Noc se překlenula v den bez požáru i vraždy. Všichni, kdo zamhouřili oka, se probudili ve svém těle, na němž nebyla jediná známka po tom, že by se je někdo v noci pokusil připravit o končetinu, oko… Tedy přežili všichni. To jediné, co se vytratilo, byla nabíječka z Yoneho zásuvky.
Na snídani se scházeli postupně od sedmi ráno až po půl devátou. Jako první se tam objevil Yone, to ranní ptáče i večerní sova, závislé na kávě, a už do sebe naléval nutnou dávku kofeinu, aby byl schopný nějak fungovat. Hned po něm se z místnosti u jídelny vyvalil Sett.
Byl nezdravě bledý, s kruhy pod očima. Čepici nechal někde vzadu. Světle červené vlasy trčely do všech stran, odmítaly klesnout dolů i poté, co se je pokusil přilepit k hlavě. Když seznal, že úspěchu se nedočká, nechal toho a sklesle došel k židli, na niž se svalil a zaklonil hlavu.
„To byla příšerná noc!“ řekl na ráno až moc nahlas.
Yone skoro nadskočil. Kávu ještě nedopil, nemá na tohle dost energie. Ale nic na to neřekl, nechtěl, aby to Sett rozváděl. Jak ho znal, bude následovat další stížnost.
„On snad nikdy nespí! Jak se mám vyspat do krásy, když si pouští hudbu nahlas do tří do rána?“
„To je mezi vámi. Musíte si o tom promluvit.“
„Sem pak neusnul. Chrápe. Galio…“
„Dáš si kafe?“
„Jo. Tři. Nebo umřu.“
„Jdi si uvařit.“
K jeho překvapení se nevyspaný hromotluk zvedl a jako tělo bez duše se odplahočil do kuchyně. Yone však neměl chvilku klidu, jakmile se Sett zdekoval a dal se na rychlokurz práce s kávovarem, vystřídal jeho místo K'Sante.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho Yone, ale kolega jako by ho neslyšel.
„Kafe,“ řekl jen a ztratil se v kuchyni.
Dalších pět minut seděl v jídelně sám. Poklepával prsty na poloprázdný hrnek, druhou rukou držel mobil a prohlížel si zprávy. I teď se objevovaly články o fiasku na koncertě. Aby taky ne, měla to být obrovská událost, všechny oči byly na Ezrealovi. Ani si nedokázal představit, jaká rána to pro něj musela být. Možná začínal rozumět tomu, proč se zatím neozval. Dává se dokupy.
Pro jistotu znovu zkontroloval, jestli mu neposlal SMS. Přestože mu chce dát prostor a čas, čtyři dny jsou dost dlouho. Mohl by napsat, že ani dnes nedorazí, že to nezvládne.
Pokud se za to nestydí, uvědomil si.
Když zvedl pohled od mobilu, všiml si, že tu není sám. Aphelios se přikradl tiše jako Twitch ve stínech, ovšem už s termoskou. Na rozdíl od ostatních přijel připraven na apokalypsu. O tom vypovídalo i to, že na stole u něj ležela krabička s jídlem.
„Dobré ráno,“ popřál i Apheliovi.
Palec nahoru je ultimátní odpověď na všechno. Jestli by nebylo lepší přijít na způsob, jak s ním komunikovat i bez mobilu. Překladač sice slouží jako dobrá náhrada, ale ne vždycky u sebe zařízení má. Znakovou řec by se učil týdny… ale pokud spolu mají vytvořit hit, nebylo by ke škodě obětovat nějaký čas a investovat do něj.
„Jak to jde s tím hitem?“ zajímal se.
