Osudový únos

56. Jak dál?

Neměla jsem absolutně ponětí o čase, ale tma venku, na níž jsem mžourala přes zamlžené oči od pláče, naznačovala, že už se blíží noc. Najednou jsem v odrazu okna uviděla modravou záři a postavu.

„Řekla jsem, že máš jít pryč.“

„Nejsem sentimentální, ale v tomhle stavu tě tu nenechám samotnou,“ pronesl a rozešel se ke mně.

„Jsem v pohodě.“ Ucítila jsem dotyk jeho dlaně na svém rameni a proti své vůli jsem se zachvěla, jak mnou projela zvláštní elektřina.

„Ne nejsi,“ řekl rázně, ale pak tón hlasu zjemnil, „chci tu pro tebe být, zvlášť když tvoje matka na tom není nejlíp. Dokážu si představit, čím si musíš procházet.“

Překvapeně jsem se na něho podívala. „Jak to víš?“

Zhluboka se nadechl. „Heimdall.“

Víc říkat nemusel. Bylo mi hned jasné, že mě Heimdall pozoruje. A možná i na Lokiho příkaz, jak to tak vypadalo.

Loki si pomalu sedl na mou postel. Vypadal zastrašeně. Snad poprvé jsem ho viděla tak nejistého. Jako kdyby nevěděl, co dělat. Což bylo na Lokiho dost zvláštní.

„Je Asgard v bezpečí?“ zeptala jsem se. Nic jiného mě v tuhle vypjatou chvíli nenapadlo.

Přikývl. „Doufejme.“

„Jak dlouho tu zůstaneš?“

„Jsem tu chvíli a už mě tu nechceš?“

„Prostě odpověz na otázku,“ řekla jsem příkře.

Pokrčil rameny. „Asi týden nebo možná dva.“

„A za jak dlouho se pak vrátíš?“

„Tak za dva týdny nebo měsíc. Nevím.“

Super. To je fakt parádní. Pronášela jsem ironicky sama sobě v duchu.

Najednou Loki zvedl ruku a natáhl ji k mé tváři, ale dřív než se mě dotkl, jsem ucukla. Uslyšela jsem jen otrávený povzdech doplněný o soptící nádech, který většinou vydávají býci, když je někdo naštve.

Otočila jsem hlavu zpět na něho, abych mu viděla do očí. „Pokud na tohle nemáš trpělivost, pak nemáš trpělivost ani na mě.“

Díval se na mě s naprostou kamennou tváří bez známky jakékoliv emoce. Přesto by se tam jedna našla. Nechápavost. Očividně nechápal moje pohnutky.

„Nedokážu ti hned odpustit,“ začala jsem se obhajovat, „bolelo mě to. Jsem ráda, že jsi naživu a ... a vlastně jsem ráda, že,“ chvíli jsem se odmlčela, „že jsi tady, ale nechápu, že jsi se uráčil přijít až po takové době a ještě jsi mě klidně vyprovodil z Asgardu bez jakékoliv známky toho, že jsi naživu.“

„Ale ty jsi tušila mou přítomnost.“

„To tě neospravedlňuje. Naopak, bylo to jako pomůcka, kterou jsi nevyužil.“

„Nemohl jsem nic říct, aby to nezjistili ostatní.“

„Mohl jsi ale za mnou přijít dřív než až po tolika měsících.“

„Na Asgardu se toho hodně dělo. Bylo tam spousty práce.“

„Proč vlastně nechceš, aby na Asgardu někdo věděl, že jsi na živu?“

„Abych nešel do vězení.“

Zůstala jsem na něho zírat a utnula tak naší slovní přestřelku. Vůbec mi nedošlo, že předtím hnil ve vězení jako největší kriminálník. Už jsem nic neříkala. Nemohla jsem. Na hádku už jsem neměla ani sílu ani nárok a omlouvat jsem se mu rozhodně nehodlala, takže jsem se sebrala a odešla do koupelny. Potřebovala jsem uklidňující horkou vanu.