Immundus - POZASTAVENO

2. Kapitola

2. Kapitola

„Kdo vlastně jsi? Nikdy jsem tě tady neviděla." Pronesu jejím směrem a v mé tváři je usazený úsměv. Jo. Je to bláznivé. Právě jsem políbila dívku, kterou vůbec neznám. Nebo spíš políbila ona mě. A jo. Ještě bláznivější je, že jsem ji zavedla někam, kde by vůbec neměla být. A ano! Je naprosto, ale naprosto šílené, kvůli neznámé dívce riskovat vlastní život. Protože jak můžu vědět, že to na mě nepráskne? Jenže já jsem v tu chvíli dokázala myslet jen na několik věcí. Že je zvláštní. Že je vyjímečná. Že trčí z davu. Porušuje řád. Už od první chvíle byla jiná a já jsem potřebovala vědět, co je zač. Protože někoho takového bych si v Katharósu všimla. Jenže já ji nikdy předtím neviděla a to mi na tom všem přišlo nejvíc zvláštní. Katharós sice není jedním z nejmenších měst, vlastně je docela dost velký, ale jakožto dcera jedné z nejvýše postavených jsem věděla o všech, kteří byli něčím nějak podezřelí. A sami musíte uznat, že ona už jen svým vzhledem a oblečením byla podezřelá opravdu hodně.

„Není důležité, kdo jsem." Odpověděla mi a já naklonila hlavu na stranu.

„Ale ano, je to důležité." pronesla jsem trochu naštvaným hlasem a vyšla do tmavé dlouhé chodby, plné dveří.

„Proč chceš vědět, kdo jsem?" zeptala se a já se na no otočila s povytaženým obočím.

„No tak pro začátek proto, že jsi stejná jako já. Miluješ holky. A taky proto, že vypadáš tak jinak. Porušuješ řád už jen svým vzhledem a vůbec si s tím neděláš hlavu. Nemůžeš být z tohohle města. To přece není možné." Vychrlila jsem na ni a ona se jen podivně usmála a přešla k jedním železným dveřím. Dotkla se jich prstem a přitom mi hleděla do očí.

„Řeknu ti, kdo jsem a odkud jsem, když mi otevřeš dveře těch cel." Zarazila jsem se a znovu si ji prohlédla od shora dolů.

„Proč?" zeptala jsem se okamžitě a ona jen pokrčila rameny.

„Chci vidět, jak vypadají. Taky bych ráda viděla mučící místnosti." Když zahlédla můj překvapený a zhrozený pohled, zasmála se. „Ano. Vím o nich. Vím o tom, že tady ty lidi mučí. Vím o tom, že je nechávají umírat v celách a vím o tom, že některé z nich vyhostí z města. Vím všechno o tomhle odporném prohnilém městě." Ty věty z úst skoro až vyplivla. Říkala to s takovým odporem, a se mi začalo dělat fyzicky špatně. Bylo to strašné. To, co se ve městě dělo, bylo nanejvýš odporné. Trestalo se zde za nejmenší prohřešek. Za nejmenší porušení řádu. A i když jsem toho věděla opravdu hodně, dalo by se říct, že skoro vše, netušila jsem, jak vypadá taková mučící místnost.

„Můžu ti otevřít jednu celu. Číslo 59. Jen tuhle jedinou, protože jen od té mám klíč." Sklopila jsem pohled ke své kapse na světle šedých kalhotech a zašmátrala rukou. Vytáhla jsem maličký klíč, který by se mohl snadno ztratit. A taky to si moje matka myslí, že se stalo. Že ten klíč ztratila. Padesát devítka byla totiž nejstarší celou v téhle budově a měla opravdu miniaturní klíč. Moje matka ho nosila s dalšími klíči vždy u sebe a několikrát si nadávala sama pro sebe, že ten stupidní klíč jednou ztratí. Ukrást ji ho nebylo nic moc těžkého. Když ho pak hledala, schytala jsem pěknou várku facek. Samozřejmě jsem byla první podezřelá v tom, kdo by ten klíč mohl ukrást. Ale když ho u mě nenašla, smířila se s tím, že se ztratil a tak se padesát devítka už víc než rok nepoužívá.

„A co mučící místnosti?" zeptala se ona dívka a v jejím hlase byla znát nervozita. To mě trochu překvapilo a já se na ni zmateně podívala.

„Nemám čipovou kartu. Nemám ti ty dveře jak otevřít." Odpověděla jsem jednoduše a ona přikývla.

„No tak fajn. Tak otevři aspoň tu celu, prosím." Pokývla jsem hlavou, aby šla zamnou a vydala se chodbou až na její úplný konec. Zastrčila jsem klíč do zámku železných a starých dveří a už už chtěla otočit klíčem, ale pak jsem se zastavila a zadívala se do jejích krásných modrých očí.

„Řekneš mi teda, kdo jsi?" Zasmála se a zastrčila mi prameny vlasů za ucho. Přiblížila se ke mě a zašeptala.

