Temno

Kapitola 10: Live

Jak já jsem se těšil, až opustím smečku a vrátím se do rodné země. Nudil jsem se tu. Z nudy jsem dokonce začal minulí rok chodit na vysokou. Dal jsem se na doktora. Naštěstí mi tam otec dokázal sehnat místo. I to mne teď nudilo. Starší smečky neustále debatovali o tom, jak smečku zesílit a zvětšit. Jak nesmíme býti nápadní a jak musíme držet pospolu. Ve smečce je síla. Neustále omílali jednu a tu samou frázi. Zvedl jsem se kráčel ke Karlovu mostu. Jo zajímavý kousek, ten most. Ale jakmile ho vídáte každý den padesát let, celkem to omrzí. Spousta malířů zrovna ztvárňující portréty turistů. Někteří malovali karikatury a jiní přesné kopie. Pak tu byla hrstka těch, co se snažili na ten papír zvěčnit všechny možné krajinky, týkající se mostu a jeho okolí. Nesměl bych zapomenout na stánky se suvenýry, těch tu bylo také nespočet. A mezi nimi, k mé nechuti, zde klečelo nijak málo žebráků. Smutné. Uplynula už řádka let, co se naše životní úroveň o tolik zlepšila a stejně se tu válí pořád stejně žebráků a bezdomovců. Jak ubohé. Ohrnul jsem ret a pokračoval přes most dál. Přede mnou se na kopci tyčil Hrad. Usmál jsem se. Česko. Zaslíbená země. Věřil bych tomu jedině v případě, že bych byl hloupý jako většina lidských bytostí. Mou pozornost upoutaly tři mladé dívky. Šly proti mně v drahém oblečení a lodičkách. Hlasitě se smály a celkově jejich aktuální vzhled vypovídal o skutečnosti, že se byly někde bavit. Když se nad tím tak zamyslím, vlastně jsem se mýlil, při slově byly. Stále se dobře bavily a přitahovaly k sobě chtěnou pozornost. V okamžiku kdy si ony všimly mne, zatoužily po mé pozornosti. Neskrývaně si mne prohlížely, usmívaly se na mne a vrhaly koketní pohledy.

„Hmm pěknej co? Proč tokovíhle nebyli na tom večírku Sharlotte?" Hlasitě zakňourala nejdrobnější z nich. „Netuším Lili! Budeme muset vznést stížnost! A zakázat vstup ošklivým mužům na všechny party." Zasmála se blondýnka, asi Charlotte. „Nechceš nás doprovodit hezounku?" Nebrala si servítky černovláska. Andělsky se usmála a trochu zavrávorala na svých vysokých podpatcích. Rukou mi přejela po rameni a setrvala s ní na něm. Zvedl jsem svou ruku a něžně tu její ze svého ramene sundal. „Je mi líto dámy, ale jsem již zaneprázdněn." Odmítl jsem je zdvořile s milým úsměvem a dál pokračoval ve své cestě. Ano i přes jejich nesouhlasném mručení a pár nehezkých poznámkách.

Vlastně jsem se rozhodnul, že zajdu za jedním kámošem. Hodlal jsem si dnešek pořádně užít. Prostě se nezabývat svými problémy a pořádně se opít. Derek měl velkou vilu kousek odsud, pro mejdany to bylo to nejlepší místo! Usmál jsem se a pokračoval v cestě. Do půl hodiny jsem byl před Derekovou vilou a mačkal zvonek. Z reproduktoru u zvonku se ozval známý hlas. Musel jsem se usmát a s náhle lepší náladou jsem mu odpověděl. Pak už jsem otevíral branku na velkou zahradu s anglickým trávníkem. Po kameny vysypané cestě, uprostřed toho perfektního zeleného ‚koberce', jsem se vydal obrovské žluté stavbě. Jakmile jsem stanul na terase, vchodové dveře se rozletěli a v nich dokonalý úsměv blonďatého mladíka. „Nazdar frajere, co ty tady?" Spustí typickou mluvou dnešní mládeže a já jen protočím panenky vzhůru a úsměv mu oplatím. „Ale, říkal jsem si, že bych se mohl dneska pořádně pobavit, pozdravit kamaráda, no však to znáš. Chystáš dneska něco, ne?" Odpovím mu, zatím co se přátelsky obejmeme a poplácáme po zádech, hold už takový zvyk.

„Že se vůbec ptáš!" Vede mě do kuchyně. „Dneska to tu pořádně rozjedem, je přeci první víkend v měsíci!" Dojde k lednici a vyndá z ní pěkně vychlazené pivo a hodí mi ho. Obratně ho chytím a dojdu si pro otevírák, který leží na pultu. Už několikrát jsem měl snahu si pivo otevřít o některý kus nábytku, ale Derek mě vždycky málem zabil. Už jsem si tedy zvykl, že tady platí pravidlo otevíráku. Otevřenou lahev jsem pozvedl k ústům a těsně před napitím jsem Derekovi poděkoval. Pak jsem se přesunul na pohovku v obýváku. „Máš štěstí, že tvoji rodiče vypadnou alespoň jednou za měsíc z domu." Usmál jsem se. „No, celkem to ujde." Zazubil se a obličej zkřivil to ironické grimasy. „Jenže teď musíme připravit tu party." Z vysoka dosedl vedle mě a vzal do ruky mobil. Vymačkal něčí číslo a začal objednávat potřebné věci. Já chvíli zamyšleně seděl, pozorujíc jeho rozhodné chování a při tom jsem přemýšlel o své rodině. Možná, že kdybych byl jako Derek, tak rozhodný a zodpovědný, otec by na mě byl hrdý. Jenže já jsem takový nikdy nebyl a nebudu. Natáhl jsem se pro jeho notebook, který ležel vedle mě na sedačce, a otevřel jsem internet. Všem jeho známým jsem odeslal pozvánku a ještě připíchl na jeho blok informaci o dnešní akci.

„Co provádíš?" Optal se mě, když ukončil poslední hovor. „Dávám vědět o tvé party." Kývnu hlavou směrem k obrazovce a počítač k němu mírně nakloním. „Dobrá práce kámo." Usměje se zvedajíc z pohovky. Někdy bych dal vážně cokoliv, mít život jako on, tak obyčejný bez smečky a pravidel. Zabiju ho a budu dělat, že jsem on!........Ne, blbej nápad. Jako vždy mě napadne totální volovina, kterou ihned zavrhuji. Nemůžu přeci zabít kamaráda. Mejdan měl začít za tři hodiny a tak jsme se rozhodly, že ten čas věnujeme tréninku. Možná jsem se nezmiňoval, ale Derek má taneční skupinu, dnes se tomu říká crew. No a já jsem její součástí, dokonce mě všichni považují za něco jako Derekova zástupce. Jo docela ironie, tady se sdružuju a se smečkou nechci mít nic společného, ale tady je to jiné. Nesvazují nás žádná pravidla a zákony, žádná politika, jen opravdová rodina. Tady si všichni věříme. Zbytek party dorazí až večer, dnes není smluvený trénink, ovšem mi si rádi protáhneme tělo.