abych byla pod pódiem. Nebyla jsem ten správný člověk, který by tam měl být. Měla by tam být jeho rodina, ne já, člověk, který mu tolik ublížil.
Co jsem tam vůbec dělala? Co jsem si myslela?
,,Já to nezvládnu," vydechla jsem vzduch, který se mi držel v plicích, ,,já to tam nezvládnu. Co když mě nebude chtít ani vidět?"
,,Žádný strach, Rio." Přitiskla mě k sobě blíže na znamení podpory, která se mi v té chvíli hodila nejvíce. ,,Lidé dělají chyby, každý člověk ji v životě udělal. To, ale neznamená, že by ti nemohl odpustit. Věř mi, on tě chce vidět." Usmála se na mě klidným úsměvem, když jsme přišli před jednotlivé garáže. Odtáhla se ode mě, měla slzy v očích.
,,Neměj obavy z toho se ukázat tam, kde bys měla být," doplnil s jemným a nakřáplým hlasem André, kterého jsem rychle přitáhla do prudkého objetí.
,,Děkuji," zašeptala jsem a cítila, že se každým momentem rozbrečím. Tlukot srdce jsem cítila v uších, jásot fanoušků na tribunách jakbysmet. Odtáhla jsem se od něj, od muže, který mě vedl po celou dobu mojí dosavadní kariéry, na přítele, na kterého jsem se mohla pokaždé spolehnout. Pohlédla jsem na svou nejlepší přítelkyni a věnovala jí úsměv, kterým jsem jí říkala to samé, co Andrému. ,,Děkuji za tohle."
Kývala jsem hlavou, když mě Scarlet snad po sté pohnala k tomu, abych už konečně odešla do garáže Ferrari, kde na mě netrpělivě čekal jeden z mechaniků. Popsala bych ho jako pravého Itala. Měl černé vlasy, snědší pleť a hnědé oči a tmavé vousy na tváři.
,,Ty jsi Charlesova mia cara?" zeptá se s tvrdým italským přízvukem.
Jak to jen věděl?
Na jeho otázku jsem jen nesměle přikývla, jelikož jsem nevěděla, co mu na to říct. Na svých tvářích jsem měla červeň a úsměv, který jsem si neuměla odpustit. Mile se na mě usmál a doprovodil mě k obrazovkám, které na sobě měli přímý přenos z toho, co se na trati odehrává.
Celá atmosféra v garáži se dala krájet. Takovou nervozitu jsem snad nikdy v životě neviděla, jak každý hleděl na monitor a tiše se modlil za to, aby Charles přejel cílovou čáru jako vítěz Italské Velké ceny roku 2019.
Srdce mi poskočilo, když jsem se podívala na to, kolik kol zbývá do konce. Pouhé jedno poslední. Připadalo mi, jako bych byla na trati s Charlesem, při každém zatočení, při každém ohlédnutí se do zpětných zrcátek jak je na tom Valtteri Bottas. Jestli je natolik blízko, aby ho předjel a sebral mu první místo, nebo jestli je v bezpečné vzdálenosti na druhé příčce.
Když jsem si všimla, že McLaren, kterého Charles dojel o jedno kolo zpomalilo vůz Mercedesu, otočila jsem se k mechanikovi, který vypadal, že je radostí bez sebe. Fanoušci na tribunách bouřlivě slavili. Přejela jsem si rty dlaní a snažila se nemyslet na to, co mě za několik minut čekalo.
Připadalo mi, že radost, kterou jsem zažívala v garáži Ferrari s ostatními, nebyla tak velká jako ta, kterou zažíval Charles ve svém voze. Tifosi šíleli. A já s nimi.
Když se ke mně mechanik po několika vteřinách neutišujícího se aplausu otočil, věděla jsem, že nastal ten čas.
,,Můžeme jít?"
S nejistotou v očích, v hlavě a v celém mém těle jsem souhlasila. Měla jsem neskutečnou radost za Charlese, za to, co dokázal, ale neuměla jsem ve svém nitru utišit pocit toho, že tam nemám, co dělat. Že, já nejsem ta, která by měla mít právo být pod pódiem a slavit to právě s Charlesem.
Možná se na mě jenom zamračí, tím mi řekne, že mě tam nechce, říkala jsem si v hlavě. Každá taková myšlenka mě bodala do srdce. Měl naprosté právo to udělat.
Prudce jsem se nadechla a vydechla, když jsem se nějakým způsobem prodrala až k první řadě u zábradlí, kde na Charlesův příjezd netrpělivě čekali mechanici Ferrari. Všichni fanoušci a já.
