Druhá šance

Jan Topánek sprostě zaklel, když zoufale zalovil ve své tašce, aby vyndal ISIC kartu, a zjistil, že si ji zapomněl doma. Přes turnikety to tedy nepůjde, musí sejít ze schodů dolů a poprosit vrátnou. Další zdržení. Kolik vlastně je hodin? Určitě jde už zase pozdě... ale koho to vlastně zajímá? Inženýrku Netopýrovou určitě ne. Ta by přednášela Orgánu, i kdyby byla v té třídě jediná.

Mladík si povzdechl a nechal se vpustit do prostor budovy VŠCHT postarší paní, která se na něj přívětivě a chápavě usmála. To bylo na zdejší poměry nezvyklé. Tato vysoká škola nemusí být zrovna tím nejpříznivějším místem pro citlivé duše. Bere jako smrt a pak to v prváku vyhází. Student není nic, jen číslem v seznamu. To ovšem Janovi nevadilo, nikdy nechtěl být tím výjimečným. Raději se vždy skryl v davu. Jen kdyby včera do noci nehrál Flashpoint a, zatraceně, nedokázal si rozpomenout, kde má teď třídu.

Hmmmf, Cvičení z organiky... to je v té třídě 3 a 2/4? Přemýšlel. Nad podivným umístěním učebny. Totiž k pochopení je třeba vědět, že Vysoká škola chemicko-technologická v Praze je v mnoha ohledech zvláštní. Samotné prostory školy jsou rozprostřeny do komplexu několika budov, z toho každá má tři patra plus podzemní laboratoře, skleník a střešní učebny. Některé chodby jsou zahrazeny, a tak se do určitých učeben lze dostat pouze složitou cestou přes dvě patra nahoru a dolů a vyhrazenými uličkami. Janovi bylo vždy záhadou, jak si některé z těch cest lze zapamatovat, měl pocit, že komplex je dokonalé bludiště, které se každým týdnem různě mění a přesouvá. Nejvíce ho ovšem děsily sklepní prostory, kde by mohl přísahat, že tam viděl nejen věci, které jsou součástí výuky a výzkumu univerzity. Sem tam se tam pohybovali zvláštní lidé s ještě podivnějším oblečením. Někdy tam zahlédl, že si tam někdo vaří drogy, jindy to bylo snad ještě horší než ten perník. Nejvíce nesnášel ty, kteří ani nepoužívali klasické chemické nádobíčko, ale spokojili se s vařičem a cínovým kotlíkem.

Při představě onoho cínového kotlíku, ze kterého se valí nazelenalá pára a do něhož někdo přidává kuří nohy, se Jan otřásl, což ho vytrhlo z letargie a on si uvědomil, že ve své zahloubanosti odbočil do špatné uličky, která ho místo nahoru do třetího patra svedla dolů do oněch obávaných prostor. Vůbec netušil, kde teď je a kudy se může vydat zase zpátky. Schodiště, kterým totiž sem přišel, jako kdyby zmizelo. Jsem to já ale blázen! Zavrtěl hlavou a došel alespoň k nejbližším dveřím, u kterých doufal, že bude číslo místnosti, které mu napoví alespoň přibližnou polohu. Jednotlivá čísla totiž měla souvislost patry i polohou učebny. Když ovšem zamžoural na štítek na dveřích, číslo tam nebylo, místo toho tam stálo:

Učebna lektvarů a alchymie třetí třídy

Vyučující: prof. Slavata Sendivoj, FŘ , Rudolfovo ocenění

Jan překvapeně zamrkal a protřel si oči, jestli se mu to nezdá, ale ani poté se písmenka neproházela do něčeho smysluplnějšího. Učebna lektvarů a alchymie! Co je to za hloupý fór? Nicméně než na to stihl přijít, uslyšel dva hlasy, které se pomalu blížily k němu, jeden ženský a druhý mužský.

„...za optání. To víte, kde jsou ty časy, kdy to stálo... no, však vy-víte-za-co. Od války již uběhlo pár let, ale Britové nám stále vyčítají naše nezapojení do ní a je marné jim vysvětlovat, že jsme měli svých starostí dost. Jenže to jsou oni, dostatečně nezávislí, aby pochopili, že v tak malé zemi, jako je ta naše, hraje mudlovský svět mnohem větší roli než u nich. Navíc kde byli oni, když jsem před lety žádal o pomoc?" pravil mužský hlas.