Hledání Země Nezemě

Prvního chlapce našli jedno říjnové odpoledne v křoví. Ležel na boku s rukama pod hlavou a zabalený ve světle modrém prostěradle bez potisku. Chlapec vypadal, jako by jen spal. Fialové modřiny na krku ale jasně dokazovaly, že je tomu jinak. Chlapec zemřel několik hodin před jeho nalezením, uškrcen holýma rukama. Naposledy byl spatřen matkou, než odešel ven hrát si na hřiště s kamarády. Tam už ale nedošel.

Stál jsem nad jeho mrtvým tělíčkem a sledoval práci koronera a techniků, snažíc se ignorovat hlasitý křik a pláč chlapcovy matky za mými zády. Volala na něj jménem a žádala ho, aby se probudil. Nadávala strážníkům, kteří ji drželi dál od místa činu. Hlasitě plakala. A znovu křičela. Klasická reakce matek, bohužel jsem tohle neviděl poprvé. S hlubokým nádechem a city uzamknutými hluboko v sobě jsem se otočil a šel k ní. Když jsem se přiblížil, hleděla na mě zoufalýma uplakanýma očima. Opustila ji veškerá bojovnost, kterou využívala proti strážníkům. Sesypala se na mě a pevně se chytila rukávů mého kabátu.

"Prosím!" zavzlykala. "Prosím, chyťte toho bastarda, který tohle udělal! Žádám vás o to!"

Chytil jsem ji jemně za ramena a odtáhl ji od sebe, abychom si viděli zpříma do tváře. "Slibuji, že pro to udělám všechno, madam."

Jimmy! Jimmy! Stále mi zněl v hlavě její křik. Teď už se mi jen hroutila v náručí a plakala. Nikdy jsem si neuměl představit tu bolest, jakou rodič cítí, když ztratí dítě. A byl jsem za to rád. Brzy se objevil její manžel a utěšování ženy přešlo na něj. Já se vrátil k mrtvému tělíčku. Můj kolega nad ním taky postával a něco si zapisoval.

"Nějaké stopy?"

"Máme otisky prstů z jeho krku," přikývl a podíval se na mě. "A koroner tvrdí, že nebyl pravděpodobně pohlavně zneužit, i když to zatím nemůže vyloučit. Soudí tak jen podle toho, že byl chlapec oblečený a nemá žádná jiná zranění než ta na krku. Více nám poví po pitvě."

Přitakal jsem a přidřepl si k tělu. Jimmy měl nedávno sedmé narozeniny, chystal se do druhé třídy. Ale jeho cesta byla násilně zastavena. Neubránil jsem se pokřižování a tichému "Odpočívej v pokoji." Troy se uchechtl.

"Ty toho nenecháš, že? Budeme muset zase hodit řeč o tom, co se děje po smrti, Basti."

"Klidně, ale až dopadneme vraha, souhlasíš?" otočil jsem se na něj, jen přikývl a povzdechl si. "Nemáme žádné svědky, nikdo nic neviděl. Chlapi vyslýchají i lidi okolo cesty, kudy oběť mohla jít. Chceš jít taky?"

Souhlasil jsem a vstal. Šli jsme vedle sebe po chodníku v příjemné obydlené čtvrti, kde se to aktuálně hemžilo policisty, kteří vyslýchali lidi okolo. Troy několikrát napnul prst a přejel mi jím po ruce, ucukl jsem.

"Neblbni."

"Neblbnu, sahám na tebe," opáčil nespokojeně a zahnul na příjezdovou cestu jednoho z domu. Nehodlal jsem se jeho nevyspělým zamilovaným chováním vyvést z míry, aktuálně byl nejdůležitější případ.

---

Pověsili jsme si na tabuli v kanceláři fotky Jimmyho, spolu s poznámkami ohledně výpovědí svědků a rodiny.

"James Phillip Rush, věk sedm let. Žák místní základky, hrál fotbal a chodil do sboru. Oblíbené dítě, bezproblémové, ve škole skvělé výsledky. Rodiče David a Lana Rushovi. Dnes ráno nedošel na hřiště za kamarády. Uškrcen holýma rukama, žádná shoda otisků prstů. Na těle se našly cizí vlasy, ale rovněž beze shody. Bez známek pohlavního zneužití," shrnul Troy v několika větách a povzdechl si. "Máme vůbec něco, Basti?"