Making Memories

Den, kdy to začalo

Dívka seděla sama v zapadlé a nepříliš známé kavárně a nepřítomně míchala lžičkou ve svém hrníčku, čímž na hladině kávy vytvářela vír.

S prázdnýma očima hleděla před sebe, prohlížela si každý jednotlivý stůl své oblíbené kavárny, snad aby si je všechny zapamatovala a neopomněla ani jeden.

Když se horkost kávy přenesla na kovovou lžičku, až jí začala pálit do ruky, položila jí a místo toho dlaněmi hrnek obemkla. Venku bylo ještě teplo, zrovna končilo léto, ale ona se přesto chvěla. Povzdychla si a naklonila hlavu ke straně.

,,Vypadáš zlomeně," ozvalo se vedle ní. Překvapeně sebou škubla a otočila se za hlasem.

,,To mluvíš se mnou?" zeptala se jemným hlasem, lehce ochraptěným z toho, jak dlouho nemluvila.

,,Nikdo jiný se tu zlomeně netváří. Ačkoliv je pravda, že převážně je to tu plné zoufalců." Brunet pokrčil rameny a posadil se na vedlejší židli. Dívce vylétlo obočí vzhůru.

,,Sám jsi zoufalec," odsekla.

Brunet ale k jejímu překvapení jen naprosto vážně přikývl. ,,To teda jsem."

,,Proč si to myslíš?" optala se zvědavě.

Kluk se úšklíbl. ,,Dlouhý příběh. I když ne, počkej. Vlastně je naprosto krátký. Tak krátký a nudný, že nestojí za vyprávění."

Dívka se trochu zamračila, ale nechtěla na něj naléhat. Místo toho se kousla do vnitřní strany tváře a se zaujetím se na kluka zadívala.

,,Jsem si ale jistý, že to samé se nedá říct o tvém příběhu. Tak povídej, co se stalo?"

Dívka zamžikala a důkladně si lokla svého kafe. Vždyť ho vůbec nezná. Ale vypadá mile. A navíc, za tři týdny bude pryč. Tohle všechno nechá za sebou a bude jedno, jestli si chvíli povídala s nějakým klukem v kavárně, protože všechno bude minulost.

,,Jde o to," začala nejistě a poklepávala přitom konečky prstů po stole. ,,že přesně za tři týdny se stěhujeme. Pryč. Už se sem pravděpodobně nikdy nevrátíme. Mě.. Mě ani tak nevadí, že se stěhujeme. Jen mi přijde, jako bych tu ztratila celých svých šestnáct let svého života. Totiž, vyrostla jsem tu a tak. To jo. Jenže nikdy se neudálo nic speciálního, jako bych tu ani nežila. Většinu svého života na tomhle krásném místě jsem strávila doma nebo tady," široce mávla rukou na zdi kavárny. ,,Nic jsem tu nedokázala. S tím já se prostě nesmířím."

Kluk byl chvíli zticha a pak se na své židli rozvalil ještě víc. Potom na ni ukázal prstem. ,,Ty holka, potřebuješ vzpomínky."

,,Vzpomínky?" zopakovala.

,,Vzpomínky. To je to jediné, co nám zbyde."

Dívka zvedla jedno obočí. ,,Jako například?"

Kluk odpověděl témeř okamžitě. ,,Jedení zmrzliny o půlnoci nebo tancování v dešti."

Dívka si nemohla pomoct a usmála se. Věci, které by chtěla za život stihnout. To jsou opravdové vzpomínky. To jsou výjimečné chvíle v životě. Kterých ona nemá zrovna mnoho.

Znovu si zamyšleně lokla kávy. K jejímu smutku zjistila, že na dně zbývá už jen několik kapek.

,,Tak co říkáš?"

,,Co říkám na co?"

,,Půjdeme a vytvoříme ti vzpomínky. Ať si na tohle zasraný místo pořádně pamatuješ."

Dívka se trochu zasmála. Tohle bylo šílené. Ale znělo to dobře. Znělo to jako něco, co nikdy v životě neudělala. A kolik šancí k tomu ještě v životě bude mít?

,,Beru to."

--
Ahoj!
Tak jsem se pustila do nového příběhu. Přijde mi, že na ty short story až tak nejsem a tak jsem se na ně vykašlala a místo toho se pustila do úplně nového příběhu, s převážně delšími kapitolami. Doufám, že se vám příběh bude líbit :)