Temno

Kapitola 7: Lucia

Lucia se na mne konečně mírně usmála. Musím říct, že se změnila. Měla vzhled tak devítiletého dítěte, ale když jsem si její obličej prohlédla pozorněji, spatřila jsem malé vrásky a takoví ten poznamenaný výraz. Měla v obličeji vepsaná všechna ta léta, která prožila. „Potřebuju od tebe laskavost." Promluvila jsem po chvíli. Měla jsem pocit jako by mi přejel mráz po zádech a jako by Lucie zažhnul v očích fialový plamínek. „Ne Alexandro. Nechci aby, jsi mne zase zatahovala do svých problémů." Zvedla se a přešla ke mne. „Měla jsem devadesát let klid! Žila jsem poklidný život a teď se tu najednou objevíš zase ty! Žádáš mne o laskavost! A co z toho budu mít?! Budu muset zase bojovat o život a ty utečeš a necháš mne v tom?!!" Krámek se začal otřásat, sklo drčelo a já se musela rukou chytit jedné z polic. „Lucio, chtěla jsem jen jednu noc u tebe přespat." Musela jsem zakřičet, aby mne bylo slyšet přes řinčení skla a dalších věcí. Budila ve mne hrůzu, možná kdybych chtěla, dokázala bych jí přeprat. Ale ten vzhled malé dívenky a to co dokázala, ten její výraz. To není ta Lucia, kterou jsem znala. Uvědomila jsem si. „Dost!" Zařvala jsem, když Lucia nehodlala přestat.

Konečně se jí projasnil pohled a zaostřila na mne. Ten šílený výraz jí z obličeje zmizel a vystřídal jej vážný výraz staré ženy. „Ale jen jednu. Varuji tě Alexandro! Jen jednu noc a pokud budu mít kvůli tobě problémy, udělám ti ze života peklo na zemi. A věř mi, že Isabela oproti mne byla jen osinou v zadku." Propálila mne pohledem a zalezla za pult, z poza kterého jí koukala jen hlava.

„Nemusíš mít obavy." Naštvaně jsem se otočila k odchodu. Myslela jsem, že je to má přítelkyně a ne další z mnoha, kdo mne nenávidí. Ještě jsem se zastavila. „Dojdu si jen pro věci." Prohodila jsem jako by bylo vše v pořádku. Neodpověděla, jen přikývla a položila nějaký předmět na pult. Byl to černý, oválný, matný kámen černé barvi, avšak leskl se stříbrnou. Podezřívavě jsem si jej i Luciu změřila a vyšla jsem z krámku. Nesla jsem si sebou nepříjemný pocit. Takoví zvláštní lezavý.........pocit. Co se to pro Boha děje! Nabrala jsem na rychlosti a šla jsem zpátky do Petrovi vily.

Konečně jsem šla ulicí, která vedla k Petrovi domů. Zastavila jsem se před vchodem a po chvíli jsem vešla do vstupní haly. Bylo tu nečekaně pusto, nějak jsem to nechápala. Šla jsem k mému pokoji. Byl otevřený stejně jako šuplíky v něm. Hledá mě. Ušklíbnula jsem se nad tím faktem. Vzala jsem si kufr ze dna skříně a naházela jsem do něj všechny věci, které mi v tomto pokoji patřily. Nechtělo se mi odejít ale věděla jsem, že musím. Jako odkudkoliv kde jsem byla. Pořád jen utíkat, znovu a znovu. Stále dokola. Dost! Musíš se sebrat! Naštvaně jsem kopla do skříně. Zapnula jsem kufr a hodlala jsem odejít. Když v tom se proti mně postavil Petr. „Ty někam jdeš?!" Zamračil se a přistoupil blíž. „Myslím, že ti oči slouží dobře takže jsis jistě všiml, že opravdu jdu." Nasadila jsem tvrdý výraz. „Ne nikam nejdeš!" Zamračil se a můj mozek nějak nemohl pochopit, proč mě prostě nenechá jít. „Uhni mi z cesty Petře, odcházím. Děkuju ti za azyl. Byly to krásné dny tady u tebe. Dlouho jsem se nikde tak dobře necítila. Ale musím odejít." Nakročila jsem si, ale on mne chytl za ruku. „Já ti to nedovolím." Řekl mrazivě až jsem mu to málem uvěřila. Pousmála jsem se. „V tom případě budu muset odejít i bez tvého svolení." Vysmekla jsem se mu ze sevření, kolenem jsem mu uštědřila kopanec do břicha a pěstí do obličeje. Když se bolestí mírně předklonil, vzala jsem kufr a rozeběhnula jsem se pryč. Upíří rychlostí jsem proletěla dveřmi a až pře Staromákem jsem zpomalila a jen běžela lidskou rychlostí.

