Chapter #11

169 26 1
                                    

„Sakra, zastav" chytla jsem Dereka za ruku, kterou jsem předtím pustila, a prudce mu s ní trhla. „Proč?!" obořil se na mě. Za těch pár hodin chodo-běhu jsme se stačili dostatečně pohádat. „Možná proto, že mám nohy jako želé nebo proto, že mě píchá v boku, nebo prostě proto, že už nemůžu?" pomalu jsem na něj hulákala. „Najdi místo, kde můžeme v bezpečí přečkat noc a zastavím mile rád" nezůstal s hlasitostí daleko za mnou. Naštvaně jsem se k němu otočila zády a vydala se hledat nějaký příhodný strom. „Tady" ukázala jsem už trochu mírněji na vybraný strom. Byl podobný tomu na Mýtince. „Dobře" pokýval hlavou. Nasbírali jsme dlouhé větve, svázali je dohromady a udělali z nich něco jako plošinku pro přespání. Vztek na toho druhého z nás obou pomalu vyprchával.  Oheň jsme nezapalovali, nebylo ho potřeba. Vylezli jsme na strom a odpočívali. Čím déle jsem takto nečině seděla tím větší jsem zase začínala mít vztek. „To jsi ten nápis v kůře nemohl jednoduše zničit?" začala jsem znovu vyčítat Derekovi věc, o které jsme se hádali celou cestu. „Ne" odsekl. „Proč jsi to vůbec neudělala ty?!". „Protože ten chytřejší z nás dvou jsi tady ty!" odpálkovala jsem ho. Věděla jsem víc než dobře, že je nesmyslné se takhle hádat, ale všechny emoce, které se ve mně za celou dobu nahromadily, potřebovaly ven. „Když myslíš, že já jsem ten chytřejší, tak proč tady na mě hulákáš?!". Celá hádka byla úplně stejná jako ta předtím. „Já nevím." Prohlásila jsem nakonec zoufale. „Protože..." nechala jsem větu nedokončenou. Nevěděla jsem jak ji ukončit. „Fajn, odpočiň si, beru si první hlídku" přetrhl Derek trapné ticho. „Ne" namítla jsem. „Zvládnu to". „Dobře, tak budem vzhůru oba" zabručel. Opřela jsem se o větev naproti němu a zahleděla se do neurčita. Najdenou se ozvalo zapraskání větviček.

   Oba jsme se narovnali a pozorně zaposlouchali. „To není zvíře" zašeptal Derek. Měl pravdu. Zpoza stromů se o chvilku později vynořila lidská postava. Vypadala udýchaně a zmateně. Tázavě jsem se podívala na Dereka. Dát mu o nás vědět nebo ne? Nakonec zvítězilo ano. Pevněji jsem stiskla pistoli s tlumičem a do tmy zašeptala „Ssssss". Postava se otočila naším směrem. Derek rozsvítil zapalovač aby ten někdo věděl kam jít. Pomohlo to. Za chvilku už byla udýchaná postava nahoře na stromě. Zašátrala jsem v batohu a vylovila baterku. Posvítila jsem si na postavu. Byla to dívka. Dluhé blond vlasy měla nejspíš kdysi svázané do culíku, ale teď jí trčely všude kolem. „Kdo jsi?" zeptal se Derek. „Franceska" zněla tichá a ještě trochu udýchaná odpověď. „Derek a Jenn" ukázal na ná dva. „Odpočiň si, zítra to probereme důkladněji" dodal ještě a hodil pro Francesce jednu deku z batohu. Zachumlala se do ní a po chvilce už pravidelně oddechovala.

   „Takže, co se stalo?" začala jsem zpovídat Francesku. Bylo brzo ráno, sotva vyšlo slunce a my byli zase na cestě. Chtěli jsme odejít jinam, pro případ, že by Francesku následovalo stádo a došlo až k nám. „Měla jsem skupinu, ale rozdělili jsme se. Asi dva týdny se jen tak toulala. Včera jsem se po delší době konečně někde utábořila, ale nedošlo mi, že když rozdělám velký oheň, přilákám k sobě všechny mrtváky z okolí. Nechala jsem tam všechny svoje věci a utekla jim. Potom už víte co bylo" Dokončila Franc celý svůj příběh. Já i Derek  jsme pokývali hlavou. „Mělas nějaký cíl?" ptal se Derek. Ty naše zkolabovaly a v předešlých konverzacích jsme se oba shodli, že chodit jen tak a čekat kdy na něco narazíme nám moc nevyhovuje. „Ne, ale někde tady by měla být továrna, možná by se tam dalo na chvíli schovat" navrhla Franceska. „Dobře, můžeme to zkusit" souhlasila jsem a pokynula jí aby nás vedla.

   Díky terénu, který nebyl ani moc kopcovitý a počasí, které bylo ideální na cestování, jsme kolem páté odpoledne uviděli první komíny továrny. „Tak jo, tady to na chvíli zapíchnem a najíme se, potom se tam půjdeme kouknout" rozhodl Derek a hodil každému poslední cracker. S chutí jsem se do něj zakousla a snažila se myslet si, že je normální letní odpoledne a já jsem vyrazila na piknik. Derek s France se začali o něčem bavit, ale já je pořádně neposlouchala. Zaujala mě až Francescčina otázka „vy jste spolu?" zeptala se opatrně. „No..." začal Derek.  „Jsme jen hodně dobrý kámoši" odpověděla jsem místo Dereka. Na jeho tváři se objevil nechápavý, trochu naštvaný výraz. Měla jsem ho ráda, ale... nebyla vhodná doba na to se zamilovat. Alespoň ne dokud jsme nebyli v bezpečí. „No tak myslím, že půjdeme" přetrhl nakonec trapné ticho Derek. Pomalu jsme se zvedli a dali se na cestu.

   U plotů jsme se opět zastavili a přemýšleli co dál. „Můžeme to obejít a zhodnotit, kde by bylo nejlepší to přelézt" navrhla jsem. „Ne je to ztráta času, přelezeme rovnou" oponovala France. Rozhodnutí bylo na Derekovi. „Okey, myslím že Franceska má pravdu" ušklíbl se na mě s výrazem ve tváři "to máš za ty kámoše", ale věděla jsem, že už mi je odpustil. Nejdřív přeskočila France, potom já a nakonec Derek. Uvnitř plotů bylo mrtváků více než v lese, ale nikoho z nás to nijak neznervózňovalo. Hodně z nich si nás ale všimlo, takže nám nezbývalo nic jiného, než celý areál vyčistit. „Super šance naučit se střílet" navrhoval Derek a vytáhl pistoli. Zkusila jsem to taky. Nebylo to poprvé, co jsem střílela, ale mušku jsem měla fakt mizernou. „No tak" povzbuzovali mě oba. Asi po deseti kulkách, které minuly cíl jsem se konečně trefila. „Wow" vypadlo ze mě a samým překvapením jsem se málem nechala kousnout mrtvákem. „Není zaco" ušklíbla se France, když mu probodla hlavu. „Díky" usmála jsem se.

   Díky tomu, že jsme byli tři, jsme se mrtváků vcelku rychle zbavili a asi po hodině už stáli uprostřed volného areálu. S radostí z toho, že už jsme uvnitř prázdných plotů a v jakémsi takémsi bezpečí, jsme se vydali do budovy.

Hope, fight & survive (TWD)Where stories live. Discover now