Právo Nástupců

Právo Nástupců: (Znovuspuštění) pětadvacátá kapitola - Dej nám svoji Magii!

I v ní by se dala číst nejistota a zbytky strachu.

Přestože netrvalo dlouho a nad kameny vyšlo slunce. Nikdo z nás však nemohl pocítit jeho sluneční paprsky. Jen jsme je tušili, že někde tam vysoko nad hlavou svítí a svou poslední teplou mocí ohřívají zemi. Zde panovalo jen všudy přítomné přítmí, alespoň že světlo vyhnalo neprostupnou tmu.

Dej nám svou sílu! Propůjči nám svou Magii! Zrovna jsme míjeli opravdu obrovský balvan, když jsem ve svém nitru zaslechla ty rozkazovačné věty. Byly tvrdé, vkradly se do mé hlavy bez zeptání a bez ptaní a slov díků také moji Magii chtěli.

„Leonasi!" vykřikla jsem elfovo jméno. Zastavil svého koně a podíval se na mě. On neurvalou výzvu neslyšel.

Pak vykřikl Alex: „Mluví! Ta skála na mě mluví!" zcela hypnotizován pobídl Hracha vpřed, blíže ke skalní stěně a natáhl k ní ruku.

„Ne!," zarazila jsem mladíka právě včas, stačila by ještě chvíle a on by se hrubého kamene dotkl.

„Nikdo z nás se nesmí skalních stěn dotknout, jen zlomek našich životů by stačil k probuzení obřího srdce uvnitř!" podívala jsem se na Leonase a význam jeho slov, tak tohle probouzí obry uvězněné v kameni?

„Jdeme dál a ty si dávej pozor," slova elfského krále patřila Alexovi, jak člověk bez jakýchkoliv magických schopností se stal největším lákadlem pro Magii, kterou v sobě Obrové nosí.

Mladík jen kývl a zabořil ruce do hřívy svého koně, opatrně valacha nasměroval pryč od skalní stěny, tak aby se zvíře nemohlo ani zlomkem teplého těla otřít o povrch. Pokračovali jsme dál.

Nikdo nepromluvil, všichni jsme jen nervózně sledovali skálu vedle nás, za námi, nad i vpředu.

Čím déle jsme jeli, tím se balvany stávaly mohutnější a vyšší. S každým větším balvanem jsem si říkala, že snad není možné, že obři z legend dosahovali takových výšek.

„Neznáš vyprávění o Válce s obry?" otočil se Leonas v sedle, aby na mě mohl lépe pohlédnout.

Znala jsem text, tak jak legendu sepsali před skoro tisíci lety, zpaměti. Žádná slova však nemohla opravdu pojmout velikost obrů, proto, když jsem stanula tváří v tvář neklamnému důkazu, překvapilo mě to.

„Znám, otec mi ji vyprávěl," ohradila jsem se. Pak jsem se však zarazila. Zmínka o mé rodině ve mě vyvolala vzpomínku, bohužel však bolestnou.

Od dalších slov a úvah mě však zarazilo zahřmění, pak se země otřásla a z nejbližšího balvanu se uvolnilo nespočet drobných kamínků.

„Co to bylo?" zavolala Mirawa, seskočila ze své klisny a pak v podobě vlka zvedla svoji hlavu a zavětřila.

Nejen její jemné smysly zaznamenaly nezvaného hosta, lépe řečeno hosty.

„Harpyje!" vykřikla jsem a ukázala vzhůru, nahoře na balvanu, ze kterého se prve uvolnilo kamení, stála napůl žena napůl dravec. Zaznamenala jsem i pohyb v koutku mého vidění. Rozhodně přilétaly v hejnu!

A jejich Magie způsobovala, že se i kameni probouzelo. Jejich černá duše však nedovolovala, aby Magii balvany využily ke svému probuzení zkamenělých postav.

Jen reagovali na dotek Magie Harpyjí otřesy svými kamennými těly, čehož si nepřátelé brzy všimli a využívali to ve svůj prospěch.

„Pryč!" vykřikla jsem, v soutěskách mezi balvany byli naše šance více než malé, pokud jsme z tohoto chtěli vyváznout živí, museli jsme se dostat na otevřenější prostranství nebo ještě lépe opravdu pryč z Hrobu balvanů na širé pláně Středových planin.