Máte šťastné manželství?

4.

"Simone" zaúpěla a hleděla na osmiletého kluka. Nechápavě na ni krčil obočí. Upíral na ni oči, které byly jako ty Severuse, ale měl tmavě zrzavé vlasy. Vždycky ji to překvapilo, když nad tím přemýšlela, ale i poprvé, když ho viděla. Simonova matka měla blond vlasy, Severus černé a u jejich syna se geny zamíchaly a byl tmavě zrzavý.
Na denním světle byly vidět rudé odlesky, ale v šeru jeho vlasy vypadaly kaštanově hnědé.

Simonova matka, Kleas, zemřela v bitvě o Bradavice. Zabila ji Bellatrix, byla u toho. Stála zády, její profesor lekvarů a později i obrany, ji přišel pomoci, překonat Dolohova, který měl nad ní navrh. Když se smrtijed svalil k zemi, díky Severusově kletbě, byla mu vděčná, cítila se naproto vyčerpaná. Věděla, že by souboj nemusela vyhrát.
Zpět do reality ji probral výkřik. Bylo to skoro hned za ní, ona i Severus se otočili a to bylo poprvé a naposledy, co Kleas viděla. Spadla k zemi mrtvá. Pamatuje si výraz svého profesora, kterému se v obličeji značila nekonečná bolest.
Hermiona měla výčitky svědomí. Kdyby nešel pomoci ji, jeho přítelkyně by žila.
Jeden z posledních soubojů, byl Bellatrix a Severuse, nepřišel na zavolání Pána Zla, nehodlal se vzdát a Bellatrix po několik nekonečných minutách, padla mrtvá k zemi.

Zamrkala očima a dívala se na jeho syna. Znala ho od malička a přijala ho za svého. Milovala ho, několikrát se jim stalo, že spousta lidí si myslelo, že je to i její syn a přisuzovaly barvu vlasů k její genové výbavě. Severus ani ona neodporovali, Simon to také netušil. Severus ho chtěl ušetřit a ona byla překvapená, jakou důvěru v ní tímto rozhodnutím vložil.
Sledovala nehnutě Simona a netušila, co má říct a udělat lépe.

Simon seděl na židli vedle něj a sledoval Hermionu, která na něj mluvila. Snažila se o klidný tón. Četl si noviny, ale poslouchal, co říká Simonovi, i ten ji pečlivě naslouchal.

"Včera jsem ti to říkala" namítla Hermiona, už zoufale a dívala se na Simona. Ten sklonil oči a mlčel. Hermiona se podívala na něj. Opětoval ji pohled. "Neřekneš k tomu nic?" zeptala se trochu naštvaně. "Nemůže za to" odpověděl jen a nechtěl se hádat, vždycky to směřovalo k hádce.
"Simone, jdi do pokoje" řekla, Sim se zvedl a poslušně odešel do patra.

"Takhle to nejde dál..." začala a sledovala ho. "Já vím, že jsi mu včera řekla, že má na nás čekat a nikam nechodit... Ale on si to nepamatuje" řekl klidně a podíval se na ni. "Chápeš, že jsme ho celé odpoledne hledali? Uvědomuješ si to vůbec, Severusi?" zeptala se a hleděla na něj.

"Uvědomuješ si ty, že jeho krátkodobá paměť funguje jinak?" zeptal se Hermiony. Dneska měli jít k jejím rodičům, byl to spontánní nápad a Hermiona mu to řekla, když přišel z práce, včera večer. Když on byl v Bradavicích, to řekla i Simovi a ten ze školy odjel domu, ale oni na něj čekali před školou. Pak ho hledali po celém městě a škole a nekonec ho našli doma, jak si čte.
Pochopil, že to Hermionu naštvalo, ale Simon za to nemohl.

"Já už na to nemám!" zašeptala rozrušeně a zvedla se. Začala přecházet po místnosti a Severus viděl její oči lesknoucí se od slz. "Když jsem mu to ráno řekla, že jdeme k mým rodičům a že ho vyzvedneme před školou, odkyval mi to, a dneska to neví! Ale vybaví si to až později! Já nechápu, proč si to nenapsal, ráno jsem mu to řekla a on mě ujistil, že tam počká a že si to napsal! Ještě mi lhal!" oznámila mu naštvaně Hermiona a sedla si do křesla. Severus se zvedl a přešel až k ní. "Víš to, víš, že má problém s pamětí, musíš se podle toho zařídit, není to jeho chyba... Tvoje je to chyba, že se s tím nedokážeš zžít" řekl vážně. Nechápal to, proč když ví, jak na tom je, se mu nepřizpůsobí. Hermiona zalapala po dechu a nevěřícně se na něj podívala.

"Takže je to moje chyba? Dělám snad pro to málo? Chodíme k psychologovi, snažím se to vyřešit! A je to moje chyba?!" zeptala se naštvaně. Přikývl a zamračil se, chtěl něco říct, ale Hermiona ho přerušila.