Aphelios vytáhl z kapsy mobil. V dlouhých rukávech županu, do nějž se zabalil do stylu burrita, se mu těžko něco cvakalo, ale měl cvik. Brzy se Yone dočkal odpovědi:
„Potrebuju nastroje nemuzu varit z vody.“
„Rozumím. Po snídani se stavíme v obchodě a vybereš si.“
„Můžeš nás vyhodit u posilky?“ ozval se K'Sante, jemuž se podařilo zkrotit Settovu frustraci z neposlušného kávovaru a nesl jak své, tak jeho kafe. „Mám směnu, nemůžu vynechat. Dnes mám na starost Tryndamera, tvrdí, že má silnější pravačku než levačku a překáží mu to ve vztahu.“
„A jsi vztahovej poradce, nebo instruktor?“ dloubl si do něj o poznání klidnější Sett.
„To, co zrovna vynáší. Ale neboj, kamarádům radím zadarmo.“
„Jako bych to potřeboval,“ zabrblal si Sett pod rudnoucími tvářemi. „Tak… jakej je dnešní plán?“
„Vás dva odvezu do posilovny,“ ukázal Yone na K'Santeho i Setta, „a Aphelia do obchodu s nástroji. Má pravdu. Zapomněl jsem na nástroje.“
„Takže budem hrát?“
„Umíš na něco hrát?“
„Na bubny zvládne hrát každej.“
Aphelios zvedl ruku, aby přestali na chvíli mluvit, a rychle vyťukal odpověď, kterou monotónním hlasem překladač předal nahlas:
„Na nastroje budu hrat sam.“
„Dobrý udělátko. Můžu taky mluvit přes tohle? Vypadá fakt chytře,“ zakňoural Sett. „Nečerti se, Phele, byl to komuniment. Chápu, na nástroje nesahat, jasný. Stejně budem mít dost práce s vokálama.“
„Hodilo by se slyset vas zpivat.“
„Aphelios má pravdu. Já jsem vás slyšel všechny,“ přidal se Yone, „ale bylo by dobré, kdybyste se slyšeli všichni. Ať můžu porovnat, na jaké jste úrovni, a podle toho vám zařídit kantora.“
„To jako že se budem učit? Zpívat? To se naučit nedá, to musíš mít talent.“
„Ale i o talent se musí pečovat,“ namítl K'Sante. „Souhlasím, je to dobrý nápad.“
„Jsi docela hlavička,“ pocuchal Sett Apheliovi vlasy hruběji, než by měl, aby mohl dodat: „Když zrovna neponocuješ do tří do rána.“
„Do prdele, držte huby…“ ozvalo se z kuchyně.
Poslední člen skupinky, co přebývala v apartmánu, se k nim konečně přidal. Kayn nikdy na kávu nebyl, vždycky musel proti proudu. Místo hrnku s čímkoli teplým, co by ho udrželo v bdělém stavu, tiskl v dlani plechovku s RedAlistarem.
„Kayne, výborně. Jdeš právě včas, zrovna jsme –“
Kayn nenechal Yoneho domluvit.
„Šetři dechem, mami, všechno jsem slyšel.“
Nakráčel si to ke stolu. Přestože měl volnou židli, vyskočil na desku a usadil se na ni. Neobešlo se to bez odezvy, naštěstí byl Sett moc daleko na to, aby ho shodil, a K'Sante to nějak skousl.
„Takže mě chcete slyšet, jo? Sheesh… co nadělám, zazpívám vám. Třeba mě konečně bude mamánek brát vážně, až zjistí, kde je jeho místo.“
„Ty jeden –“
Aphelios byl pohotový. Popadl Setta za paži, aby zabránil další kolizi. Takhle brzy ráno nikdo nebyl připraven uklízet spoušť, co po sobě tihle dva zanechávají.
„Děkuji,“ poděkoval Yone a zvedl se od stolu. „Až dojíte a dopijete, oblečte se teple. Venku je zima. A hlavně reprezentativně. Žádný župan,“ ukázal na Phela, „ty si nasaď čepici,“ poručil Settovi, „a ty… se obleč,“ patřilo polonahému Kaynovi. „Budu na vás čekat u auta přesně v deset. Kdo tam nebude, zůstává doma a umývá nádobí.“
Na tohle slyšeli všichni. Takhle rychle do sebe Sett kávu nikdy nenalil.
