The Smell Of Roses [CZ]

14. kapitola

Elizabeth

Stacy se celý víkend neukázala. Nejspíš předstírala, že neexistuje a ani jednou se neodhodlala zavolat Aaronovi, který každou druhou hodinu netrpělivě a nedočkavě vytáčel její číslo. Měla jsem chuť jít k ní domů a z celého hrdla a úplně bez emocí jí vykřičet do tváře, co si o ní právě teď myslím. Nebylo by to nic pěkného, ba naopak, myslím si, že kdybych to udělala, byl by to náš poslední rozhovor vůbec, a proto jsem se raději zklidnila a všechno v sobě úspěšně ututlala. Naštvalo mě, že mě po celé dva dlouhé dny vystavila nechápavému a zmatenému Aaronovi, kterému v očích běhaly otázky, na které neměl odpověď… ale já jsem měla a to na tom bylo to naprosto nejhorší. Nejednou jsem se nachytala, jak se zhluboka nadechuju a připravuju se na řečení pravdy, ale vždy jsem se zastavila. Neměla jsem v sobě dostatečnou sílu na to, abych viděla jeho obličej po té, co by se všechno dozvěděl. Ten pohled na něj by si měla odnést Stacy, ne já. Já bych s tímhle neměla mít nic společného. Nejsem z ničeho vina. Jen úspěšně zapírám chyby mé kamarádky, to přece není nic trestného a zlého.

‘’Lizz… chceš hodit do školy?’’ zaslechla jsem Aaronův hlas vycházející z kuchyně. Nazula jsem si boty a přehodila přes sebe bundu, která byla i přes její tenkost hodně teplá a hřejivá.

Než jsem stihla odpovědět a pronést své záporné ‘ne’, Aaron už stál u dveří s klíčem od auta v ruce. Chtěla jsem mu říct, že si nemusí dělat starosti, že tu krátkou vzdálenost můžu dojít i pěšky, ale podle jeho výrazu jsem raději zamlkla a usoudila, že tentokrát bude lepší souhlasit s odvozem.

Naskočila jsem na sedadlo spolujezdce a začala nervózně poklepávat nohou. Bála jsem se otázek, které by Aaron mohl během jízdy vytáhnout.

‘’Potřebuju si promluvit se Stacy,’’ pronesl do ticha v průběhu jízdy. Chápavě jsem kývla hlavou a doufala, že Stace konečně posbírá všechnu odvahu a přestane mu lhát.

‘’Pořád nechápu, proč se mi neozvala ani na jeden telefonát,’’ mluvil a já poslouchala. Zase ve mně začala růst chuť všechno mu říct, ale mlčela jsem a jenom kývala hlavou. ‘’Tobě se taky neozvala, že?’’ ujistil se.

‘’Ne,’’ odpověděla jsem tichým hlasem. Byla jsem si jistá, že jakmile se dozví pravdu, začne mě nenávidět a bude mi vyčítat, že jsem to před ním zatajovala.

‘’Je to zvláštní,’’ zakroutil hlavou a povzdechl si. Kousla jsem si do rtu a odvrátila od něj pohled.

Atmosféra byla neskutečně dusná a vířila se v ní hromada nezodpovězených otázek, které z Aarona neustále vyzařovaly. Oddechla jsem si, když konečně zabočil na školní parkoviště, zaparkoval auto a já mohla vyskočit ven a nadechnout se čerstvého, čistého vzduchu.

‘’Uvidíme se doma,’’ usmála jsem se na něj. Úsměv mi opětoval a mávl mi rukou. Nabrala jsem na rychlosti a mířila přímo do školy. Věděla jsem, že Aaronovi kroky směřují tím samým směrem, ale i přes to jsem na něj nečekala. Nechtěla jsem s ním jít. Potřebovala jsem se konečně zbavit jeho pohledu, zmatenosti, jeho otázkek a ustavičném mluvení o Stacy.

Vkročila jsem do školy a očima vyhledávala Stacy. Aaron nebyl jediný, kdo si s ní nutně potřeboval promluvit. Její blonďaté vlasy nebyly k zahlédnutí. Skenovala jsem každý centimetr chodby, ale Stacy nikde. Prozkoumala jsem místa, kde se často zašívala nebo kam jen prostě často chodila. Nikde nebyla. Jako by se po ní slehla zem. Ani jednou jsem nezaslechla její pisklavý hlas, který se obvykle rozléhá po celé chodbě. Pochopila jsem, že se mi pravděpodobně chtěla vyhnout, a proto se dnes raději vykašlala na školu. Tohle je přesně Stacyn styl.

V tašce mi zazvonil mobil oznamující novou příchozí zprávu. Vytáhla jsem ho ven a přečetla si ji.

Aaron: Nemůžu ji nikde najít. Jdu k ní domů.

V hloubi duše jsem tušila, že tahle jeho nečekaná návštěva bude naprosto zbytečná, protože ho Stacy nepustí dovnitř a bude předstírat, že není doma.

Ještě jsem ani nebyla u mé skříňky a už jsem si mohla všimnout červené růže. Byla připevněná přesně na mé skříňce a já musela znovu zkontrolovat, jestli jsem si náhodou nespletla cestu… bylo to přesně jako s tím dopisem. Rozhlédla jsem se kolem, i když jsem přesně věděla od koho je. Will. Nikde okolo jsem ho nezahlédla. Opatrně jsem sundala růži z mé skříňky a přitáhla si ji blíž k sobě. Ani jsem nezaregistrovala, jaký obrovský úsměv se bez mého svolení vytvořil na mých rtech. Mohla jsem cítit teplo, které mi kolovalo v žilách a rozlévalo se mi do všech částí těla… hlavně do tváří, které neskutečně rychle nabraly červenou až rudou barvu. Srdce mi bušilo. Pocítila jsem v sobě malý náznak radosti, ale za pár vteřin všechny mé šťastné pocity převzala zmatenost. Nechápala jsem, proč mi daroval růži. Naprosto jsem tomu nerozuměla. A to jsem ještě ani netušila, že to je teprve začátek a z tohohle se stane jeho malá tradice.