Než najdu cestu zpět

Kapitola první

 Odevzdala jsem své srdce času,
ale pro něho bylo ničím.

Přijde mi, jako bych existovala nad samotnými hvězdami. Hledím dolů na tisíce barevných světel, některá z nich se pohybují, ale většina je stálá. Sem tam nějaká utichne, jiná se probudí, ale všechna tam jsou a vypráví jeden příběh. Fouká teplý letní vítr a přijde mi, že všechno je pro pár vteřin v pořádku.

Bohužel nejsem nad hvězdami. Ty skutečné jsou někde nad mojí hlavou zaslepené světelným smogem z města, které mi leží u nohou. Sedím na kopci ve vysoké trávě, která se mi ve větru opírá o tělo a nemohu se přinutit k jedinému pohybu.

Na tvářích mám zaschlé potůčky slz, které nechci otřít. Chci ji prolít víc, chci zem pod svýma nohama otrávit solí, jak moc chci nadále plakat pro to, co jsem ztratila.

Před jedním tisícem šesti sty čtrnácti dny jsem přikývla na to, že odevzdám svou existenci času, který mi najde jiné místo pro život. Nebyla to asi lež, jenom se to zkrátka nepovedlo. Sedmkrát se mě čas pokusil umístit jinam a vždy, když tak udělá, následuje... bolest. Protože přemístění předchází bolest. Někdy větší, jindy menší, ale vím, že tohle přemístění bylo nejbolestivější.

V minulé místě jsem byla přes rok. V bezpečí, přestože svět se topil ve válce, která brala všem rodinám jejich otce a syny. Mně válka vzala jeho. Toho, kterého jsem potkala na tramvajové zastávce a věděla, že se vrhám do jámy lvové. Nemohla jsem se však otočit zády, nemohla jsem odmítnout jeho pozvání, nemohla jsem odmítnout jeho žádost o ruku, která po několika málo měsících přišla. A on nemohl odmítnout povolávací rozkaz, který mu přišel. Slíbil mi, že se vezmeme po válce, ale věděla jsem, že nic takového nepřijde. Nebylo možné, abychom spolu mohli být v takové době, ale přesto mi přišlo, že mi srdce pukne, když přišel ten dopis. Pamatuji si, že jsem chtěla začít křičet. Padla jsem na kolena a do plic nabrala vzduch, ale nic dalšího se nestalo. Další jsem cítila už pouze teplý vánek a do očí mě pálilo zapadající slunce. Tráva mě obklopovala a křik nepřicházel. Nemohla jsem dýchat, spadla jsem na bok a sledovala jenom kroutící se trávu a vnímala slzy padající mi z tváří.

Od té doby jen sedím, hledím na noční město a vzpomínám na těch pár měsíců radosti, které mi dal a měsíce bolesti, kdy jsem čekala, až ho ztratím. Tentokrát za to nemohlo to, že jsme si nerozuměli, ale že lidstvo mělo rozdělování milenců a ničení rodin jako přirozenost. Možná bychom si později ani nerozuměli, otočili bychom se k sobě zády, ale to už nelze říct, protože možná a kdyby tady neexistuje.

Vždy, když se čas změní, vše se vrátí vlastně na začátek. Je jedno, jakou dobu jsem kde byla, protože vše je opět jako v té vteřině, kdy mě čas pohltil. Vrátí se prosté džíny černé barvy, kotníkové boty, které sice nesou kulaté logo známé značky, ale zcela jistě nejsou pravé a tmavá mikina na zip, ve které jsem strávila většinu puberty a mnoho smutných dní. A také se vrátí zacelující se řezná rána na levém ukazováku, kdy se ukázalo, že neumím krájet zeleninu. Mé tělo se vrátilo zpět, čas mi dal novou šanci a bylo na mě, jak ji promarním. Nevyužiju, ale promarním, protože každý pokus o existenci vede akorát k zániku a novému pokusu.

Je noc, teplá, ale cítím, že se mi chlad ze země krade do těla. Nechci ale jít do města uprostřed noci, když ani nevím, kde a kdy jsem. Vždy se to snažím zjistit jako první, přizpůsobit se a najít možnosti, jak v čase přežít. A jsem si jista, že jít v noci sama do cizího města není chytré v žádné době. Jistější bude počkat na kopci až do rozednění.

