Before I closed my eyes

Ahoj, to jsem já Viki. A se mnou je tu můj příběh. Příběh plný bolesti. Já jsem byla úplně normální holka, teenager. Počkat byla? Ano byla. Právě se na vás dívám z nebe. Podívali jste se nahoru a nezahlédli jste mě tam, ale buďte si jistí, že já vás vidím.

Chci vám vyprávět svůj příběh. Bylo mi právě 15 let. Chodila jsem na základku. Třída jsme byla celkem dobrá, až na pár černých oveček, zvlášť na jednu. Kris. Kristián. Už jen to jméno, ale nemějte ho spojené v pozitivním smyslu. Kris byl většinou na lidi ve třídě zlý. Nedokázal přiznat svou chybu, o všem se hádal a podváděl. Nikdo nevěděl proč.

Jak už jsem řekla, byla jsem úplně obyčejná holka. Odmalička Jsem byla hodně bledá, měla jsem světlé blonďaté vlasy a modré oči. Byla jsem napůl kluk, málokdy jste mě někde potkali v sukni, nejlépe džíny a mojí oblíbenou hnědou bundu.

Jednoho dne, a pamatuju si ten den úplně přesně, byla to středa. Zase si ze mě Kristián utahoval. Vždycky jsme se spolu hádali. Kristián mi řekl, že jsem jako ranvej. „Dlouhá a plochá." Začal se tomu strašně smát, jako by to bylo bůh ví jak vtipné. Tak jsem přišla k němu tak blízko, jak to jen šlo,už nás od sebe nedělily ani milimetry a řekla jsem mu ironicky do obličeje: „Hlavně, že ty jsi muž." Okamžitě zrudl, a třída propukla v smích. Kristián se šel vztekle posadit do své lavice. Já se jenom smála.

Ten den jsme měli tělocvik. Tělocvik jsme měli dohromady. Kluci a holky. Učitel nás nechal třikrát oběhnout tělocvičnu. Potom nám předcvičoval rozcvičku a nakonec řekl, že si zahrajeme vybíjenou. Kluci proti holkám. Bylo to nefér. Už jsme hráli asi deset minut a byli jsme celkem vyrovnaní. Balon se dostal do rukou Krisovi, už tehdy v ten moment bylo jasné, že si to se mnou bude chtít vyřídit. Normálně mě chtěl vybít. Hodil po mně míčem. A já hloupá jsem si nechránila obličej. Z prudké rány jsem spadla na zem. Byla jsem jakoby otupělá. Kris se vítězně zasmál, ale všichni ostatní se sběhli kolem mě. Učitel mi pomohl na nohy posadil mě na lavičku a mě se spustila krev z nosu. Bylo mi špatně a ten den jsem odešla domů dřív.

Doma jsem samozřejmě narazila na mámu, která se okamžitě strachovala, co se mi stalo. Vzala mě za rameno, ať si jdu udělat úkoly, ale já sykla bolestí. A zase spustila. „Ukaž! Zase modřina, tenhle měsíc už potřetí. Jsi celá modrá, to není normální takovéhle podlitiny." Seděla jsem s mamkou u stolu a rýsovala graf do geometrie a najednou mi na sešit ukápla velká červená kapka. Zase krev, znovu se mi spustila z nosu. Mamka se na mě tak zvláštně podívala a druhý den už jsem seděla na nemocničním lehátku. Postarší doktor se mě ptal na spoustu otázek. „Teče ti často krev z nosu?" „Občas." „A co ta modřina?" Podívala jsem se na svojí paži. „Někde jsem se bouchla." „Není ti teď poslední dobou špatně, nemáš závratě?" Neurčitě jsem pokrčila rameny. Vedle mě nervózně seděla mamka a očima sledovala každý doktorův pohyb. „Uděláme krevní testy. Pro jistotu." Mamka znervózněla a já, protože jsem nevěděla, co by tohle všechno mohlo znamenat přikývla.

Druhý den jsem seděla před školou se svými kamarádkami, s mojí nejlepší kamarádkou Emou jsme měly v plánu jít odpoledne k ní domů. Zrovna šel kolem Kris. „Jsi spokojený?!" Křikla na něj Ema. „Udeřil jsi Viki míčem tak silně, že z toho musela do nemocnice!" Kristián chvíli zaraženě koukal, potom se však vzpamatoval. „No bóže, jedna rána míčem a Vikina je nemocná, to mě podrž!" Rozesmál se a chtěl se svojí partou odejít pryč. V tu chvíli však přijeli mí rodiče. Řekli mi ať si nastoupím do auta, že musíme do nemocnice. Pokoušela jsem se protestovat, měly jsme přece s Emou jasný plán, ale nevyšlo to.

O pár chvil později jsem jela s rodiči výtahem do čtvrtého poschodí na onkologii. Nikdy jsem to slovo neslyšela. O chvíli později už jsem seděla s rodiči v jakési kanceláři takového vysokého doktora. Po pár lékařských blábolech mířených mým rozrušeným, zmateným a zklíčeným rodičům mi řekl, že mám příznaky leukémie, a že tu musím zůstat. „Rodiče ti přivezou věci, čím dříve s léčbou začneme, tím větší máme šanci na úspěch."