Pára se vznášela nad nástupištěm a nutila všechny k přivírání očí. Tiše doufali, že tentokrát to vyjde, že se až do konce roku nic nepokazí. Nikdo se nechtěl se svými blízkými vidět naposledy. Každý další nádech byl požehnáním, kterého se jim nemuselo dostat znovu. Rozhlíželi se na všechny strany, když nastupovali do vlaku, jež je měl odvézt do Bradavic.
„Nemůžu se vrátit," vrtěla hlavou Linda a dívala se do očí Cathy, která už jen tak tak dopnula kabát. „Co když se mu něco stane?"
„Takže vrátit se s dítětem do školy ne, ale zahrávat si s viteály ano?" ušklíbla se tiše Cathy a zadívala se na Lindinu ofinu. Nesměle ji upravila rukou a při tom se k ní naklonila. „Nezapomeň, že mi musíš přivézt zpátky něco havraspárského, Lindo. Narcissa tu na to bude čekat."
„Ani ta už se nevrátí?" zděsila se Linda a bezděčně si pohladila rukou břicho.
„Neboj se, pošlu ti lektvar, co dítěti pomůže, jakmile najdeme Lenu. Pokud není mrtvá, jak říká Lily, budeme ji tu co nevidět mít. Já se tak snadno nevzdávám," usmála se a odtáhla se od ní, aby udělala místo Frankovi. „Dejte na sebe pozor, prosím."
„Lindo?" otočil se Frank na svoji dívku. „Zaber nám kupé, Marlene by nás zabila, kdyby musela sedět na chodbě, ačkoliv to nám teď moc nehrozí, když se nás tolik nevrací."
Jakmile Linda zmizela, Cathy se tázavě zadívala na Franka. O samotě s ní často nezůstával, stále jim to přišlo poněkud zvláštní, hlavně když Frank míval Cathy více než rád a ona jeho city nikdy neopětovala.
„Cathy," přitáhl si ji Frank do objetí, kterému se nestihla bránit. „Poslouchej mě, nemůžu se opakovat," začal jí šeptat do ucha, zatímco si hlavu zabořil do jejích vlasů, aby to nevypadalo zvláštně. „V Alectě jsem se spletl, ale nemyslím si, že je nadobro ztracená. Stejně jako tvůj manžel. Ne, počkej," přitáhl si ji blíž. „Ona i Amycus mají Znamení, o něco se pokusí, vím to. Jakmile Smrtijedi získají Bradavice, budou mít prakticky vyhráno. Nedovol jim, aby zemřeli pro výhru," dodal něco, po čem Cathy vytřeštila oči. „Slib mi, že jakmile se tak stane, jakmile padnou Bradavice, ty zmizíš pryč. Vezmi s sebou Lindu i Rodolfuse, koho chceš, ale odjeď někam daleko odsud."
„A ty?" špitla.
„Já budu bojovat. Do posledního dechu. Jsem připravený zemřít, na smrti nic není, to život je těžší. A ti, co smrt rozsévají s ní musí žít, ne ti, co jí podlehnou. Dohlédni na to, že Donovan nepropadne temnotě, slib mi to. Nemáš ho ráda, ale slib mi, že neskončí jako Smrtijed."
„Proč se toho tolik bojíš?" odtáhla se od něj a usmála se, aby to vypadalo jako obyčejná konverzace.
„Až mu skutečně půjde o život, až skutečně bude na pokraji smrti, vzdá to. Rozhodne se pro život a přijme Znamení. Nedokáže s tím žít, ale nedokáže zvolit těžší cestu. Troufám si říct, že jeho zájem o Marlene pramení i z tohohle. Marlene je nebelvírka, která ho stahuje dál od temnoty. Kdyby se Marlene něco stalo," nepokračoval, protože se potřeboval pořádně nadechnout a srovnat si myšlenky. „Nezdá se ti to, ale Donovan ji doopravdy miluje, což Marlene necítí. Možná jsem byl několik let dřevo na city, ale umím číst mezi řádky pocitů svého nejlepšího přítele. Oni dva nejsou spřízněné duše, to ani já s Lindou. Snad jen ty jsi ji nalezla, tak si toho važ. Tvůj život je až příliš krásný na to, aby ti ho ostatní nechtěli vyrvat z držení," rozloučil se s ní prostými slovy, která ale pro Cathy znamenala hodně.
