Život Claire

"Kapitola" 3.

  Za tu dobu, kterou jsem byla doma, jsem se s Johnem hodně zkamarádila. Věděla jsem o něm spoustu věcí a on jich spoustu věděl o mně.

  „Ahoj Claire." „Ahoj Johne." „Jsi jediný člověk se kterým se tady bavím, takže tě chci pozvat k sobě domů, jelikož budu mít narozeniny." „Kdy?" „V pátek." „Nemohl jsi mi to říct dřív? Mám jen den na to, abych ti koupila dárek!" „ Nemohl, nebyla jsi ve škole. Já nic nechci, stačí, když přijdeš." „To je jedno. Co bys chtěl, abych ti koupila?" „Nic." Byli by jsme si ještě o jeho narozeninách povídali, ale už nám začala hodina. Po zbytek dne jsme toho moc nenamluvili, nebyl čas.

  „Tak přijdeš teda?" „Nevím kam." „Tak pojď se mnou po škole a já ti to ukážu." „Já dneska nemám čas, hned po škole jdu za mamkou do agentury." „Škoda, ale tak já ti napíšu adresu." Chvíli se hrabal v batohu, pak našel nějaký sešit a tužku, rychle tam něco napsal a podal mi to. „Tady bydlím." „To od mého domu není daleko." Zasmála jsem se nad tím, protože bydlel asi o dvě ulice dál než já. „Tak se měj, uvidíme se až přijdeš." „Ty nejdeš zítra do školy?" „Ne." „Aha, tak jo, taky se měj." Tentokrát jsem nečekala až pro mě mamka přijede, ale šla jsem pěšky, jelikož agentura nebyla daleko.            Mamka už na mě čekala. Od svých 15ti let chodím na různé konkurzy. Párkrát jsem fotila fashion story. A momentálně někdy dělám „modelku" u mamky v agentuře. Jelikož je začátek školního roku a tím pádem podzim, fotí se podzimní kolekce oblečení od nějaké nové návrhářky.

  Celé focení zabralo asi dvě hodiny, teprve pak jsem se dostala k mamce na kus řeči. „Mami, John mě pozval k němu domů, bude mít narozeniny." „Kdy?" „V pátek. Vůbec nevím, co mu mám jít koupit. Neporadila bys mi něco?" „Broučku, já nemám ani tušení." Do hlavy mi naskočila myšlenka zeptat se mamky, co dávala tátovi, ale pak jsem si řekla, že se radši nezeptám, aby pak neměla špatnou náladu.

  Prošla jsem asi milion obchodů, a v každém koupila něco. Od sladkostí, voňavky až po šálu. U té šály jsem docela dost váhala, ale nakonec jsem ji vzala. Když se mu nebude líbit tak v ní chodit nemusí, je to jeho volba.

  Sice s mamkou bydlíme kousek od centra města, ale byla jsem momentálně skoro na konci města a nechtěly se mi tahat s sebou po celém městě pěšky tašky. To víte, když jdu nakupovat, ať je to cokoliv, vždycky najdu něco, co koupím pro sebe. No a momentálně toho bylo trošku víc.

  „Claire? To máš pro něj tolik věcí?" „Ne." „A pro koho to teda je?" „No, znáš mě, taky jsem si něco koupila." „No jo. To jsi prostě ty." „Ale mám tady i pár věcí pro tebe." „Jo? Ukaž!" Vytáhla jsem z jedné tašky červený svetr, z druhé zelené sako. „Páni! To jsou nádherné kousky!" „Jsem ráda,že se ti líbí."

  Mamka mi nikdy nevynadala za to, co si kupuju a nebo kolik to stojí, protože já si narozdíl od ostatních holek nekupuju krátké trička a mini sukně. A neutrácím miliony každý týden. Sice nakupuju docela často, ale umím hledat.

  „Zajdu se nahoru převléct a přinesu si ty věci sem a zabalím je tady jo?" „Dobře, podívám se po balícím papíru." „Jo, děkuju."

  Po chvilce jsem přišla zpátky do kuchyně.

  „To ne!" „Co se děje Claire??" „Nemůžu najít ten papírek!" „Jaký papírek?" „Byla na něm jeho adresa." V tu chvíli mi bylo docela špatně, protože jsem se bála, že jsem ten papírek někde nechala. „Tenhle papírek?" „Mami! Ty jsi skvělá, děkuju!" „Není za co, teď mi ukaž, co pro něj máš."      

   S mamkou jsme to hezky zabalily, každý kousek zvlášť. Moc se mi to líbilo. Doufám, že z toho bude mít John radost.

  „Mami, jdu si lehnout." „Dobrou noc." „I tobě."