His Guardian //CZ

Give up and no one will get hurt.

Miss Jackson - Panic! At The Disco

Zoufale jsem trhala dveřmi k sobě a pokoušela se je otevřít. Dlužno dodat, že naprosto marně. Ten stupidní kus dřeva ne a ne povolit. Škvírami vedoucími do chodby proudil do mého pokoje kouř a za malou chvíli ho zaplnil téměř celý. Špatně se mi dýchalo. Přetáhla jsem si košili přes nos a znovu zalomcovala dveřmi. Jako by byly zamčené...

Rychle jsem se vrhla ke skříni a prohrabovala své věci. Klíč. Kde mám klíč od pokoje? Ať jsem hledala sebevíc, nebyl nikde k nalezení. Zbývaly dvě možnosti: buď jsem hloupá a ztratila jsem ho, nebo mi ho někdo vzal. A vzhledem k současné situaci můžete hádat, jak to bylo.

Přiskočila jsem k oknu a zatáhla za kliku, kterou se okno otevíralo. Bohužel jsem nepromyslela svou sílu a sápala se po klice s přílišnou vervou. Zůstala mi v ruce a byla naprosto nepoužitelná. Zaklela jsem a odhodila ji za sebe.

Pěstí jsem praštila do okna, ale drželo příliš pevně. Zápěstí, které pořád ještě nepřestalo úplně bolet, se rozeznělo dalším přívalem bolesti. Ze rtů mi splynulo pár nepěkných slovíček. V pokoji bylo šedo, štiplavý zápach kouře už byl cítit i přes košili. Poslepu jsem tápala k posteli, kde jsem nechala Erwinův meč. Třesoucími se prsty jsem si navlékla opasek i se zbraní a poté meč se zasvištěním vytáhla. Rukojeť jsem namířila přímo do středu tabule skla a vší silou udeřila. Ve skle se objevily prasklinky. Další úder. Víc prasklin. Další úder. Sklo se vysypalo.

Pokoj se se mnou točil. Ještě chvíli vydržet! Čepelí jsem očistila rám od ostrých úlomků a vyklonila se ven na čerstvý vzduch. Ten mi vlil do žil novou naději a já se podívala dolů, jen abych vzápětí zaklela. Nemůžu skočit dolů, protože tam někdo velmi chytrý zabodl kopí, nejspíš když ho čistil. Zoufale jsem si prohrábla vlasy. Co budu dělat? Dokázala bych kopí přeskočit?

Najednou se ozvala rána, která mi rvala uši, následovaná tříštěním skla. Hlava mě neskutečně bolela a celý nos mě pálil od kouře, který jsem vdechovala přes látku mého oblečení. Třásly se mi nohy, oči se mi zalévaly slzami. Když něco nevymyslím, umřu tu!

Znovu jsem se pokusila otevřít dveře. Nic. Zvládla bych je vyrazit? S rozběhem jsem do nich narazila ramenem, ale ani to s nimi nehnulo. Pokoušela jsem se o to znova a znova, a když mě jedno rameno začalo bolet, vystřídalo ho druhé. Všechny pokusy byly ale marné. Svezla jsem se na podlahu a přerývavě se nadechla zkaženého vzduchu. Nešťastně jsem zabořila hlavu do dlaní. Co ještě můžu zkusit, abych se odsud dostala?

Naštěstí nebylo potřeba nic. Ozvalo se odemykání, které mně úplně probudilo ze zoufalého pocitu, že tu umřu. Přiskočila jsem ke dveřím, které se zrovna otevíraly, a rozrazila je dokořán. Za nimi stál Sebastián, udýchaný a umazaný, ale já byla tak ráda, že ho vidím. Prudce jsem ho objala.

„Na to není čas!" vybuchl a popadl mě za ruku. Rychle jsem si upravila opasek, aby mi tíhou zbraně nespadl. Chodba za mým pokojem byla prostoupená ohněm, hořelo úplně všechno. Sebastián se proplétal mezi ohnivými jazyky se mnou v závěsu. Ven jsme se dostali chvíli před tím, než z mého rozbitého okna vyšlehly plameny. Dobrovolníkům se stále nedařilo požár uhasit. Pokusili se nás odvést někam pryč, do bezpečí, ale já se jim vytrhla a princ také. Na to teď nebyl čas.

Sebastián mi v rychlosti vypověděl, kde je největší bojová vřava, a já hned vyrazila na nádvoří.

„Ty se mnou nemůžeš jít," zarazila jsem ho, když mě doběhl.

„Přesně naopak. Vyvedeš něco hloupého, když tam nebudu."

„Jako třeba?"

„Necháš se zamknout v hořící budově!"