„Franku, pojedeme!" křikl na svého kamaráda Donovan, zatímco Marlene silně zmáčkl zadek, když stála na stupínku k vlaku. Marlene se po něm ohnala a vlepila mu pohlavek, Donovan jí stáhl gumičku z vlasů a blond kadeře se rozlétly všude kolem její hlavy.
„Jsi nehorázný idiot, nechápu, proč s tebou vůbec jsem," vytkla mu Marlene a nakráčela si to do vlaku. Pak se ale otočila a poslala Donovanovi vzdušnou pusu.
„Ty se nevrátíš?" zašeptala jí do ucha Emmelina slabě a unaveně.
„Co se ti stalo?" zadívala se na ni Cathy nejistě. „Jsi v pořádku?"
„Samozřejmě," popotáhla si rukavičku Emm a zamávala komusi ve vlaku. „Jak by také ne?"
„Zmizela jsi. Nepřišla jsi na oslavy konce roku, nikdo o tobě nic nevěděl. Napadli vás Smrtijedi a ty se tu najednou beze slova objevíš, aniž bys dala cokoliv... To je fuk," objala ji a zapomněla na jakékoliv spílání. „Vracíš se?"
„Ano. Potřebuju se něco doučit," upravila si vlasy, čímž se jí poposunula rukavička a odhalila tak náramek na spálené kůži.
„Merline!" vyjekla Cathy, až se na ni nějaká starší paní otočila. „Co se ti stalo?"
„Ty dny jsem byla v mudlovské nemocnici. Spálila jsem se doma při vaření těstovin," prohlásila přesvědčivě, až ji Cathy musela několikrát politovat. „Musím už jít, zřejmě ze mě bude nová primuska, mám nějaké zařizování," dodala a zmizela v mraku kouře a páry.
Naskočila do vlaku a ihned za ní se dveře zavřely. Vystoupala několik schodů, málem se jí zatočila hlava z té námahy. Kdyby ji nezachytila něžná ruka, jistě by sebou sekla přímo na místě. Cítila, jak se jí kletba zmocňuje a náramek proti ní bojuje. Stahoval ji k sobě, ale kletba bojovala úporně. Každým dalším okamžikem cítila výboje magie bojující proti sobě přímo v jejím těle.
„Vanceová, musíš ujít ještě několik kroků. Dívají se na nás, nesmíš spadnout," vemlouval jí.
„Je mi jedno, kdo to vidí. Bolí to," zašeptala, ale krok udělala. Pak další a další. S každým jí sžírala bolest, ale dokázala se dostat do kupé, kde se jen tak tak svalila na sedačku. Okamžitě se za ní zavřely dveře a závěs se zatáhl. „Udělej s tím něco, nech mě zemřít, prosím," zamumlala z polospánku. „Je to, jako by v mém těle hrály všechny moje vnitřnosti kouzelnické šachy. Malfoyi, já umřu v Bradavicích. Ze všech míst, kde jsem mohla umřít, to jsou zrovna Bradavice."
„Neumřeš. Náramek je dílem černější magie než kletba, tvé tělo teď bojuje s oběma, ale s náramkem prohraje. A to je to, co chceme. Jdi spát, počkám tu," posadil se k okénku a jemně si vložil její hlavu do klína. Přejel jí prsty po vlasech. „Až usneš, budou se ti zdát pěkné sny plné lyžování a bruslení."
„A tebe," dodala s letmým úšklebkem. „Jinak bys mi to pitomé lyžování nepodsouval."
„Dostalas mě," zašeptal tiše. „Ale už spi, za dvě hodiny musíš být vzhůru, budeš mít poradu primusů."
„Stejně tomu nemůžu uvěřit," otočila se na bok a zavřela oči. „Nikdy pro mě nikdo tolik neudělal. A to ti za to vůbec nestojím. Měl bys slavit, až uvidíš můj hrob."
„Tak při té vidině budu dělat mnoho věcí, ale oslava to nebude," ujistil ji a Emmelině neušlo, jak jí kontroluje puls na krku a dech. Zachumlala se do pláště, ale on byl rychlejší a přehodil přes ní ten svůj. „Možná kvůli tobě zabiju nějakého prváka, když bude otravný," dodal vážně.