Lidé okolo mě skandovali, poskakovali, křičeli jeho jméno, když přijel na vyznačené místo a s jásotem se vyřítil z vozu. Jako vítěz, který si může konečně oslavit své vítězství. Vidět ho po takové době, po tom všem, co se stalo, bylo neuvěřitelné. Ani já sama jsem neuměla uvěřit tomu, co jsem tam pohledávala.
Když se Charles přiřítil obejmout se všemi mechaniky, musela jsem trochu ustoupit, aby mě někdo z nich náhodou neudeřil do hlavy, nebo do jiné části mého těla. Stála jsem tam jako naprostý idiot, hleděla na muže, kterého jsem milovala a netušila, co dělat. V té záplavě euforie a všech emocí a lidí, kteří na něj pokřikovali jsem se vůbec nedivila, že si mě nevšiml.
Byla jsem jen malý, nepodstatný člověk oproti lidem okolo.
Všichni mu gratulovali, plácali ho pyšně do zad, křičeli na něj radostně v italštině slova, kterým jsem vůbec nerozuměl, jednomu jsem, ale rozuměla příliš dobře: ,,Dorto è la tua mia cara."
,,Mia cara?" zeptal se nevěřícně.
Ucítila jsem ve svém těle, jak se v něm pohly všechny orgány, když jsem ucítila jak se ke mně stočil jeho pohled. Jak se jeho oči v mezírce v jeho helmě stočily ke mně. Jak nevěřícně stál několik metrů ode mě, jako by nevěřil svým vlastním očím. Ani já sama jsem neuměla uvěřit, že tam stál, hleděl na mě jako na svatý obrázek a netušil, co dělat.
Něco na něj ječeli v italštině, ale ty zvuky se každou vteřinou ztišovaly. Jediné na co jsem se soustředila byl on, jeho zelené oči, jeho helma, která najednou byla dole, pryč z jeho hlavy společně s kuklou, která mu naprosto rozcuchala vlasy. Ty si honem prohrábl rukou. Položil je obě na zem, přišel ke mně, pořád jako by nevěřil, že jsem tam stála a byla tam pro něj. Kvůli něj. Jeho obličej zářil štěstím i úlevou, jeho zrak projel můj obličej, který si v další chvíli přitáhl k tomu svému. Jeho rty se najednou octly na těch mých. Pouze na malý moment, než se odtáhl. Smál se, když mi bříškem palce pohladil moji tvář.
Hleděla jsem se slzami do jeho očí, které v sobě měly miliony jiskřiček. ,,Moc - moc se omlouvám, Charlesi - " Mé další slova utišil svým prstem, který skončil na mých rtech. Zakýval hlavou.
,,Ty jsi tady..." vydechl a přitáhl si mě do jemného objetí, které se naprosto lišilo od toho, jak před několika málo okamžiky objímal kolegy ze své stáje. Objala jsem ho tak pevně, tak abych ho už nikdy v životě nemohla ztratit.
,,Gratuluju k výhře," zašeptala jsem mu do ucha, když mě trochu zvedl do vzduchu. Tíha z jeho ramen spadla, cítila jsem to v jeho dotecích, v jeho postoji.
Jakmile mě pustil na zem a mírně se odtáhl, měl na své tváři úsměv a já červeň, poněvadž jsem si až v tu chvíli uvědomila, že nás sledovali naprosto všichni. Naše znovushledání a oslava byla na všech obrazovkách. Mně to bylo úplně jedno.
,,Měl bys už jít a užít si svoji výhru," zamumlala jsem směrem k němu, když na mě pořád hleděl jako na něco, co už nikdy nechce ztratit.
,,Já si ji už užívám," zašeptal s potměšilým úsměvem, když mi dal nezbedné vlasy za ucho. Naši chvíli stejně vyrušil jeden z pořadatelů, který přiměl, aby ode mě Charles odešel.
V jeho pohledu jsem viděla, že se mnou ještě neskončil.
-
ahojte všichni!
Tak tady to je :D. Tak bych to popsala.
Co říkáte na tuto kapitolu? Nebudu lhát, tahle kapitola pro mě byla naprosto emocionální a hodněkrát jsem u ní chtěla brečet :D.
Já jsem neskutečně ráda, že jsem se jí konečně dokopala dopsat, protože jsem poslední týdny zažívala kopr jak prase. Ale žádný strach vážení, ještě plánuju 1 - 2 kapitoly pro svůj vlastní klid v duši, aby se uzavřely všechny linky, které jsem ještě nedokončila.
Tzv. je konec sezóny 2023 v F1, tak bude konečně (velice brzo) konec i Tance světel :D.
Přeji každému, aby si odpočinul před další sezónou a před mým dalším chystaným příběhem!
-claire evans