Hope, fight & survive (TWD)

Chapter #9

„Co teď?!" ptala jsem se Dereka, přižemž jsem rozsekla hlavu třem mrtvákům najednou. „Můžeme,... můžeme zkusit Army shop, vzít tam nějaké zbraně,... možná tam narazíme na Dennyho a Ann" odprezentoval vcelku smysluplný plán, přičemž se zabíjením nakažených nezůstal daleko za mnou. „Tak jo" přikývla jsem a rozběhla se směrem k obchodu.

   Dveře Army shopu nebyly zamčené, jenom zavřené, což v nás obou vzbudilo menší obavy. Nechtěla jsem zažít něco podobného jako v lékárně. „To zvládneme" podíval se na mě Derek a vešel. Šla jsem za ním. „Nikde nikdo" pronesla jsme po chvíli stejná slova, jako tehdy v lékárně. „Tak jo, musíme se pokusit sebrat všechno, do čeho budou náboje." Zavelel Derek. Poslušně jsem mu to odkývala. Přeci jen byl v tomhle oboru napřed.

   „Hej, myslím, že to bude stačit" křikla jsem na Dereka. Za čtyři hodiny, které jsme strávili hledáním zbraní a nábojů, jsme každý měl dvě pistole a jednu pušku, do všeho několik zásobníků. „Jo jo, ale tohle by se mohlo hodit" vtiskl mi do ruky tlumič. „Pravda, díky" vzala jsem si ho od něj. Došla jsem ke dveřím a opatrně vyhlédla na ulici. Žádné davy mrtváků se tam netlačily, za což jsem byla ráda. „Měli bychom si odpočinout" navrhla jsem a přemýšlela kde. „Okey, zase auto?" odpověděl Derek a zadíval se na ulici. Kývla jsem a vyšla k bytelně vypadajícímu Jeepu. Následoval mě. Naštěstí pro nás byl odemčený, takže jsme byli ušetřeni vymýšlení toho, jak se dostat dovnitř. Na místo řidiče jsem hodila batoh a pušku a vlezla za nimi. Derek udělal totéž vzadu. „O půlnoci tě vzbudím" oznámila jsem mu a pohodlně se opřela. „Dobře, ale opovaž se to neudělat!" naoko mi pohrozil. Musela jsem se zasmát. Po chvilce už bylo slyšet jeho pravidelné oddechování.

   Okno, o které jsem se opírala se otřáslo a ozvalo se za ním chrčení. „Do háje!" zamumlala jsem a rychle mrtváka zabila. Vypadalo to, že jsem opět úspěšně usla na hlídce. Podívala jsem se dozadu na Dereka. „To jsi mě nemohl vzbudit?" skoro jsem začala křičet, když jsem uviděla jeho vysmátý obličej. „K čemu?" měl co dělat, aby se zase nezačal smát. Zakroutila jsem hlavou. „Ta pojď" vylezla jsem z auta. „Trochu jsem přemýšlela a napadlo mě, že když odlákáme mrtváky z našeho domu, můžeme vzít ty léky, bundy, konzervy a všechny ty věci co tam byly. Připadá mi to lepší, než chodit po celém městě a brát to v obchodech." „Fajn, ale jako to chceš udělat?" opustil Derek auto a pomalu se vydal za mnou. „Mám to promyšlený. Když o dvě ulice dál zapálíme nějaký dům, všichni z okolí se k němu seběhnou a my budeme mít volnou cestu." Dokončila jsem celý svůj proslov. „Myslím, že bys měla mít hlídky častěji" prohlásil Derek „máš při nich totiž neobyčejně dobrý nápady". Přihlouple jsem se zaculila.

   Stála jsme před naším „obětním" domem. Derekovi se podařilo probojovat se do naší ulice a v některém ze sousedních domů čekal, až bude vzduch čistý. Vyndala jsem z balíčku všechny sirky, škrtla jimi o krabičku a vhodila je do domu. „To by bylo" zamumlala jsem si pro sebe a rozběhla se za Derekem. Jen co jsem zabočila za roh, cítila jsem kouř. Bylo jasné, že za chvilku se tu objeví stádo. Podle plánu jsem vběhla do nějakého obchodu, vyběhla zadními dveřmi na dvůr, odkud jsem se dostala na zahrady a těmi proběhla až k domu, kde se schovával Derek.  V kuchyni, kde měl čekat, nebyl, a protože na ulici už nebylo víc než pár nakažených, usoudila jsem, že už nejspíš šel a vydala jsem se z   „Dost, že jsi tady" ušklíbl se. Batoh měl narvaný až k prasknutí a náruč plnou léků a jídla. Shodila jsem si batoh z ramen a nechala ho, aby do něj celou náruč vysypal. „Všechno?" zeptala jsem se, protože mi pořád ještě zbývalo trochu místa. „Ještě můžeš vzít tohle" hodil po mě dva spacáky. Doplnila jsem s nimi batoh a hodila si ho na záda. „Počkej chvíli" zarazil mě Derek, když jsem chtěla vyjít z domu. Vzal černý fix a na zeď v hale napsal Jdeme na Mýtinku, Derek+Jenn. Mýtinka bylo neoficiální označení pro jedno místo v blízkém lese, kam se občas chodilo po škole, místo školy, nebo prostě jen tak pokecat. 

   „Napadlo mě, že by tam mohl někdo být" vysvětlil mi to, zatímco jsme kráčeli po ulici směrem k lesu. „Pravda" odsouhlasila jsem mu to.

   „Podívej" upozornil mě, když jsme byli už jen kousek od cíle. „Co mám vidět?" ptala jsem se unaveně. I přesto, že jsem nejspíš celou noc prospala, jsem byla unavená a dala bych cokoliv za svojí starou dobou postel. „Ta stopa" ukázal na zem. „Vypadá to, jako by se tu někdo plazil". Podívala jsem se pozorněji. Listí bylo rozhrnuté do stran, jako by si tu někdo dělal vlastní cestičku. A ta cestička vedla k Mýtince.