Než najdu cestu zpět

Prolog

 Příběhy lidských životů mají vždy jasné začátky – narození. Tou chvíli, kdy přijde první samotný nádech započne život, který bude rozmanitý, částmi nudný, ale vždycky ojedinělý.

Asi každý se pak v průběhu života zamyslí nad tím, že jeho život není výjimečný a nikdo si o něm nebude vyprávět, protože nemá co předat. Jenže v tom se mnohdy pletou. Už v průběhu svého života svůj příběh předáváme. Vyprávíme přátelům, jak jsme se ztrapnili v první třídě, když jsme učitelku oslovili mami, svým rodičům se chlubíme, jak jsme na tělocviku zůstali poslední dva při výbíjené. To, že svůj život nepředáváme chronologicky neznamená, že ho nikomu nevyprávíme. Dáváme jim útržky, necháváme je s námi náš příběh prožít a ačkoli nebudou všichni vědět každý detail, v jejich hlavách náš život bude.

Vidíme to ostatně i v knihách. Otevřeme první stránky, kde se nám pozvolna představuje příběh, ale nevíme zhola nic. Následně potkáme hlavní postavu, ale netušíme, odkud přišla, co si prožila. Jaké strasti a radosti měla v životě, koho miluje a nenávidí. Vše musíme odkrývat postupným čtením, nejasnosti života se vytrácí a budujeme si představu ve své hlavě.

Tak by to mělo být i zde. Nyní byste měli být zmatení, netušit, co se děje, kdo jsem, kým se stanu. Ale zde to nejde. Abyste pochopili samotný začátek vyprávění, musíte znát všechny důležité momenty mého života.

Dětství můžeme přeskočit. Narodila jsem se, naučila se chodit, mluvit, hrála si sama i s přáteli. Chodila jsem do školy, kde mi mnoho věcí šlo, ale neuměla jsem poslouchat. Na střední se sice ukázalo, že mi až tolik věcí nejde, ale stále jsem byla ucházejícím studentem. Moje poslouchání starších se nijak nezlepšilo a uzavřela jsem se více do sebe, protože jsem ztratila vůli být nejhlasitější.

Po střední jsem chtěla jít na vysokou, ale to je nepodstatná část života, která ani nikdy nebyla dokončena nebo ukončena. Ale v době, kdy jsem na ni měla začít chodit, se mi do života zapletl on. Není třeba vás zatěžovat jménem nebo tím, jak vypadal. Byl to zkrátka On – člověk, ke kterému mé srdce poprvé vzplálo. Jeho přítomnost byla elektrizující a doteky stejně jemné jako spalující. Než začal náš společný příběh, v hlavě jsem měla celičký příběh našeho života. Chvíle, kdy si vyznáme lásku, kdy se vezmeme, vychováme spolu děti, budeme si užívat staří a nakonec společně zemřeme. Vše existovalo dříve než náš první rozhovor, ale i ten nakonec přišel.

Přes rozhovor jsme pokračovali prvními letmými doteky, polibky a intimitou. Zde však i náš příběh skončil. Čím blíže jsme se pokoušeli k sobě dostat, tím vzdálenější jsme byli, až jsme se nakonec k sobě otočili zády a odešli, protože to bylo lehčí, než se tím trápit.

Alespoň to jsem si začala nalhávat.

Mé srdce nikdy nezapomnělo na naši krátkou blízkost a vždy plakalo nad životem, který pro nás vysnilo. Stal se bolestí v mém těle, kterou jsem nemohla zavrhnout a ani čas rány nemohl vyléčit. A pokaždé, když jsem si vzpomněla na film, který jsme spolu sledovali, jídlo, která jsme si po nocích hříšně objednávali, po vtipech, které jsme si říkali – vždy se ta bolest vrátila a nedovolovala mi existovat.

Chtěla jsem bolest a žal utopit jakýmkoli možným způsobem. Našla jsem si nové koníčky, ale v mé mysli se stále odrážel. Pokoušela jsem se ohřát v náruči jiných, ale vnímala jenom to, jak jsou jejich doteky jiné oproti těm jeho. Nic nemohlo pomoci mému srdci.

