This Part Of My Life 3

Chapter 16

„Je mi jedno, kde jsi, ale přijeď domů. Okamžitě!"

...

Rychle jsem vtrhl do baráku, kde jsem se rozhlídl po přízemí, ve kterém nikdo nebyl, a rozutíkal se po schodech nahoru. Bylo mi strašně zle. Nevěděl jsem, co mám čekat. Harry neřekl nic víc než těch pár nic neříkajících slůvek, ale i přesto mě ta slova dokázala vyděsit skoro až k smrti. Nechtěl jsem si ani představit, co by se tu tak mohlo za tu ani ne půlhodinku, co jsem byl pryč, stát.

Avšak už na posledních schodech jsem zaslechl vycházet z Harryho pootevřeného pokoje vzlyky a taky taková polohlasná zvolání ženského hlasu. Hlasu mého andílka. „Chci Louise. Potřebuji Louise."

Když jsem tohle to uslyšel, všechny orgány ve mně roztály a ze srdce mi spadl obrovský balvan. Bylo mi v ten moment úplně jedno, z jakého důvodu mě potřebuje. I potřeba zabít mě byl pocit a já byl prostě rád, že se ohledně mě vůbec nějak cítila. Byl jsem rád, že jí můžu nějak pomoct, i kdybych se měl stát jejím fackovacím panákem. Bylo mi to ukradené. Všechno co jsem v tu chvíli dokázal cítit, byla radost z toho, že na mě ještě úplně nezapomněla.

A v tu chvíli jsem si taky uvědomil, jak debilní a nereálný byl ten můj původní plán.

Možná jsme nemohli být spolu, ale rozhodně jsme nemohli zůstat ani bez sebe. Já bez ní už nedokázal žít. Ve svém životě jsem došel do bodu, kdy jsem si uvědomil, jak moc mi v mém životě schází láska. Já jí byl obklopený celý život. S tak velkou rodinou to ani nešlo jinak. Měl jsem to prostě v sobě a potřeboval jsem lásku dávat, ale taky jsem potřeboval dostávat ji nazpět.

Pravda, u toho jsme ještě nebyli, ale pořád bylo lepší žít alespoň s jedním tím pocitem než s žádným. Bylo lepší mít možnost svou lásku někomu dávat a nezískávat přitom nic nazpět, než být zašitý sám někde v hotelu a litovat svých činů, sebe i celého svého života.

A nehledě na to, jak to vnímala ona, věděl jsem, že ani jí by to neprospělo. Možná už mě nemohla milovat a nejspíš ani nechtěla, ale momentálně mě prostě potřebovala. Byla stejná jako já. Ať si to chtěla přiznat nebo ne, byla naprosto stejná a přeci trochu jiná.

Základ našich povah kořenil v tom stejném pařezu, ze kterého vyrůstalo sice to stejné kvítí, nikoliv však totožné. Uvědomil jsem si to možná pozdě, ale hlavní bylo, že jsem na to vůbec přišel. Že jsem přišel na to, že odstřihnout mě z jejího života, byť s čistými úmysly, by nebylo správné. Možná jsme neměli nejideálnější vztah, ale pořád to vztah byl. Oba jsme se vzájemně potřebovali, i když každý z jiného důvodu. Pořád to byla potřeba a pořád bylo lepší ji uspokojovat alespoň částečně než vůbec.

A momentálně ta potřeba byla tak silná, až Debbie donutila ji pořád opakovat. Potřebovala mně a já tu pro ni musel být. A co víc – já tu pro ni chtěl být.

„Potřebuju Louise," zopakovala znovu a já vtrhl do pokoje. Ležela v Harryho objetí zády ke dveřím a pořád vzlykala.

„Jsem tady, andílku. Jsem u tebe," ujistil jsem ji a dosedl na postel vedle jejích zad. Když ucítila můj dotek na své paži a prohnutí matrace pod sebou, v Harryho náruči se otočila a přitiskla se ke mně. Silně mě objala kolem pasu a hlavu si položila do mého klína. Nevypadalo to, že by si ze mě chtěla udělat boxovací pytel. Naopak. Spíš se začala uklidňovat. Pořád se sice třásla, ale už tak moc nevzlykala, což mě příjemně potěšilo a zahřálo u srdce. Ten pocit, že v okamžiku vyměnila Harryho náruč za tu mou...