Emmelina se slabě zasmála. „Samozřejmě, pane profesore," zamumlala, než se její vědomí skutečně vypařilo do prázdna. Usnula a spala klidně po celou cestu.
***
„Co vidíte, Sibylo?" podával jí čaj, aby věděla o něco víc.
Dívka zavrtěla hlavou. „Nic. Bílo a tma, bílá tma."
„Co je to za tmu?" ptal se Brumbál.
„Smrtící tma. Co je to za čaj?" oplatila mu otázku.
„Vy víte sama," pousmál se, aby jí nemusel prozradit, co už přece jen sama věděla.
„Napiju se, ale potřebuji slib. Od vás. Slibte mi, že moje oběť nepřijde nazmar. Až mě ten čaj zabije, slibte mi, že mé vidiny použijete na něco skutečně velkého," kladla si podmínky.
„Sibylo, vše, co řeknete, je velké. Každé vaše slovo znamená život nebo smrt pro někoho z vašich přátel. Jen vy dokážete zabránit jejich osudu."
„Jak, když ani nemohu bojovat?!" vyjekla, až málem rozlila čaj. „Chtěla bych jim pomoct. Nikoho z nich jsem ani neviděla. Držíte mě tu jako vězně!"
„Copak jste už zapomněla, jak to dopadlo, když jste se naposledy dostala ven? Kolik lidí kvůli vám zemřelo? Hestia i Edgar," pousmál se, jako by jí tím snad udílel lekci. „Copak si nepamatujete, že po vás nyní jdou snad všichni Smrtijedi? Mají za vás speciální odměnu. Nejste v bezpečí ani na hradě, ne když bude učit profesor Malfoy. Nesmíte se ode mě vzdálit ani na krok, pokud opustíte tuto místnost, zemřete."
Sibyle něco nehrálo. Proč by Brumbál přijímal jako profesora Smrtijeda, jako byl Malfoy? Odpověď byla prostá. Hodilo se mu to do plánů. Už dávno prohlédla skrz oponu naivity, Brumbál nebyl milý stařeček s hrníčkem čaje. Čaj byl vražedný a on jím dokázal napáchat více škody než kdo jiný. Chtěl si ji udržet u sebe, nemohl dopustit, aby opustila tuto místnost. Malfoy nebyl na hrad přijat náhodou.
„Vidím," napila se a ponořila se do vize. „Je tu tma," rozhlédla se kolem sebe. „Cítím bolest, moje tělo je rozervané, ach Merline, já umírám," ječela a snažila se pohnout, ale okovy jí to znepříjemňovaly. Pokusila se setrvat ve vidině. „Někdo přichází. Světlo, nevidím, je moc jasné." Zmlkla, protože pochopila, kdo onen příchozí je. Byl to Severus Snape. Dívala se, jak k ní došel a naklonil se nad ni.
„Neboj se, Leno, dostanu tě odsud," zašeptal něco, co si Sibyla vzala k srdci. Lena LeClarová, dostala se do její kůže. Ale Lena měla být mrtvá, jak hlásily noviny.
„Co vidíš?" domáhal se Brumbál odpovědi, až dočista zapomněl na vykání.
„N-nevidím nic," vyhrkla Sibyla. „Je tu zase tma."
Dívala se ale dál, viděla v místnosti rudou skvrnu. Byla důležitá. Neviděla ji Lena, teď ji viděla ona, Sibyla. Oddělila se od dívčina těla a zamířila k rudému kousku vidění. Police, přímo na jejím vrcholu stál kus zlata. Sibyle hodnou chvíli trvalo, než pochopila, že je to pohárek. Zlatý, blyštil se, až oči přecházely. Rudá jí pomalu mizela z vidění, měla ji upozornit na to podstatné. Natáhla ruku k pohárku, aby se dotkla podivně vyrytého zvířete, které nedokázala rozeznat.
„K čemu se to natahujete, Sibylo?"
„Někdo tam stojí," zalhala dívka a zadívala se znovu na pohárek. Ach Merline, projelo jí hlavou, o tomhle se Brumbál nesmí dozvědět. Netušila proč ji to napadlo, ale rozhodla se dát na svůj instinkt vědmy a věštkyně. Zamlčela celou scénu s pohárkem a rozhodně prohlásila, že Lena LeClarová žije.