Postupem času se moje prosby světu už neobracely na to, aby mi ho vrátil a dovolil nám být spolu. Místo toho přišla prosba, ať už se tím netrápím, ať nemusím žít ve světě, kde je i on. Dala bych cokoli, abychom nebyli tak blízko sebe.

Tehdy jsem je potkala. Pokud mi nemohlo pomoct vlastní srdce, musela to udělat věda. Mé přání bylo nebýt blízko němu a oni mi slíbili, že to splní. Že mé tělo odevzdají času, který mě přemístí jinam. Dá mi možnost prožít život v jiné době a na jiném místě, kde se už nebudu trápit jeho existencí.

Znělo to jako dar, ale jak mohu opustit svou rodinu a přátele? Odpověděli, že jakmile zmizím, bude to, jako kdybych nikdy nebyla a nikdo nebude raněn.

Ale kam odcestuju? Čas si sám bude určí, kam patřím. Najde mi místo, kterému patří mé srdce a tam budu moct prožít svůj příběh. Stanu se novým člověkem na novém místě.

A tak jsem to udělala. Nepřemýšlela jsem nad tím, protože jsem věděla, že čím více budu hledat klady a zápory, tím více se budu klanět k tomu, abych zůstala, ale to já nechtěla. Kývla jsem na jejich nabídku a nechala čas roztrhat své tělo, aby mě následně složil na takovém, které mi mělo náležet.

To místo bylo sto let let poté, co jsem se původně narodila. Svět byl jiný, nový, ale stále jsem se tam cítila jako doma. Poznávat vše nové bylo vzrušující a neměla jsem čas vzpomínat na někoho, kdo byl už mrtvý. Mrzelo mě to, to bylo pravdou, ale ten život byl o mně, ne o něm.

Nebo tak jsem si to myslela až do chvíle, než jsem při cestě metrem zachytila cizí pohled. Pocit, že jsem sledována, mě šimral po celém těle, netušila jsem, co se děje, ale vše jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem zvedla zrak a hleděla mu do očí. On hleděl do těch mých. Vypadal úplně stejně jako v té době, ze které jsem utekla. Měl stejný hřejivý úsměv a pronikavý pohled, který mě roztřásl. Proč tam ale byl?

Napadlo mě, že to je někdo pouze jemu podobný a otočila se k němu zády. On tam však stále byl a poté ještě venku, když jsem vylezla z podzemí. Chtěla jsem se nadechnout čerstvého vzduchu a jít dál, ale on tam stál. Hleděli jsme na sebe pár vteřin, než se rozhodl jít blíže ke mně a promluvit.

Byl to on, byla jsem si tím jistá. Ten hlas, ta slova, tón, držení těla – před tímhle člověkem jsem utekla. A čas mě k němu opět přivedl.

Napadlo mě, že třeba tentokrát to bude jiné, že v tomhle čase si jsme souzeni. Povídali jsme si, smáli se spolu. Následně i přišly letmé doteky a ve chvíli, kdy jsme se měli prvně políbit a já si říkala, že tentokrát to bude jinak, se svět zhroutil.

Čas roztrhal mé tělo, vytrhnul mě z místa, na které jsem měla patřit a uložil mě někam jinam. Doba byla jiná, mnohem starší, ale má smysl stále stejná – zdrcená z toho, že jsem ho neztratila jednou, ale rovno dvakrát.

První týdny jsem brečela. Zoufale volala po návratu a chtěla ho zpět. Ne toho prvního, ale druhého, kdy nám život ani nedopřál ten krátký čas, co jsme měli. Po týdnech pláč přestal, vydala jsem se na průzkum světa, který byl opět nový a on tam stál. V potrhaném starším oblečení, obličej a ruce špinavé od těžké práce, ale byl to on. V jiném čase, na jiném místě, ale náš pohled se opět setkal a já cítila tu přitažlivost, která nás k sobě táhla.

Až do chvíle, než nás čas opět oddělil.

Po sedmém přemístění mi to konečně celé došlo – nikdy nebudu nikam patřit, dokud na tom místě bude i on.