„Otevři ty dveře a dozvíš se to." Po zádech mi přejela husí kůže, jak jsem na svém krku ucítila její teplý dech. Otočila jsem klíčkem v zámku a otevřela těžké dveře do nechutné místnosti. Nacházelo se tam pouze jedno maličké okno, kterým neprosvítalo skoro žádné slunce. Studená podlaha tvořená z betonu byla celá špinavá a na některých místech to vypadalo, že je tam snad i zaschlá krev. Zdi tmavě šedé a poseté pavučinami a pavouky, kteří se nacházeli v každém z rohů místnosti. Vypadalo to, jako že se chystají každou sekundu skočit na toho, kdo by vstoupil dovnitř. Na stropě se ani nenacházela žárovka pro nějaké světlo, takže tam kromě slaboučkého paprsku světla, které proudilo z okna, byla tma jako v pytli. Postel nebo nějaký stůl? Ale prosím vás. Nic takového tam nebylo. Byly to prostě jen čtyři studené a špinavé stěny, s podlahou, stropem, maličkým oknem a železnými dveřmi. To bylo vše. A ještě k tomu celá ta místnost zapáchala po zvratkách a tak nějak... ten zápach připomínal... no prostě smrt.

„To je nechutný." šeptla jsem a zakryla si rukama nos, abych necítila ten zápach. Otočila jsem se na onu dívku a ta jen vrtěla hlavou a v očích měla slzy. To mě trochu vyděsilo.

„Hej... Jsi v pohodě?" dotkla jsem se jejího ramene a ona mou ruku rychle setřásla. Několikrát prudce zavrtěla hlavou, až její havraní vlasy lítaly do všech stran.

„Tohle nemůžu. Tohle nemůžu." Začala si šeptat pro sebe a já jsem o kousek poodstoupila.

„Co nemůžeš?" Zeptala jsem se a ji z očí stekly slzy. Začaly se ji kutálet po tvářích a její výraz vypadal, jako by právě viděla někoho umírat.

„Tak hrozně mě to mrzí. Omlouvám se. Hrozně moc." Šeptla pořád dokola a já jsem začínala být opravdu vystrašená.

„O čem to mluvíš? Co se sakra děje?!" Můj hlas začínal dostávat trochu hysterický podtón a spolu se stupňujícím se hlasem jsem odstupovala od místnosti zpátky do chodby. Když jsem však chtěla udělat další krok, ona dívka se mi postavila do cesta a znemožnila mi tak pokračovat v chůzi. „Co to děláš?!" zeptala jsem se teď už s neskrývanou hysterií v hlase. Co to dělá? O co tady jde? Co je zač?!

„Mrzí mě to. Omlouvám se. Nemůžu jinak." zašeptala a než jsem stihla cokoli udělat, prudce do mě strčila, takže jsem několikrát zavrávorala. A když se se pokusila pevně znovu postavit na své nohy, praštila mě do obličeje. Vykřikla jsem bolestí a mé ruce vyletěly k mému nosu, ze kterého tekla krev. Ona dívka do mě přitom znovu hrubě strčila a já dopadlo na špinavou a smradlavou podlahu v cele. Stačila jsem se jen otočit a podívat se na dveře, které už byly zavřené. Vrávoravě jsem se postavila a zkusila je otevřít, ale byly zamčené. Jak jinak. V hlavě jsem měla takový bordel, že jsem se nezmohla na nic víc než jen na pláč a křik. A i přes můj křik jsem uslyšela její hlas zpoza zamčených dveří.

„Nemůžu jinak. Zabili by ho. Zabili. Musela jsem to udělat. Omlouvám se." Slyšela jsem, že se její hlas třásl a mezi slovy několikrát vzlykla. Plakala. Stejně jako já. Brečely jsme obě dvě, akorát každá na jiné straně dveří. Já zavřená v cele a ona na svobodě.

„Chci vědět tvé jméno." Pronesla jsem hrubým hlasem a přitom se mi ramena otřásal pláčem.

„Proč?" Ozvalo se zpoza dveří a já jsem zavřela oči. Bouchla jsem sevřenou pěstí do železných dveří a zavrtěla hlavou.

„Abych věděla, koho nenávidím." Odpověděla jsem nenávistným hlasem a na druhé straně bylo několik vteřin ticho. A po době, kdy jsem si myslela, že ta dívka snad odešla a neodpověděla, se ozval její hlas.

„Reix. Jmenuju se Reix." Po těchto slovech jsem slyšela její vzdalující se kroky až nakonec jsem zůstala úplně sama. V tichu. V temnotě. Sama.

Tak dneska trochu kratší kapitola, doufám, že to nevadí. ^^

 A taky doufám, že se vám líbila. 

Možná jste trochu zmatení nebo tak... No docela by mě zajímalo, co si myslíte. Proč ji tam zavřela? O čem to vlastně mluvila? Co se stane dál? 

Callia