...
„Nebaví mě to tu.“
Kaynovu výtku oba pochytili, ovšem ani Yone na ni nereagoval. Nebrali to na lehkou váhu, když se Kayn nudí, není to nic příjemného pro nikoho v okolí několika metrů, ale zaznělo to už tolikrát, že do dalšího zopakování to bude muset vydržet.
Kdyby bylo potřeba koupit jen kytaru, dávno by odtud odešli. Aphelios se vyznal. Vypadalo to, že prodavači rozumí a chápe i všechny odbornosti, na které poukázal, aby je při výběru bral v potaz. Yone tam byl jako morální podpora a peněženka, Kayn… aby nebyl sám.
„Však už má vybraný, ne? Jak dlouho to ještě potrvá?“
„Klid. Chce to čas. Nezapomeň, že nástroj si vybírá umělce,“ odvětil Yone, který se postavil vedle něj.
„To máš z filmu, takovou sračku nikdo moudrej neřekl. Hele, nemůžem se vrátit? Včera jsem se nedostal do koupelny a fakt rád bych si dal bublinkovou koupel.“
„Půjčil jsem ti kostku, proč si s ní nehraješ?“
Kayn ukázal na hromádku malých kostiček vedle sebe.
„Slibuji, že to nebude trvat dlouho. Máme klávesy, elektrické bubny. Výběr kytary je problém. Hlavně proto, že bude potřebovat ještě bas. Jsem zvědav, jak tohle všechno – a ještě ty dva – nacpeme do auta.“
„Necháme ho tady, ať vybírá, a pudem se někam zabavit.“ Na Yoneho to však neplatilo, ani když dodal: „No tak! Jsme tu přes hodinu! A je tu ticho! Víš, jak nesnáším ticho!“
„Můžeš mu s výběrem pomoct,“ namítl producent. „Stejně byste se měli seznámit. Sett na tebe má špatný vliv. Dokud tu není, zkus to. Jdi.“
Drcnul do něj ramenem. Kaynovi se ze židle nechtělo. Vyseděl si tu důlek, má ho zahřátý. Co když sem někdo přijde a sebere mu ho? Ale nenechal na sebe dlouho čekat, jakákoli činnost se zdála být zábavnou v porovnání s vysedáváním na místě.
Možná jsem jenom měl málo RedAlistara s Yígr Masterem, pomyslel si, když se jejich pohledy setkaly.
Kayn si na sympatie nikdy nehrál. Jeho složitá a proměnná osobnost od sebe lidi odháněla, co si pamatuje. Ani si nedělal velké naděje se vztahy ve skupině. Yoneho respektuje, protože se znají léta, K'Sante je klidný, toho by mohl alespoň ignorovat. Aphelios je takový neutrál, nijak výrazně ho neštve, ale ani by s ním sám od sebe netrávil čas.
„Hej,“ pozdravil jak Aphelia, tak i prodavače, „co ta s plamenama? Kytara nemůže být víc cool, když má plameny.“
Aphelios se nahnul na stranu, aby viděl za Kaynovo rameno. Bylo mu jasné, že ho sem Yone poslal, aby spolu měli alespoň nějakou interakci. Nevadilo by mu to, kdyby to byl kdokoli jiný. Třeba K'Sante. Ne, z jejich skupiny jedině K'Sante, protože ten by to jen pozoroval.
Obrátil pozornost na Kayna, co těžkal kytaru, až poté, co od Yoneho dostal palec nahoru. Protočil očima, založil paže na hrudi a odfoukl tmavou ofinu z obličeje.
„Ale možná… nemáš rád plameny?“
To bylo překvapivě pozorné. Aphelios se nedíval po žádných vyzývavých kouscích, měl v rukou jen nevýrazné tmavé kytary. A na jednu takovou Kayn ukázal.
