Edgar Allan Poe - Havran

159 9 1
                                    

Prozaická povídka na motivy originálu

Byl temný lednový večer a venku pršelo víc a víc. Toto počasí, které člověku na náladě vpravdě nepřidá, se v posledních dnech stávalo běžnou realitou. Seděl jsem u skomírajícího krbu ve své komnatě. Četl jsem ve velmi staré, ezoterické knize, vydané snad před více než 200 lety. Pravda, tehdy se svět různými černokněžníky a pokoutnými čaroději jen hemžil.

Začal se mne zmocňovat spánek, snad kvůli onomu živlu, co řádil za zdmi domu. Usnout se mi však nedařilo, jelikož mne stále trápila ona záležitost s Lenorou. Lenora, žena, jež mi byla oporou v časech dobrých i zlých, totiž nedávno zemřela. Lékaři sice tvrdili, že za jejím nenadálým skonem stála nějaká choroba, snad tyfus, ale mezi lidem se proslýchalo, že se nestalo nic jiného, než prachsprostá, ovšem mistrně zamaskovaná, vražda. Navíc je všeobecnou pravdou, že lékaři vědí méně, než si jsou ochotni připustit.

Jak jsem se otázkou Lenory zaobíral čím dál víc, na povrch opět vyplavala ona trýznivá skutečnost. Lenora totiž byla jediným člověkem, který mi rozuměl a dokázal poradit. A teď je i ona nenávratně pryč. Nemám již na tomto světě nikoho blízkého, na koho bych se mohl obrátit, o radu požádat. Není již nikoho takového.

Jak mne trýzeň z jejího skonu sužovala stále více, byl jsem nucen si přizvat na pomoc společníka, ke kterému se poslední dobou uchyluji stále více – láhev whisky. Vím, není to zrovna kdovíjak morální nebo křesťanské, ale pravdou je, že bez pomoci tohoto „společníka" by mi asi srdce puklo žalem.

Postupně jsem již tlak alkoholového démona v hlavě začínal pociťovat, byl jsem však stále schopen jasně uvažovat.

Nepociťoval jsem jen tlak alkoholového démona, též jakési „tepání"

v hlavě a počala se mne zmocňovat horkost. K jejímu zmírnění nepřispěl ani prudký závan větru z pootevřeného okna, jež utlumil již tak skomírající oheň v krbu. Veškeré světlo v místnosti teď tvořily svíce, upevněné v držácích na stěnách.

Z letargie mne vytrhlo zaklepání na dveře. Přišlo mi to zvláštní – kdo by sem chodil v tuto noční hodinu. Šel jsem poněkud váhavě otevřít dveře, ale za nimi nikdo nestál. „Blázne," zanadával jsem sám sobě, „neměl jsi tolik pít, tady to vidíš."

Usedl jsem tedy zpět do křesla u krbu a ponořil se opět do oné tajuplné četby. Měl jsem pocit, že jsem již skutečně usnul, ale jen krátce – tak na 30, 40 minut.

Najednou jsem odkudsi zaslechl krákání. Otevřel jsem oči a na sošce řecké bohyně moudrosti a války, Pallas Athény, kterou jsem měl postavenou na stole, se pyšně vypínal havran. Byl černý jako noc venku.

„Bláhový člověče, Lenora se již nikdy nevrátí!", zakrákoral ten opeřenec. „Je pryč! Mrtví nemohou vstávat z hrobů!"

„Co jsi zač? Nějaký prorok ďáblův či jeho služebník?!", zeptal jsem se zděšeně toho stvoření.

„Jsem ten, který s lidmi bývá ve chvílích, kdy jim již dochází síly, abych je doprovodil na jejich poslední cestě", odvětil. „Jsem posel samotné Smrti".

„To ty jsi zabil Lenoru!" vykřikl jsem. Pocit beznaděje a zoufalství, kterým jsem se sužoval celou noc, se teď vystupňoval do úplného maxima.

„Ne, já ji nezabil. Onen čin spáchal člověk, já jsem jen vykonal, co jsem musel", bránil se havran.

„Lžeš!" ječel jsem na něj a v hrdle mě již pálilo. „Odejdi, ty ďáblův zplozenče!". Pokoušel jsem se ho odehnat, jenže on se nenechal.

„Nemohu odejít." „Mám tu ještě jednu povinnost.", vysvětloval.

Z těchto slov mne zamrazilo, začal se mne zmocňovat strach a jakási strašná předtucha.

„Pamatuješ na má první slova?", pokračoval havran, „jsem posel Smrti. Oznamuji její vůli".

Tato slova zapůsobila jako sůl do rány. Teď již zhasly i osvětlovací svíce na stěnách. Celou komnatu zaplavila neprostupná, černočerná tma.

„Nechceš doufám říct, že..." Větu jsem ani nedokončil.

„Ale ano". „I tvůj čas se již nachýlil", pronesl havran zvlášť nekompromisně a zároveň důstojně. „Každý máme na tomto světě své vymezené místo". „Čas, který ti patřil, ti již nyní nepatří."

Má poslední myšlenka patřila Lenoře. Snad se s ní shledám alespoň na onom světě.

Měl jsem pocit, jako kdybych se propadal do jakéhosi nekonečného, temného tunelu. Pak jsem pocítil pouze pocit zvláštního klidu a smíření se životem. A svou pouť na tomto světě jsem dokončil.



Edgar Allan Poe - HavranKde žijí příběhy. Začni objevovat