***
„Beatrice," kývl na ni Yaxley. „Jdeš za vězni? Co tě tam pořád táhne?" bavil se, ale za jeho slovy se cosi skrývalo.
„Co je ti po tom?" zasmála se. „Mám ráda křik, tak dej pozor, aby nebyl tvůj."
Yaxley se ale jen ušklíbl. „Ach, Beatrice, takových jako ty už jsem viděl. Na venek tvrdé, ale uvnitř jsou jen ublížené holčičky, které si přejí ochránit. Něco ti ale řeknu. Ten dole tě neochrání. Ať už mu budeš pomáhat jakkoliv, Black je mrtvý muž."
Dívka ztuhla uprostřed pohybu. Dívala se do ledově modrých očí Corbana Yaxleyho a nedokázala uvěřit tomu, co právě řekl. „Co si to vymýšlíš?" zaječela na něj.
„Já?" protáhl Yaxley. „Někdo tady o Vánocích zapomněl kouzlo na utišení hlasů a nepamatuje si to," poplácal jí po tváři. „Dolohov o tom možná neví, protože si nepamatuje díky whisky ani slovo, ale já vím moc dobře, co jsi mu říkala. Tvá duše je zčernalá a bude ještě víc, až s tebou skončím. Nebo snad chceš, aby za tebe trpěl on?" přejel jí rukou přes krk až k rameni.
„Nedotýkej se mě!" zašeptala, ale už ne tak jistě jako prve.
Yaxley se rozesmál. „To od tebe ani v nejmenším nežádám. Na prostý sex mám lepší lidi než tebe," popadl ji za bradu a přitáhl k sobě. „Ale na špinavou práci se mi budeš hodit," zasyčel jí do obličeje. „A když mě neposlechneš, Black bude trpět. Dlouho a hodně. Víš, kolik kleteb ještě nezažil? I bez několika končetin se dá dlouho žít, koneckonců nepotřebuješ ani některé orgány. Věděla jsi, že bez jater dokáže člověk přežít i několik dní? A jejich vytrhávání pěkně bolí," pustil ji, až o několik kroků ucouvla.
„Já přece nikdy..."
„Tak to dokaž. Neposlechni mě a uvidíme, jak se budeš tvářit, až se tvému Blackovi budu rýpat v břiše. Teď už tak mocná nejsi, co?" ucouvl a pustil ji dolů po schodech k vězňům. „Rozloučení ti dopřeju, pak ale začneš pracovat pro mě. A pamatuj si, jen jedno křivé slovo a bolet to bude jeho."
Beatrice na něj zírala neschopna slova. Nedokázala potlačit slzy. Poprvé v životě plakala před lidmi, poprvé v životě ukázala svoji bolest někomu jinému než bezbrannému vězni Siriusovi, poprvé v životě plakala pro jiného než pro sebe, poprvé v životě pocítila bezmoc. A taky si poprvé uvědomila, že ji přehráli v její vlastní hře, a pokud nebude skákat, jak si Yaxley pískne, Sirius si to odskáče za ni. Teď ji měl dokonale v hrsti.
***
Vypadaly stejně. Temný stín vzpínající se k obloze nad jezerem, až Emmelina zatoužila být znovu v prvním ročníku a jet cestu na loďkách. Tam se také seznámila s Marlene. Teď ale seděla v kočáře a přemýšlela o tom, že má dostatek sil na přežití dnešního večera. Naproti ní seděla právě Marlene s Donovanem a vedle ní bylo volno.
„Smím?" ukázal na místo jakýsi jí neznámý kluk ze čtvrtého ročníku.
Emmelina přikývla a sama začala uvažovat o tom, proč si připadá tak sama. Právě v tuhle chvíli jí chyběla jakási část duše i srdce. Zvláštní bylo, že ještě ve vlaku se cítila celá, tady a teď ale měla dojem, že vnitřně umírá asi stejně jako navenek. Jenom myšlenka na viteály ji udržela bdělou. Musela získat víc než jen diadém, šlo tu o daleko mocnější předmět. Ten, který jí nepatřil ani zdaleka.
„Nad čím přemýšlíš?" optala se jí Marlene, čímž ji trochu zaskočila.