„Jsi emo, že?“
Proč si to všichni myslí? prolétlo Phelovi hlavou.
„Moc dobře vím, jak je vzhled důležitej. Jasný, jasný, asi je důležitý i to, co je uvnitř.“
Aphelios si nebyl jistý, jestli je to analogie k něčemu. Vypadá to, že se Kayn chystá s něčím svěřit. Prodavač byl mimo, ten tomu nerozuměl, ale němá tvář se začínala chytat. Že by ta bestie byla vevnitř měkká a zranitelná?
„Máte kytaru s vnitřnostma?“
Každý se může mýlit. S rezignovaným povzdechem nakonec kývl na tu kytaru s plameny, která se mu sice vzhledově nezamlouvala, ale výborně se držela a měla velmi příjemný zvuk.
„Bude to všechno?“ přistoupil k nim Yone. „Nepotřebuješ ještě –“
Aphelios odněkud vytáhl ještě jednu kytaru a ukulele.
„Jasně. Rozumím. Dobře, tak zaplatím a půjdeme.“
Ukulele se těšilo Kaynově pozornosti. Tmavovlasý muž na malou verzi akustické kytary civěl jako Jax na vejce.
„Je směšně malinká. Takhle nějak si představuju Settův… uh… můžu si na to sáhnout?“
„Pokud vezmeš i klávesy,“ přitakal Yone. „Musíme to dostat do auta. Docela mě mrzí, že jsme naše dvorní nosiče nechali v posilovně…“
Nákup nástrojů jim zabral hodinu a půl. Byli by se v obchodním domě nezdrželi ani o minutu déle, kdyby Kayn netrval na tom, že by si dal něco k jídlu. Musel se spokojit se sendvičem. Ovšem kdyby se tu nepotulovali, jantarovým očím, co je sledovaly za sklem zdejší manikúry, by unikli.
„To byli oni,“ vyslovil Ezreal nahlas.
„Hm? Kdo?“
Popová hvězda se podívala na svého stylistu. Tarik seděl hned vedle něj, s jednou rukou fialovou, jako by ji měl posetou modřinami. Byla to jen rukavice, ale vyvolávala úplně jiný dojem.
„Uh… ale nikdo, nikdo. Jak jsem řekl, budu potřebovat tvou pomoc. Pomůžeš mi z kamenů udělat diamanty.“
„Diamanty. Ano, ano, to je má práce. Ať už jsou sebeošklivější, vytvořím jim takovou imidž, že –“
„Ale nesmí zastínit mě,“ namítl Ezreal a naklonil se, aby ještě stihl Yoneho záda. „Nikdo z nich.“
„Neboj se, Ezreali, ty jsi moje hvězda číslo jedna.“
„Myslím, že už můžu.“ Zvedl se z křesla.
Nehty měl upravené a čisté, kůži kolem nich hladkou. Nádherný pocit. Ještě by tu zůstal na ochranný nátěr, ale riskoval by, že svůj odvoz zmešká.
„Už jdeš?“ ozval se Tarik.
„Ještě se ozvu. Ale dneska mě nečekej. Každopádně díky za ty lázně. Hodně to pomohlo. Cítím se na krásných patnáct let.“
Propleskal si dokonale hladké tváře a natáhl se pro tašku. Jak odcházel ke skleněným dveřím, otočil se na přítele přes rameno.
„Zatáhneš to, že ano? Pak ti to splatím.“
„Jsme přátelé. Tohle bylo na mě.“
„Díky, Tariku.“
Nasadil si na nos oranžové brýle. Módní výstřelek, který se absolutně nehodil k zeleným vlasům. Připomínal s nimi pomeranč. Ale to se teď nosilo. A musí zajistit, že mu ostatní neudělají ostudu tím, že budou nosit něco obyčejného.
Ale aby mě nezastínili. Jsem hvězda. Nikdo mi nebude krást světlo reflektoru.
„Ekko,“ zamumlal nahlas, „s tebou jsem ještě neskončil.“