Smysl

Venku

Uprostřed malého pokoje seděla na obyčejné bílé posteli objímajíc svoje kolena dívka. Pořád jí nikdo nic nevysvětlil a vlastně od svého probuzení ani na nikoho nenarazila. Mohla tu sedět hodinu, ale taky den. Nebylo tady jak měřit čas. Byla zavřená v malé místnosti bez oken, se stolem, židlí a postelí. Vedly odsud dvoje dveře. Jedny zamčené a druhé do malé koupelny. Když tam nakoukla poprvé a uviděla svůj odraz v zrcadle, strašně se lekla. Její dříve téměř černé vlasy úplně zbělaly a zelené oči teď zářily až nepřirozeně jasnou modří. Každý její pohyb byl strašně hlasitý a krok jí zněl jako rána do bubnu. Snažila se přijít na to, jak to vypnout. Přestat to vnímat. Proto teď seděla schoulená do klubíčka a snažila se nepanikařit. Nejhorší na tom všem bylo, že si nepamatovala, co bylo předtím. Jak se sem dostala, kde předtím žila a co dělala. Nepamatovala si z toho nic. Jako by neměla minulost. Ale věděla, jak vypadá slunce a květiny. Že je obloha modrá a v noci černá. Byla si naprosto jistá, že ví, jak to vypadá venku. Že je nějaké "venku." Strašně jí to chybělo. Chyběl jí pocit trávy na bosých chodidlech, vítr, který si pohrával s jejími vlasy a barevné květiny, ze kterých si pletla věnečky. Tak přece si něco pamatuji. Po tváři jí skanula jediná slza.

"Proč já?"

Zašeptala tiše, ale něco se v ní vzedmulo. Snad vztek, snad zoufalství. Otočila se a silně praštila pěstí do stěny, až si odřela ruku. Potom ještě jednou a ještě.

"Proč já?!" Zakřičela.

S úlevným výdechem se svalila na postel. K jejímu překvapení ji to nebolelo. Ani ruka, ani zvuk. Ono to opravdu jde vypnout! Stačí se jen uvolnit. Až teď si uvědomila, že do této chvíle měla napnuté všechny svaly k prasknutí. Křičet a ventilovat tak všechny emoce byl osvobozují pocit.

Nyní, když nebyla plně zaměstnána tím, aby jí nevybouchla hlava, se konečně mohla pořádně rozhlédnout po místnosti, která se stala jejím vězením. Ono vlastně nebylo nic moc co zkoumat a většinu věcí objevila už na první pohled. Pak si ale všimla, že stůl má šuplík. Zvedla se z postele a docupitala těch pár kroků ke stolu. Vyšplhala na židli, ze které nohama nedosáhla na zem, pomalu otevřela šuplík a zvědavě do něj nakoukla. V šuplíku se povaloval zápisník a několik obyčejných tužek. Vytáhla všechny věci na stůl a uchopila tužku do ruky. Věděla, co bude kreslit. Když nemůže být venku, tak si udělá "venku" tady. Kreslení ji uklidňovalo a po načmárání několika květin do zápisníku se jí na tváři vykouzlil úsměv. Jenže pár květin na papíře nestačilo. Pořád tu měla "uvnitř." Chvíli přemýšlela a pak odhodlaně seskočila ze židle a začala květiny kreslit po zdech. Dokonce si z papíru poskládala věneček. Jenže šedé květiny pořád nebyly to pravé ořechové. Zklamaně si sedla na postel a přitiskla si zápisník k sobě.

"Kéž by ty květiny byly barevné." Povzdechla si, opřela se hlavou o zeď a zavřela oči.

