Změna osudu

♥

Nechte mě vám povědět o mém zřejmě nejfantastičnějším snu. Vše se odehrálo v antickém Řecku. Byla jsem dívka z Théb jménem Rhea, žila jsem s rodinou a starším bratrem Perseem. Perseus byl silný na boj z blízka zatímco já, přes to, že jsem žena, jsem byla dobrá v lukostřelbě. Často jsme společně chodili na výpravy po celé zemi. Na našich cestách jsme se dozvídali o různých příšerách od nebezpečné Hydry po černého trojhlavého psa zvaném Cerberos, který má strážit vchod do království samotného Boha mrtvých Háda. Jedno naše dobrodružství se odehrávalo v Aténách, městu zasvěcenému Bohyni Athéně.

Posedávali jsme v jedné z mnoha hospod, kolem nás byl utvořen kruh ze spousty lidí. Vyptávali se nás na naše cesty, kam všude jsme se dokázali podívat, co jsme zažili. Perseus jim vše velice rád vylíčil, sláva se mu líbila, já jsem na druhé straně jen poslouchala, nestála jsem o tom být hrdinou. Najedou však ucítím dotek ruky na mém rameni, zvedla jsem pohled k osobě jejíž končetina se mne dotýkala. „Pojď semnou děvče, řeknu ti o zvířeti, které čeká na spásu. Řekla bych to i tvému bratrovi, ovšem věštba mi říká, že až se to dozví Perseus čeká to zvíře smrt ono si ji ovšem nezaslouží, jen ty tuto věštbu můžeš zvrátit." řekne neznámá osoba a pomalu začne odcházet. Rychle se otočím na svého bratra. Byl zaneprázdněn vyprávěním příběhů, využila jsem toho a vyběhla jsem za vzdalující se postavou. „O čem to mluvíte? Jaké zvíře?" vykřiknu, když ji doběhnu. „Poslouchej dobře. Daleko v lesích na samotném severu naší země žije zvíře jménem Medúza. Jejím osudem je zemřít v rukou tvého bratra. Ty Rheo ji však můžeš zachránit. Jdi a najdi ji, zachraň ji a ukaž světu, že není zvíře ale člověk." V hlavě mi běhala spousta otázek. Chtěla jsem položit svou ruku na rameno neznámé. Když se ji ovšem dotknu zůstane mi v ruce pouhopouhý plášť, ve kterém byla osoba zahalena, po ní samotné nebylo ani stopy. V tu chvíli mě to nenapadlo, ale neznámá osoba byla ve skutečnosti samotná Pallas Athéna. Toho dne jsem se nevrátila do hospody za svým bratrem, místo toho jsem vyběhla vstříc vlastnímu dobrodružství.

Čím víc jsem postupovala na sever tím více hustý les začínal být. Všechno bylo tiché, žádní ptáci nezpívali v korunách stromů, žádná zvířata nepobíhala kolem. Po několika dalších minutách chůze se mezi stromy začali objevovat kamenné struktury. Jedna se objevila přímo přede mnou. Byla to socha bojovnice, chvíli jsem jí obdivovala a poté jsem se vydala dál do zeleně. Čím dál jsem byla tím více houstlo množství soch, které jsem míjela. Dorazila jsem na velké prostranství. Byla to louka uprostřed které stál rozpadlý Pantheon okolo něj se nacházela další spousta soch, většina nějakým způsobem poškozena. „To je to místo které jsem hledala."