„Já, no," zakoktala se, „četla jsem něco o zakladatelích, vzpomněla jsem si, jak stavěli školu. Každý měl svůj předmět, vzpomínáš?" napověděla jí, aby to i Marlene došlo. „Zajímalo by mě, co se asi stalo s tím z vaší koleje. Něco mi totiž říká, že Nebelvír moc dobře věděl, s kým může mít jednou tu čest," motala dohromady náznaky a výmysly, až jí přestali všichni v kočáře rozumět.
„Nechte to být," mávla k nim rukou. „Po příjezdu musím do ředitelny, budu primuska po Narcisse."
„Sakra, a já už doufala," vzdychla hraně Marlene, ale Emmelina si pomyslela, že možná nebude dlouho trvat a Marlene se její přání splní, jelikož z posledních ročníků už jich mnoho nezbývalo.
Dojeli k hradu a Emmelina zamířila ihned ke schodům do ředitelny. Heslo řekla chrliči a nechala se vyvézt nahoru, aby vlezla do místnosti, kde byla jen několikrát v životě. Nerozhlížela se kolem, to možná byla ta chyba. Překvapil ji hlas, který mluvil sotva šeptem.
„Ty jsi Emmelina, že jo?" prudce se otočila k dívence, kterou všichni znali jen jako mocnou věštkyni Sibylu. Nepamatovala si, kdy ji viděla naposledy normálníma očima, kdy ji vůbec viděla naposledy. „Já ti musím něco říct..."
„Sibylo, počkejte na mě vzadu, musím zde vyřešit primusský problém," přerušil její slova Brumbál, jako by snad nechtěl, aby se Emmelina cokoliv dozvěděla. Všechno to bylo podezřelé.
„Vezmete si pokoje po slečně Blackové a panu Blackovi?" zeptal se, jakmile Sibyla zmizela pryč.
„Ano, pokud je to možné. Narcissa má venku práci a Regulus zase svatbu. Ráda převezmu jejich povinnosti spolu s...?" nedokázala si vzpomenout, koho to Brumbál jmenoval jako jejího primuse.
„Spolu panem Carrowem," doplnil ji.
Slova se pro tuto situaci ani nehodila, jak ji to vykolejilo. „S ním?" nechápala. Vždyť to on mohl za tolik věcí, byl Smrtijedem, málem ji zabil, několikrát. „Vždyť já přece nemůžu spát v pokoji s... Ním. Je to," zmlkla a cítila, že se jí v těle vzpouzí každičká buňka. Nesměla svolit k takovému jednání, nemusela by ho přežít. „Jestli je to skutečně tak," nasadila chladný tón, jež se naučila od Luciuse, „potom ani já nebudu primuska. Nechci tu funkci."
„Dobrá. Potom připadne slečně Carrowové. Dobrou noc, slečno Vanceová," rozloučil se s ní nesmlouvavě.
„Pane profesore, copak to nevidíte? Oba dva patří ke Smrtijedům! Nemůžete jim věřit, podrobí si Bradavice silou a černou magií! To kvůli nim by mohly padnout!"
Brumbál se usmál od svých papírů. Zvedl pohled a zabodl ho přímo do Emmelinina zoufalého. Modré oči neměly tu jiskřičku, co mívaly vždy, nebyly veselé, teď byly prázdné a chladné. Všechno bylo špatně. „Myslíte," protáhl to slovo, až znělo skoro děsivě, „že mi to není jasné?"
Usmál se na ni. Dlouze a intenzivně. „Bradavice padnou v dubnu."
Tak to tady máte. Po roce mé BP neaktivity jste se konečně dočkali další kapitoly a já si troufám říct, že to není úplné tlachání o ničem :D Snad jsem při psaní neudělala nikde žádnou chybu, pokud mi ožily postavy, které byly mrtvé, nebo se našly předměty, které vůbec neměly, napište mi to a já to ráda spravím. Momentálně se snažím zorientovat ve svých zmatených osnovách a minulých kapitolách, aby mohla příběh nějak dovést ke zdárnému konci. Za pokus o jeho dokončení můžeme děkovat dívčině, která mě načasováním svých komentářů dokonale nakopla k další kapitole, proto jí tuto kapitolu aspoň věnuji. Díky moc, snad ti poděkují i postavy Projektu :D