Pláč slepé dýky

Pláč I.

Prodlévám ve starém opuštěném klášteře obklopená všudypřítomnou temnotou. Nezáleží, zdali zrovna svítí otec Slunce či matka Luna, nezřím nic než tmu. Pokud se tedy dá o nějakém vidění za takových okolností vůbec povídat.

Přesto dovedu vnímat svět kolem sebe skrz vibrace všeho okolo mne. I skrze zvuky, jedno, jestli okolní přírody, nebo zda si takto dokáži uvědomovat přítomnost své černé klisny s bílou hvězdou na čele. Nesmím ani zapomenout na vlastní silně vyvinutou intuici, která mi život velmi usnadňuje, leč někdy je mně přítěží.

„Oko za oko, polibek za polibek. Já si však vynutím polibky dva a za to si vezmu i obě tvé oči, Alino," zní mi medový, nicméně zákeřný hlas v hlavě. Posadím se na stoličku a zakrývám si uši v domnění, že jej již neuslyším. Jenže se mnou stále cloumá. Ani nevím, kolikrát denně se mi ozývá a absolutně ho nedokáži umlčet, ač se snažím sebevíce.

„Dostanu tě až na konec světa a pak tě shodím přes okraj. Miluji tě, ale zároveň tolik nenávidím, že nedokážu sama sebe donutit tě zabít. Proto se aspoň zmocním části tebe a připravím tě o zrak, bez kterého se generálka jako ty určitě neobejde. Tvůj život, kterak jsi jej znala, skončil, Alino! Jen se podívej, co jsi mě donutila udělat, i když už žádné oči nemáš! Stanu se tak příšernou, jak bude třeba, stanu se totiž tvou denní i noční můrou!"

Kdyby mě jenom ta proklatá žena, temnokněžna Katarína, neovlivnila natolik, že musím žít navěky věků s následky jejích činů a zapomenout na velení královské armádě.

Pro své vojáky jsem od té doby strašlivým monstrem se dvěma krvavými propastmi namísto očí, navíc viditelně ovlivněná tou zpropadenou ničemnicí!

Ale aspoň mám milost od královny, Jejího Veličenstva Margity, současně s ní i šanci na nový život. Zlatovlasá vladařka v šatech barvy růže ve mně stále zří statečnou generálku a jistě se za mne i modlí.

Hladím si hůl, vladařčin dar na důkaz, že ve mně panovnice i přesto vidí svou oporu, jasnou hvězdu v temných časech. Také na své kůži vnímám červený šátek zavázaný kolem hlavy na místě svých očí, taktéž mé osobě věnovaný. Nosím jej, aby mému ošklivému zranění dal, dle Margitiných slov, elegantní i důstojný vzhled.

„Červená je barva lásky. A já vás miluji, i když jste mě na čas opustila, mne i vojsko nechala napospas osudu, generálko Alino. Vím však velmi dobře, že jste tak určitě učinit nechtěla."

Pak pokračovala v rozmluvě: „Nebojte, odpouštím vám, rozhodně za nic nemůžete. Ale nakonec jste si přece jen vzpomněla a vrátila se!" vzpomínám si na poslední setkání s oblíbenou panovnicí, pohlazení po ramenou i rozloučení.

Pamatuji i na opuštění královského zámku a zlověstné hlasy vojáků, jejich křik i odsouzení: „Čarodějnice! Spolčila se s temnotou! Se samotným Ďáblem! Na hranici! Upálit!"

Dodnes mne bolí, jak se obdiv armády ke mně náhle změnil v zatracení.

Kéž bych nikdy nezahořela láskou k Její Kněžské Milosti Kataríně... Kdyby ke mně nikdy nepromluvila a nelákala mne na svůj hrad, nic z toho by se určitě nestalo a já bych byla zase tou statečnou generálkou, jakou jsem bývala vždy. A ne slepou zrůdou v osidlech příšery nazývající se kněžnou.

♦♦♦

„Alino, už nějakou dobu tě sleduji, až si pohrávám s myšlenkou, že by sis vroucně přála spojit své srdce s jinou ženou, pojavší ji za svou paní a byla bys jí věrná až do sklonku věků jako pes, jak chrt ke svému lovci. Máš sice královnu Margitu, ctíš ji a určitě bys k ní projevovala přízeň, i kdyby panovnicí nebyla, ale..."