V jiném světě

kapitola třetí - Co je to za pocit?

Všechno mi šlo jako po másle. Doučování jsem si užívala a taky jsem vyplnila pár volných chvilek. Možná mě to bavilo víc než práce v hotelu, ale stejnak něco mi chyběla, zatím jsem nevěděla, co to je. Na co jsem se vždycky těšila byl Charlie. Znali jsme se sice jenom tři měsíce, ale hrozně jsme si rozuměli. Trávili jsme spolu většinu mého volného času. A on mě bral na jeho závody, kde jsem se seznámila s jinými jezdci. Všichni byli moc milí a sedli jsme si dost dobře.  Co mi přišlo trošku divné bylo, že jsem ještě během těchto tří měsíců neviděla Charlotte. Nevadilo mi to, byla jsem ráda, že je nevidím spolu. Ano je to hnusný, ale vím, že bych to nezvládla.

Vím, je to špatně, všechno je to špatně nemám k němu nic cítit, třeba k němu ani nic necítím. Ano, vím co cítím. Ale nechci to cítit. A vím až moc dobře, že k němu nic citít nemůžu. Umím to přece, umím skrývat své emoce, asi to není dobře. Ale kdykoliv, když něco k někomu cítím stáhnu se. A tak se taky stane, nechci aby mi Charlie ublížil, jako všichni před ním. Ale zítra je přece čtvrtek a máme doučování. Ani, to zvládneš, všechno jsi zvládla a o víkendu ti má přijet Betty. Všechno přejde. 

Ale nic nepřešlo, ten večer, když Charlie přišel a zadíval se na mě cítila jsem to. Já vím, vím že jsem si to myslela, ale tenhle pohled byl jiný. Dával mi naději a jistotu, že všechno bude v pořádku. A jeho smích, vyplňoval to prázdno. Říkal, že ho něco vyplní, asi nikdy netušil, že to bude on.  A to byl jenom začátek. Ten den ráno se stalo něco doma a mamka mi volala v polovině naší hodiny. " Aničko, asi bys to měla vědět Bessy je nemocná. Asi tu moc dlouho s námi nebude. " Abyste pochopili Bessy byl náš pejsek a já jsem jí milovala. Od malička jsem si s ní hrála a tohle mě hodně zasáhlo. Pamatuju si na ten pocit beznaděje, že už jí nikdy neuvidím. Mrzelo mě to, chyběla mi a když na to teď vzpomínám mám slzy na krajíčku. Běžela jsem do koupelny a začala brečet, ale dveře jsem nezamknula, nevím nebyl čas a na dveře jsem fakt nemyslela. Charlie běžel za mnou, chtěl vědět co se děje. Našel mě v tom nejtemnějším rohu, schoulenou do klubíčka a celou ubrečenou. Ani nechtě vědět co se děje a ihned mě obejmul a dal mi pusu na čelo. Nebylo mi dobře brečela jsem ještě půl hodiny a on tam byl se mnou. Nic nevěděl, ale přesto tam se mnou byl. Pevně mě držel a nepouštěl. Zašeptala jsem "Děkuju, prosím...prosím neopouštěj mě " a zase jsem začala brečet. No brečím i teď a to to jen vyprávím. " Neboj, nikdy tě nepustím. " zašeptal on a znovu mi dal pusu na čelo. V tom, mu začal zvonit mobil, chtěl ho típnout, ale já mu řekla ať to nedělá. Viděla jsem, že mu volá Charlotte.

Charliemu volá jeho láska, popravdě ne v moc dobrou dobu. Teď ho fakt potřebuju. A ani nevím, o čem se baví, jelikož nerozumím francouzsky ani slovo, ale Charlie vypadá, jako když musí hodně vysvětlovat. Když po dlouhém telefonátu dovolal, přišel za mnou a viděl, že se nic nelepší " Takhle tě přece nechat nemůžu, koukni se na sebe princezno, musí tady být někdo, kdo tě ochrání. " . Křečovitě se ne něj usmívám, aby věděl, že budu v pohodě " Ale ty určitě musíš domů, určitě ti volala Charlotte, že tě potřebuje doma. "  okamžitě můj křečovitý úsměv prokouknul. Jaktože mě tak zná??!  " Nikam nepůjdu, dokud mi neřekneš co se děje. " 

A tak jsem mu řekla všechno, celé mé dětství o Bessy a o jejím zdravotním stavu. I o tom jak moc pro mě znamená a jak moc mě bolí, že s ní nemůžu být, teď, když mě nejvíc potřebuje. Trvalo mi to asi celou věčnost, jelikož se už setmělo. Tak se Charlie rozhodnul, že u mě přespí a Charlotte řekne, že přespává u kamaráda. Asi to nebylo správné. Ne asi ale určitě, ale mě to hrozně pomohlo a zjistila jsem, co vlastně pro mě Charlie znamená.

Ten den jsme nějak neponocovali, měla jsem hrozně vybrečené oči. Lehla jsem si do postele a Charlie si lehnul na deku na zem. A protože jsem nemohla usnout, tak jsme si povídali. Tentokrát, ale povídal víc Charlie a povídal o všem, o jeho dětství. I o jeho bolavých místech. Vyprávěl o otci, kterému slíbil, že jednou bude u Ferrari a tak se také stalo. Hrozně jsem ho obdivovala. Prožil si tolik smutku a přesto je to šťastný člověk, v tom, je jeho síla. Konečně jsme usnuli, ale já jsem se uprostřed noci probudila. A bylo mi tak smutno, že jsem hned začala brečet. Natáhla jsem ruku k Charliemu a opatrně ho vzbudila. Chytnul mě za ruku a zeptal se, co se děje. Když se rozkoukal a viděl můj ubrečený obličej. Vstanul a obejmul mě. A tak se stalo, že jsme spolu usnuli, vzájemně v náručí.