This Part Of My Life 3

Chapter 18

„Na pomalost jsi zašel už příliš daleko," vydechla jsem jen ztěžka pod návalem jeho neutichajících lechtivých polibků. Bylo toho tolik co vstřebat a já nevěděla, na co se zaměřit dřív.

„Promiň," omluvil se hned v zápětí a vztyčil se nade mnou, aby mi dal prostor se nadechnout. „Už to nebudu opakovat," slíbil a pohladil mou červenou tvář.

„Já ale nechci, abys to neopakoval," vyvedla jsem ho z omylu. Já byla – ač nešťastně – vlastně vděčná, že se začal chovat jako ten mužský, kterého jsem z něj chtěl mít. Že přestal být opatrný a ustrašený z toho, co řeknu nebo si o něm pomyslím. Prostě jen dělal to, co jemu samotnému přinášelo radost, a věděl, že z toho budu mít požitek i já. A já si přála, aby v tom přístupu pokračoval, byť mi to přinášelo do těla tolik silných emocí, které tam za tak krátkou dobu našeho kamarádského usmíření být neměli.

„Nemůžu ti dát, co chceš," zašeptal a kleknul si na paty vedle mé pánve. „Teď ještě ne." Bylo mu to samozřejmě líto, ale byl o tom stoprocentně přesvědčený. Ani procento zaváhání by u něj člověk nenašel. Byl na tom asi úplně stejně jako tenkrát, když naše poprvé nechtěl proměnit v opilecký sex, do kterého jsem ho chtěla zatáhnout.

Pak kdo je tu ten špatný, co? Nesla jsem si na bedrech viny víc než dost.

„Já vím, jen..." Nevěděla jsem, jak pokračovat.

Byla jsem ta nejvíc sobecká duše ve vesmíru, když jsem po něm chtěla, aby pokračoval. Aby pokračoval alespoň v tom, co dělal. Aby mi dal kus ze svého mužného umění. Aby mi způsobil alespoň pomyslný orgasmus z vášně, kterou by skrz své rty a dlaně, zaplavil mé tělo. Byla jsem sobecká, když jsem všechno tohle chtěla a další den si plánovala hrát zase jen na jeho kamarádku.

„Co? Chceš toho pro dnešek nechat?" Na jeho záchrannou otázku jsem jen zakroutila hlavou. „Nebudu se zlobit. Už tak jsem dostal víc, než v co jsem doufal." Ani jeho pokus mou odpověď nezměnil. „Tak chceš, abych pokračoval?" Honila se mi toho hlavou taková spousta, až jsem zazmatkovala a po kladné odpovědi následovala záporná a několikrát dokola. „Tak ano nebo ne?" Louise už má nerozhodnost zneklidnila a začal na mě tlačit.

„Já... jsem zlá. Jsem špatná," pronesla jsem krákoravě a hlavu vytočila na stranu, abych alespoň částečně skryla v polštáři svou provinilou tvář. „Nezasloužím si tu být. A ty bys mě neměl chtít."

„Co to plácáš za nesmysly, prosím tě?" zeptal se pobaveně a sklonil se k mému obličeji. „Nejsi špatná a máš plné právo tady být. Já tě tady chci. A chci tě za jakoukoliv cenu. To bys měla vědět."

„I za cenu toho, že zítra se k tobě budu chovat odměřeně a budu chladná a necitlivá, jako by se dnešní noc vůbec nestala?" vyhrkla jsem ve spěchu. Přála jsem si, aby tak nezachytil ani polovinu z toho, co jsem ze sebe tak urgentně potřebovala dostat. Bohužel, jeho uši byly hodně bystré.

„Lásko, já myslím, že ses předtím vyjádřila dost jasně," odpověděl mi znovu pobaveně. „Vím, že pár polibky nenapravím tvou zlomenou duši, a že přes den budeme zase jen na přátelské lodi." Byl tak chápavý. O to mě to bolelo ještě více. „Jen... je příjemné si naše kamarádské chvíle kompenzovat alespoň tou trochou bezcílné vášně." Pousmál se. „A navíc přece nacvičujeme do práce, ne? Za dva dny nás čeká-"

„Och, snad si vážně nemyslíš, že to dělám kvůli těm blbečkům z vašeho managementu!"

„Ne," odpověděl s úsměvem na rtech. „Jen jsem myslel, že to budeš chtít slyšet."