Na zádech mě tíží batoh, který jsem celé hodiny nevnímala. Sundávám ho, pokládám vedle sebe a rozepínám jedinou kapsu, kterou má. Je vlastně skoro prázdný, kromě balení kapesníků, staré účtenky z obchodu a jednoho malého notesu nic neobsahuje. Vytahuji právě ten notes. Prostý černý zápisník s tvrdými modrými deskami. Rohy jsou omlácené a poničené, ale po otevření jsou všechny stránky až na první prázdné. Ten zápisník je to jediné, co se nemění, i když čas ano. Jeho první strana je kompletně popsaná, ale ne slovy, pouhými drobnými čárkami. Skupinku čtyř vždy přeškrtává pátá a takto po celém obsahu stránky. Dohromady jich je na jedné straně jeden tisíc tři sta osmdesát. Druhá strana má pouze něco málo přes dvě stovky čárek. To jsou asi čtyři popsané řádky. Za každý den v novém světě je jedna čárka a pokud budu počet na stránku udržovat, celý zápisník o čtyřiceti stranách vydrží na dobu sto padesáti jedna let. Přibližně.

Snažím se nedívat na jednu popsanou stránku, která ukazuje více než tři roky života a raději na druhou stranu přidělám další čárku, přeškrtává skupinku čtyř a zápisník házím zpátky do batohu. První rok života byl bolestivý. Bylo to jako zažívat podivné bolestivé dobrodružství ve třech časech, ale přitom jsem vůbec nezestárla. Trochu jako hrát videohru, která nás po smrti vrací do posledního uloženého místa, ale já nikdy neumřela. Alespoň ne tělem, ale na duši pokaždé. To byla snad ta horší možnost, která se mohla stát.

Občas mi přišlo, že si čas se mnou hrál více, než normálně. Jako kdyby se zpomaloval nebo zrychloval. Dny, kdy jsem čekala, až se vrátí z války, byly vleklé, pomalé, ale čas strávený s ním jako kdyby trval sekundu. Mohl to být jenom můj pocit, protože takové myšlenky mají všichni, když nejsou se svým milým, ale... nemyslím si.

Pokládám se do trávy. Obloha má podivně naoranžovělou barvu ze světel a kromě jednoho drobného světélka, které se pohybuje po obloze, je nebe čisté. Nebo spíše natolik špinavé, že nic jiného není vidět.

„Je mrtvý," šeptám do noci, protože nikomu jinému to nemohu říct. Nikoho neznám a nikdo by to nikdy nepochopil. Jak bych mohla plakat pro někoho, kdo zemřel ve válce, která mohla být klidně před stovkou let? A nejenom on, ale i ti lidé, které jsem v tom životě potkala, všichni už budou s velkou pravděpodobností mrtví.

Mám pocit, že v rukou stále držím žlutou obdélníkovou obálku, která mi přinesla vzkaz o jeho skonu. Očima jsem k těm slovům ani nedošla, protože mě čas krutě vytrhnul a zahodil jako nechtěnou hračku, ale bylo zřejmé, co se tam psalo. Nebyli jsme si souzeni, vím to, nikdy si nejsme souzeni, ale přesto to bolí, protože člověk doufá, že se plete.

Jsem si jistá, že někde v tom městě opět je. Možná je starší, mladší, milejší nebo zlejší, ale je tam. V jedné z těch stovek ulic má svůj pokoj, ve kterém právě spí a neví, že se brzy setkáme, aby mi mohl zlomit srdce způsobem, který mu je ještě neznámý. A já si to srdce zlomit nechám, protože budu naivně věřit tomu, že tentokrát tak neudělá a přesvědčí mě o tom, že v tomhle světě mám místo.

Chce se mi spát. Na té chladné zemi uprostřed louky nad městem. Pod širým nebem, které je zahalené světelným smogem, že si ani nemohu užít oblohu plnou hvězd. Jsem vyčerpaná smutkem a přesunem, který mi kroutil všemi orgány, ale... bojím se usnout, protože se bojím toho, co mi ráno přinese.

Třeba se probudím do jiného času, napadá mě. Ale to je málo pravděpodobné.

Pokládám si svůj batoh pod hlavu jako polštář, ruce si spojuji na břiše a hledím na oblohu. Oči mě pálí a zavírají se, asi bych se prostě měla podvolit spánku.

A počkat na to, co mi přinese den jeden tisíc šest set patnáctý.