Vstoupím dovnitř rozpadlého chrámu, až teď mi dohází, že jsem si s sebou nevzala žádnou zbraň. Pečlivě jsem poslouchala zda něco neuslyším. Stojím namístě, uši nastražené. Zvuk, který se ke mně blížil zněl jako by se ke mně blížila skupinka hadů. Chtěla jsem se otočit abych se podívala kolik jích je. „Neotáčej se! Copak nevíš na území koho jsi vstoupila?" řekne zamnou ženský hlas. „Nechci ti ublížit" pomalu zvednu ruce na úroveň ramen. „Jedna osoba mi řekla že zde žije zvíře, které potřebuje mou pomoc, jmenuje se Medúza možná jsi o ní slyšela." řeknu klidním hlasem. Zamnou se ozve pouhý smích. „Nepotřebuju tvou pomoc, nepotřebuju pomoc nikoho. Všechno zvládnu sama." Ne to musí být omyl Medúza má být zvíře, zvířata nemluví lidskou řečí. „Ano přesně tak, já jsem Medúza, a nejsem zvíře, nikdy jsem zvíře nebyla zřejmě si to někteří lidé myslí a očividně se to uchytilo. Teď můžeš odejít jsi tady k ničemu." Vysvětlí mi a okamžitě mě odbyde. Rychle si utrhnu kus šatů a vzniklý kus látky, který držím v ruce si rychle uvážu kolem očí a rychle se otočím. „Copak to nechápeš! Tvým osudem je zemřít rukama mého bratra, díky mě tomu můžeme zabránit!" křikla jsem na ni. „Fajn zůstaň si tu, ale nečekej že se ti budu věnovat."

Žili jsme po boku té druhé. Ze začátku jsme se věnovali jen sami sobě, čím více dní uplynulo tím více jsme si na sebe zvykly a začaly se sbližovat. Když jsem se pohybovala poblíž ní vždy jsem měla zavázané oči. Společný čas jsme trávili vyprávěním si různých příběhů, jednou se mi dokonce otevřela na tolik, že mi řekla její příběh. „Všichni si myslí, že zabíjím pro vlastní potěšení, ale to není pravda nikdy jsem nikomu nechtěla ublížit. Možná lidi mají pravdu, když říkají, že jsem zvíře." řekla, když dopověděla celý příběh. Jemně jsem se zamračila a podívala jsem se na ni. „Nejsi zvíře, nikdy jsi nebyla, a nikdy nebudeš. Možná máš místo vlasů hady, možná na některých částech těla hadí šupiny, ale pořád jsi více člověk."

Zanedlouho nastal den na který jsem se nejméně těšila. Já a Medúza jsme společně leželi v trávě a koukali na noční oblohu. Uslyšeli jsme šustění trávy někde poblíž našich nohou. Obě jsme se rychle zvedly. „Rheo?" uslyším hlas svého bratra. „Persee?" podívám se na něj. „Co tady děláš proč jsi tu s tím zvířetem?" „Není to zvíře bratře, je to člověk stejně jako my." bratr se zasmál a dodal: „Jsi dost naivní sestro, uhni mi z cesty ať jí můžu zabít." zděšeně se na něj podívám, tak je to pravda. „Promiň, ale to ti nemůžu dovolit." Odpovím mu a vytáhnu meč který jsem sebrala jedné ze soch. „Nejdřív musíš projít přezemně." a tak začal boj mezi mnou a mým bratrem. Trvalo to zatraceně dlouho a mě už docházela energie. Nechtěla jsem ho ale smrtelně zranit, proto jsem uhýbala a útočila na místa, která se můžou zahojit. Po nějaké době jsem spadla na kolena. Perseus mě obešel a šel vstříc Medúze. Nevšímal si okolí, a proto jsem sebrala poslední svojí sílu, zvedla svůj meč a probodla Persea mezitím co se napřahoval aby mohl zabít Medúzu. „Omlouvám se, počkej na mě v podsvětí." Řeknu bratrovi, když opět spadnu na kolena. Z očí mi začali padat vodopády slz. Jeho chladnoucí tělo pomalu spadlo přede mě. „Omlouvám se." Zopakuju, když vidím jak ho opouští duše.

Od té doby žiju s Medúzou v poklidu. Věděly jsme, že teď už nás nic neohrozí. Během jednoho roku jsem zvládla udělat mnoho věcí od získání slávy s mým bratrem, přes zachránění zvířete u kterého se ukázalo, že je vlastně člověk, k zabití vlastního sourozence kvůli zachránění člověka, kterého tak miluju.