The last one

Velká rána

„Jo a pohřeb nebude, tak jak to chtěli."

„Dobře. A dodržíme i to druhý?"

„To že chtěli aby jsme jejich popel vysypala na té louce, kde se poznali?"

„No..."

„To je na tobě Dany," řekne.

„Tohle je samozřejmost. Mami budu muset jít. Ahoj," řeknu a zavěsím.

Nechám malorážku v buňce a jdu za Péťou.

„Jsi dobrá?" zeptá se starostlivě.

„Jo, ale asi to bude ještě chvíli trvat."

-

V půl jedné spolu s holkami odjíždíme na hotel.

Na pokoji si zabalím věci a jsem připravená na stěhování.

„Klidně tu můžeš zůstat jestli chceš," nabízí mi pořád Makula.

„Ne, půjdu k Erikovi. Ale děkuju."

„Kdyby cokoliv jsem tady."

„Hele radši mi řekni číslo jejich pokoje," zasměju se.

„Ehm, přesně nad náma 39."

„Děkuju, já jdu. Pa zlato," rozloučím se s Makulou a jdu k mému novému pokoji.

Je zamčeno, to znamená že jsou ještě na tréninku. Dojdu na recepci pro klíč a jdu dovnitř.

Ben má zabalené věci vedle dveří a Erik má zabranou jednu skříň. Zabírám si tu druhou a skládám do ní věci.

Bohužel je tu jen jedna manželská postel. No nevadí, volím si půlku u okna, lehnu si, zavřu oči a přemýšlím.

Jenže přemýšlím trochu moc, protože usínám. Když otevřu oči je pět hodin a v křesle naproti mě sedí Erik. Hraje PlayStation, takže si mě nevšimne.

„Ahoj," pozdravím ho.

„No dobré ráno," zasměje se.

Já si sedám na postel a vidím na zemi haldu kapesníků. Všechny je naházím do koše a jdu do koupelny. Dám si sprchu, vezmu si tepláky, obyčejné tričko a jdu zpátky.

„Půjdem na večeři?" ptá se mě Erik.

„Já ne, promiň," špitnu a postavím se k oknu.

„Co se stalo Dany?"

„Nic, budu v pohodě."

„Dany, nejsem blbej. Ze sprintu jsi se odhlásila pět minut před startem, spala jsi přes den, ta halda kapesníků a teď nejdeš na večeři... Řekni mi to prosím."

„Možná večer, promiň," ohradím se a lehám si do postele. Erik odejde na večeři, takže já jen koukám do stropu, jako trubka.