Je mi jasné,že si pořád myslíte,že jsem tohle prostě jednou večer vymyslela.Jenže tohle je opravdu můj život.
Chci aby byl už tomu všemu konec.Chci na všechno zapomenout a začít od znovu.Až jednou budu mít děti,nechci jim lhát o svém dětství,ale zase jim nechci povídat to,jaká jsem byla.Že jsem byla blázen.Že jsem pořád jezdila po nemocnicích.Že jsem byla nemocná.
Ale kdo ví?Třeba ani mít děti nebudu.Třeba budu nemocná navždy a každým dnem se to bude jenom zhoršovat.Třeba se nedožiju ani 20 let.Nikdo neví jak dlouho zůstanu tak statečná.Všichni čekáme na ten okamžik,kdy se to ve mě zlomí,ale doufáme,že to bude za dlouho a ještě líp nikdy.
Teda oni doufají,já jsem ta,která čeká,až tomu všemu propadnu.Každým dnem jsem ke smrti blíž.
Byli dny kdy jsem to vážně nezvládala a veděla to jenom moje dobrá kamarádka,jenže ta bydlí o město dál,takže mi moc po škole nepomáhá.Ikdyž se mi snaží psát kdekoliv to de,protože facebook jsem si zrušila.Jenže stejně to není totéž,když ji můžu obejmout a ona mě jenom drží a nic neříká.
No skrátka,když byli ty nejhorší dny,byla jsem pevně rozhodnutá,že to udělám.Zabiju se.Jenže pak se rozletěly dveře do kořán a někdo vešel.Vždy v tu chvíli,když jsem se roozhodla.
