Surrender the Night

Nade mnou, všude kolem, v každým centimetru prostoru, je tma. A i když je všechno tolik prosycený zvukama a zdi se pod nima přímo chvějou, vnímám to příšerný ticho víc, než během posledních dvanácti let. Něco na nás - něco v nás - je dneska jinak. Skoro smuteční, jestli chcete slyšet víc.

Potom asi přijde ta chvíle, kdy se ticho prolomí a svět za oponou a černýma dveřma se rozzáří v neonech světel. Moje srdce buší, jako by to bylo úplně poprvé a oči mi plní mlha, ruce se mi třesou. Najednou vnímám všechen ten křik, ruce zvednutý kilometry nad hlavou, poletující vlasy v tom šíleným bezvětří. Poslední nádech a my. 

"Franku? Jdeš?" ozývá se vedle mě ten hlas. Dobře ho znám, ale stejně zní jinak. Srdce mi buší a bořím se v kolenou, nefunguju a padám. Určitě padám. 

"Jo, jasně," otočím se. Stojí za mnou a opírá se o zeď, ruce v zadních kapsách džínů, jakoby se nedělo vůbec nic. Přemýšlím, jestli to taky cítí, jestli ví, že dneska je všechno tak hrozně moc ztracený. 

"Děje se něco?"

"Ne, nic. Všechno je... skvělý," usměju se a on se usměje nezpátek. Zavrtí hlavou, jakože mi nevěří, ale vejde do toho pekla dva kroky přede mnou, klidnej a úplně stejnej jako pokaždé. Krásnej a divokej a svobodnej a bláznivej. A můj...?

Všechno utichá, tentokrát doopravdy. Gerard projde středem pódia, narovná mikrofon a ohlédne se. Na mě. A víte - v tu chvíli to poznáte. Po tom všem, po celým tom boji, po všech průserech a děsný radosti, přijde prostě jen tohle. On, sám mezi tím vším, zničenej a prázdnej. Chvíli to mezi náma visí a říkám si, že se sebere, že řekne něco, čím všechno to špatný zboří a bude to zase jako dřív. On a jeho vtípky, naše hudba a celej svět proti nám.

Nadechne se a jeho dech zaplní ten prostor, nebe nám spadne k nohám, čas se srazí. Zpívám s ním, zpívám to pro něj. Čekám jen kdy to skončí... kdy skončí to, jak hrozně jsme zničení. Ještě přece není čas, ještě to nemůže být všechno. 

"Byli jste skvělý," křičí do mikrofonu, ale láme se mu hlas, "tohle je Helena. Na rozloučenou."

A dav se bouří, hrotí se, zkouší to dál a dál, měl by nás tam někde vevnitř probouzet. Začínají první tóny, Gerard rázuje sem a tam, hrudník se mu divoce zvedá, když se zastavuje u mě. Otočí se ke mně tváří v tvář, všímám si třesu v jeho rukou a letmýho úsměvu na rtech.

"Dneska?" zeptá se skoro bezhlasně.

"Dneska," přikývnu. 

Potom už jenom cítím, že dneska znamená naposledy. Tak to hraju jako kdybych pro to měl umřít, jako kdybych měl jen co skončím vypustit duši a nikdy se nezvednout, jako by na ničem dalším nezáleželo.

"Slyšíš mě?

Jsi blízko mě?

Můžeme předstírat, že odcházíme

a pak se znovu sejít, až se naše auta srazí?

Co je to nejhorší, co ti můžu říct?

Bude lepší, když zůstanu.

Tak sbohem a dobrou noc. 

Tak sbohem a dobrou noc."

Potom se to všechno nějak vytrácí. Všechna síla, odhodlání, naděje, zlost. Pořád ještě se ozývá potlesk, ale já odcházím a nechávám to za sebou. Dveře klapnou pokaždé, když se za mnou něco velkýho zavře a zůstane to zavřený už napořád. Světla zhasnou a nakonec jsem tady sám, ve tmě, stejně jako na začátku. Je to to jediný, co zbývá, co zůstává. Tma.

"Frankie? Jsi to ty?"

Schovám si hlavu do dlaní. "Gerarde?"

"Co se děje? Co je špatně?"

"Se mnou? Co je špatně se mnou? Co se sakra děje s náma? Co je špatně s tebou?" ptám se a hledám ho pohledem někde mezi úzkým prostorem čtyř stěn. Skoro jsem si nevšiml, jak hrozně musí být blízko. Kdy to bylo naposledy?

"Už... už nemůžu. Je konec, víš?" Poznám mu na hlase, že se usmívá, protože to vždycky umí říct tak hrozně blbě. Je to prostě on. Nikdy bych si ho s nikým nespletl, nikdy bych ho nepřehlídnul. 

"Tohle nemůžeš," zasměju se, ale ty slova tak hrozně bolí, že se stejně choulím v rohu a musím vypadat ještě menší, než doopravdy jsem. Cítím, jak mě hledá rukama, ovine paže kolem mých boků a přitiskne se tak blízko, že cítím, jak mu buší srdce. 

Už se rozhodl.

"Tohle ti neodpustím, Gee. Tohle ti nikdy neodpustím," šeptám a musím se dusit tím, jak hrozně se snažím potlačit pláč. A on mě líbá. Na rty a na tváře, na krk a níž. Maže všechny ty roky. Topí ve mně každej pohled, každej polibek, každej den, kterej končil takhle, každej slib, že je to naposledy. A dneska to je naposledy. Mám strach, že to skončí. Že vyjdu ven a něco bude příliš odlišný, než abych to mohl unýst.

"Já tě tak strašně nenávidím. Zabiju tě, slyšíš mě? Rozumíš mi?" vzlykám a rvu se k němu blíž, protože už nemůžu dál dýchat, když nás cokoliv dělí. 

"Hraju ve svý nejoblíbenější skupině, pamatuješ?" směje se mi do ucha. Už ani nevím, jestli jsme ještě oblečení, hledám ho rukama a chutná tak neuvěřitelně slaně. Pořád mi tečou slzy. 

"Nejsem hrdina, jsem jen kluk, co zpívá tuhle píseň," mumlám mu do horké kůže, "platí to ještě? Budem tady, Gee? Budem pokračovat?"

Ztuhne, jako bych mu jednu vrazil. Nevím, jestli jenom zapomněl dýchat, nebo zabalil i tohle, ale už se nedokážu dál chovat statečně. Choulím se mu v náručí a bojím se, že se před ním nemám kam schovat.

"Já ti nikdy nechtěl ublížit, víš to, že jo? Ale... už nemůžu... nemůžu pokračovat," přejede mi rukou po zádech. Nechává za sebou horkost a mráz a taky spoustu bolesti. 

"Miluju tě," zavrtím hlavou. 

"Je tebe. A víc."

Bylo to naposledy. Budu si tu noc pamatovat, až bude pryč, protože se vzdávám všeho... svýho srdce, každýho snu, každýho tajemství, co mi dal. Tu noc jsme to prohráli. Ne poprvé, ale naposled.

# Díky za přečtení, budu ráda pokud zanecháte votes a nebo komentáře :) Je to pouze jednodílovka, původně jsem měla v plánu i víc... sexuální :D scénu, ale potom mi přišlo, že by se to nehodilo :)

Enjoy it, Lullaby007