Bylo to tady znovu. Znovu nějakým záhadným způsobem viděla tu energii, která procházela úplně vším. Dokázala by se zavřenýma očima říct, kde přesně je pod postelí tužka, která se jí tam při kreslení zakutálela. Viděla šedou energii tuhy ve tvaru květin na bílé zdi. Pak se v duchu podívala na sebe a zatajila dech. Oproti všemu, co tímhle podivným vnitřním zrakem už viděla, ona sama zářila jako slunce. Nejspíš by nedokázala vysvětlit, jak ji to napadlo, ale stále se zavřenýma očima se otočila čelem ke zdi a položila ruku na jednu z květin. Bylo to jen přání. Prosím, ať jsou ty květiny barevné. Viděla, jak se její energie rozzářila ještě víc a jak proudí do květiny. Jak ji barví do růžova a stonek do zelena. Jak se z šedé mění i barva ostatních květin na zdech. Bylo to krásné. Barvy rozjasňovaly nudnou bílou místnost, stejně jako smích dívky, jejíž přání bylo vyslyšeno. Už nebyla smutná, a přesto nemohla zastavit slzy, které se jí nahrnuly do očí. Byla to krásná chvíle. Jenže takové chvíle bohužel netrvají dlouho. Přesně v tu chvíli, kdy už dívce nic nechybělo a byla prostě šťastná, se otevřely dveře a dovnitř vešli tři lidé. Dva z nich vypadali spíš jako ochranka a postavili se ke dveřím. Ten třetí, co měl na sobě bílý plášť, se posadil vedle nyní už vyděšené dívky na postel. Byl to muž středně vysoké hubené postavy s tmavě hnědými vlasy a čokoládovýma očima a přátelským úsměvem na tváři.

"Ahoj Noel. Nemusíš se bát. Nikdo ti neublíží."

Noel?! Co to je? To je moje jméno? Bělopláštník si tiše povzdechl, když Noel stále nereagovala a jen se bojácně tiskla ke zdi.

"Já nejsem zlý. Chci být tvůj přítel."

Noel se posadila rovně a s velkou nedůvěrou přejížděla pohledem po všech třech lidech v místnosti.

"Kdo jste? Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Co jste mi to udělali? Proč tu jsem zavřená?"

Příval dívčiných otázek byl zastaven jediným zvednutím ruky. K jejímu překvapení se úsměv toho muže roztáhnul ještě víc. Pomyslela si, že ten muž je buď psychopat, nebo je prostě zvláštní a každopádně by se před ním měla mít na pozoru.

"Hou, hou, hou. Zpomal. Tolik otázek si už nezapamatuji. Tak tedy... Já jsem doktor Clark, jsi ve svém novém domově, dovezli jsme tě sem my, zachránili jsme ti život a jsi tu zavřená, protože venku je to pro tebe moc nebezpečné. Dobře?"

Nový domov, zachránili, nebezpečné... Tolik informací naráz. Noel, neschopná všechno hned zpracovat, jen mlčky přikývla.

"To, jak jsi to tu vyzdobila, je úžasné. Myslíš, že bys to dokázala znovu?"

Doktor Clark měl v očích zvláštní jiskru. Jiskru zájmu. Ale Noel nepřišlo, že by se zajímal o ni, jako o člověka. Rozhlédla se po místnosti a při pohledu na zářící květiny se znovu usmála.

"Proč?"

"Abychom ti zachránili život, museli jsme na tvém těle provést pár změn. Chceme vědět, jak konkrétně tě ty změny ovlivňují."

Noel věděla, že lže. Viděla mu to na očích, ale nedala na sobě nic znát. Pořád tu byl ten pocit, že tihle lidé v bílých pláštích jsou nebezpeční. Velmi nebezpeční.

"Vždyť já ani nevím, kdo jsem. Jak bych mohla vědět, jestli to dokážu znovu?"

Dívce se zase začaly hrnout slzy do očí, ale tentokrát nebyly z radosti. Bělopláštníkovi se na tváři usadil bezradný výraz.

"Tak.... to pojďme spolu zjistit. Ano?"

Noel toho měla dost. To by už radši byla zavřená sama, než aby tu s ní byl i doktor Clark. Jenže měla strach. A stejně by se odsud nedostala. Nejlepší bude, když bude dělat přesně to, co po ní chtějí. Pak by mohla být v bezpečí. A tak prostě přikývla. Doktor Clark ji vzal za ruku a odvedl z místnosti plné zářících květin na chodbu plnou zářících světel a přístrojů. Ono by to i vypadalo jako přátelské gesto, kdyby nebylo ochranky, která je okamžitě následovala. Prošli spoustu zabezpečenými dveřmi, mnohokrát zabočili a každá chodba vypadala úplně stejně, takže si Noel nebyla schopná zapamatovat cestu. Připadalo jí, že šli snad celou věčnost, než konečně zastavili před velkými dveřmi s nápisem "Laboratoř 1." Zhluboka se nadechla, a pak společně s doktorem Clarkem vešli dovnitř.