Lidé na mne vrhali nechápavé výrazy. Musela jsem zpomalit a přejít do rychlé chůze. Po chvíli jsem už šla tou úzkou uličkou k obchůdku. Lucia měla zavřeno, musela jsem tedy zabouchat na dveře a čekat. Nemám ráda čekání, přijde mi to jako ztráta cenného času. Což vzhledem k tomu čím jsem zní celkem fádně. Nic se nedělo a tak jsem musela znovu zabušit na prosklené dveře s dřevěnými rámy.

Dalších deset minut čekání nežli jsem uslyšela kroky na dřevném schodišti, které vedlo dolů do krámku z patra domu. V další minutě jsem už viděla útlou malou postavu Lucii. Šla se svazkem klíčů v ruce mi odemknout. „Vítám tě a doufám, že přehlédneš mé předchozí nevhodné chování." Usmívá se a mě přepadne ještě horší pocit nežli před tím. Ta náhlá změna jejího chování mi připomínalo klid před bouří. Začala jsem být ještě ostražitější. Vešla jsem do krámku a nechala jsem se jí vést do prvního patra. Rozprostřel se přede mnou obývací pokoj vybavený nábytkem odpovídajícím do první republiky. Měla jsem ráda tenhle styl, ale tady to nebylo tak pěkně udržované jako v Petrově viktoriánské vile. Nábytek byl oprýskaný, ošoupaný a v bylo tu neuklizeno. Všude se váleli staré knihy a svitky. Nejhorší bylo to, že některý podle všeho úplně zničený nábytek nahrazoval nábytek moderní. Byl to hrozný kýč a mne to bylo do očí. Vrhla jsem na to vše zoufalí pohled a Lucia si toho podle všeho musela všimnout, protože se zatvářila omluvně a zároveň uraženě. „Omlouvám se za ten nepořádek. Ale nemám teď moc času na úklid." Odmlčela se a zadívala se stejným směrem, kam jsem se dívala já. „A pokud se ti nelíbí vybavení tak to budeš muset přežít, ne každý má tolik prachů. Anebo možnost někoho ovládnout." Zmrazila mne příšerným pohledem. Je celkem vtipné, že mne tu peskuje dítě. Zakřenila jsem se vlastní poznámce.

„To je dobré, chápu to." Tiše jsem odpověděla stále iritována tím příšerným vkusem. Když jsem vzhlédla od vybavení, abych se podívala na Luciu, zjistila jsem, že se ztratila v kuchyni. Ta byla interiérově ještě v horším stavu nežli obývák. Proč?! Zaúpěla jsem ve své mysli. Byly tu staré spotřebiče i ty nejmodernější. Dohromady to působilo jako dokonalí zmatek nebo dokonce i skládka na malé spotřebiče. „Nemáš hlad?" Vytrhl mne z prohlížení místnosti Luciin hlas. Ironicky jsem se usmála. „Nepodávej mi tak stupidní otázky Lucio. Moc dobře víš, že já nejím a co jsem zač."

„Chtěla jsem ti nabídnout krev, ale když nemáš zájem....." Usmála se na mne vítězoslavně.

„Kde jsi jí vzala?" Odpověděla jsem otázkou s vážným tonem. To odsává krev zákazníkům?

„Mám své zdroje a ty to víš." Vyndala z lednice sáček s červenou tekutinou a přelila jí do sklenky, která stála na pultě.

Ne to teda nevím. Neviděla jsem tě asi devadesát let, jak asi bych to mohla vědět? Jsem snad jasnovidec? Nebo agent a nechala jsem si k tobě do krámku nainstalovat tajné kamery, kterými jsem tě skoro jedno století sledovala. Protože jsem nic lepšího na práci celou tu dobu neměla! Falešně jsem se usmála.

„Tak dík." Vzala jsem si od ní skleničku s krví. Napila jsem se. Jenže jakmile mi krev stekla do krku, zašklebila jsem se a vyprskla ji.

„Fuj! Zvířecí!" Šklebila jsem se jako bych právě spolkla celí citron. Hned na to jsem si všimla Luciina škodolibého výrazu, který se marně snažila zakrýt údivem.

„Ty nepiješ zvířecí?" Zeptala se andělským hláskem.

„Pokud vím tak,......ne." Zavrčela jsem vztekle.

„Zabíjíš a využíváš nevinné lidi?!" Znělo to znechuceně a obviňujícím hlasem.

„Žádný člověk není nevinný. To ta zvířata jsou nevinná a mimochodem taky pěkně odporná." Zavrčela jsem s nádechem vzteklosti, kterou jsem se snažila zkrotit.

Ahoj, doufám, že tohle tedy někdo čte. Všem kdo ano tímto děkuji, konečně jsem začala mít inspiraci a vím jak to bude pokračovat takže se těšte na další příspěvky.

Děkuji

KatarinaZeman

Na obrázku Lucia