Creepypasty

Kde jdou zlobivé děti

Muselo mi být šest nebo sedm let, když jsem žil v Libanonu.
Země byla v té době zpustošena a vraždy byly běžné a časté. Vzpomínám si, že během mimořádně zlého období, kdy bombové útoky málokdy přestávaly, jsem zůstával doma, sedíc před televizní obrazovkou jsem sledoval velmi, velmi podivnou show.

Byla to dětská show, která trvala asi 30 minut a obsahovala podivné a děsivé věci. Domnívám se, že to byl tence zahalený pokus ze strany médií, používat strach na to, aby se děti začaly chovat ukázněně, protože morální poučení každé epizody se točí kolem velmi nervózní ideologie:
,, Zlobivé děti zůstávají dlouho vzhůru"
,, Zlobivé děti mají ruce pod dekou, když spí"
,, Zlobivé děti kradou v noci jídlo z ledničky."

Bylo to velmi zvláštní a navíc v arabštině. Moc jsem to nechápal, ale chytal jsem se alespoň v těch barvitých a obrazech. Ale... Zasekl jsem se vždycky u poslední scény. To zůstalo hodně stejný v každé epizodě. Kamera se přiblížila ke starým, rezavým, zavřeným dveřím. Čím blíž byly u dveří, tím víc podivných a někdy i bolestných výkřiků bylo slyšet. Bylo to velmi děsivé, obzvláště na program pro děti. Pak se na obrazovce objevil nápis v arabštině:
,, Toto je místo, kam chodí zlobivé děti."
Ke konci epizody se zvuk ztišoval, až úplně zmizel...
Asi o 15 nebo 16 let později jsem se stal novinovým fotografem.
Ten výjev z televizní show mě pronásledoval v každé myšlence, v každém snu... Uvízl mi v hlavě a nemohl jsem ho dostat ven.
Když jsem toho měl plný zuby, rozhodl jsem se pátrat. Nakonec jsem našel místo, kde se show natáčela. Po dalším pátrání jsem zjistil, že je to místo opuštěné od konce války.

Vstoupil jsem do budovy s fotoaparátem.

Byla vyhořelá.
Buď oheň vypukl sám od sebe, nebo chtěl někdo spálit všechen dřevěný nábytek. Po několika hodinách jsem se rozhodl, že půjdu zpátky do studia vyvolat obrázky, když tu jsem si náhle všimnul povědomých dveří.

Když jsem zničil pár zrezavělých zámků a prolomil tlusté dřevěné dveře, zůstal jsem stát jako zkamenělý. Na podlaze se válely drobné dětské kostičky, zaschlé výkaly a po stěnách stopy krve. Byla to malá místnost s děsivou morbidní scénou, ze které se mi chtělo zvracet...

To co mě ale nejvíc vyděsilo a zapřísáhlo v tom, že se sem už nikdy nevrátím, je fakt, že ze stropu...
Uprostřed místnosti...
Visel mikrofon...